Když se řekne Capcom, začne se o slovo v hlavě zkušeného hráče hlásit řada asociací. V první řadě se s neodbytností zombii vlastní dožaduje pozornosti Resident Evil, hned za ním se klepe zdvihlá vrásčitá ruka Street Fightera a odbýt se nenechá ani blaster Megamana. Za nimi vedle sekáče v rudém s bílou hřívkou stojí poklidně s rukou na zasunuté kataně Onimusha. Stojí a čeká. Ví, že s mečem v ruce patří jí a jejím genům budoucnost. Onimusha 2.
Meč v ruce nové dojné krávy (oba díly již zaznamenaly více jak milion prodaných kusů) Capcomovské stáje totiž není jen atrapou, doplňující samurajský ohoz, ale velmi účinný a výmluvný prostředek k budoucímu zajištění si místečka ve výkladní skříni Capcomu. Právě vložením sečné zbraně do rukou Onimushi Capcom konečně definitivně opustil už nepříliš životadárnou koncepci "survival hororu" a zavelel k její pořádné, divoké akční zteči. Byť obsahuje některé jeho dílčí prvky, Onimusha 2 skutečně, stejně jako její předchůdkyně, není "survival horor", ale v jádru čistokrevná akční hra. Její hrdinové nejsou ustrašení zelenáči nahánění hrůzu budícími monstry, ale zkušení zabijáci, díky čemuž je to "survival horor" maximálně tak pro ty, kdo se jim dostane pod ruku (vy se skutečně nebudete mít koho bát). Koncepce Onimushy tak staví na něčem úplně jiném, než pozvolném budování atmosféry strachu a napětí a zmiňované dílčí prvky uvedeného žánru tu slouží jen jako vkusné zarámování akce, dávající této hře ovšem nezaměnitelný ráz.
No a když už jsme si ujasnili pojmy, můžeme se pomalu pustit s kritickým mečíkem v ruce do Onimushy 2 samotné. Nejdřív hezky k rámování. Jedním z oněch divokou zteč přeživších znaků "survival hororu" je příběh, tematickým laděním stojící někde na pomezí hororu a epické temné pseudo fantasy (klonil bych se spíše k tomu druhému), dávající atmosféře drsnější šmrnc. Děj samotný se odehrává zhruba nějakých dvacet let po událostech prvního dílu (samozřejmě jsme stále ve feudálním Japonsku), kdy opět armády démonických démonů vedených neméně démonickým a stále živým Nobunagou (skoro hlavní padouch z prvního dílu) znovu dostali chuť na nějaké to plundrování, zabíjení a potažmo ovládnutí toho, co se ovládnout dá (nic menšího než celé Japonsko). K jejich smůle je tu znovu nějaký ten všetečný hrdina (Yagyu Yubei mu říkají), který dostal pro změnu chuť jejich chutě jim překazit. Plundrovat rodné vesnice hrdinů se zkrátka nevyplácí. I když to možná z lehce zlehčujícího shrnutí není patrné, přeci jenom prokreslení příběhového pozadí udělalo od prvního dílu zřetelný posun k lepšímu. Charaktery jsou mnohem barvitější a komplikovanější, s vlastní postupně se odkrývající minulostí umožňující chápat jejich motivaci, načrtnutí historie rozpolceného světa démonů (hádejte jak a proč vznikli lidé?) je vcelku působivé a v neposlední řadě rozsah konfliktu je mnohem epičtější. Ono je přeci jenom něco jiného bojovat za záchranu celého Japonska, než dělat totéž pro jednu neznámou holku, která má dílem náhody pro hrdinu vám neznámý význam. A byť to samozřejmě není vcelku nic tak kvalitního jako třeba u Final Fantasy, na poměry Capcomu jde o kvalitní příběhový rámec, který Onimusha potřebovala.
Dalším a posledním přežitkem doby residentovské jsou fixní kamery, znamenající mimo jiné opětovné použití koncepčně zastaralé kombinace předrenderované grafiky a polygonových postav. Ano, v podání Capcomu výsledek vypadá skutečně parádně a ano, je to dobrá metoda pro navozování atmosféry, ale pro potřeby akční hry je to poměrně nevhodné. Capcom sice - aby částečně kompenzoval občasnou ztrátu přehledu - maximálně zjednodušil zaměřování enemáků (plně automatické), ale přeci jenom je jasné, že téhle koncepci zvoní umíráček a ostatně už i chystaná Onimusha 3 má být hezky ve 3D. Nicméně kritiku koncepce stranou, stále to vypadá na pohled fantasticky. Jen škoda, že Capcom trochu nezapracoval na dynamičtějším osvětlení a stínování, takhle stále ještě postavy a tu a tam přítomné 3D objekty nezapadají do prostředí úplně dokonale (čti jako v remake RE pro GC). Oproti prvnímu dílu přibylo vícero oživujících animací v pozadí a výborně provedené efekty počasí (déšť, vítr, mlha), díky kterým to především vypadá o poznání lépe, ale žádný dramatický rozdíl nečekejte. Ono ostatně snad až na to stínování stejně nebylo moc co zlepšovat. No a když jsme u technické stránky, tak si odškrtněme ozvučení; hudba je tradičně na vysoké úrovni a překvapivě solidní je až na hlas vypravěče namluvení (žádného Metal Geara nečekejte, ale na Capcom je to skutečně slušné). Žel ale autentičtější japonský dabing stejně jako u jedničky v PAL verzi chybí (nikoliv už ovšem volba 60Hz!).
No, rámování bychom měli za sebou a můžeme přejít k jádru věci, kterým je samozřejmě po vzoru jedničky akce pěkně tělo na tělo. Ovládání zůstalo skoro nezměněno a jediným důvodem odůvodňujícím
ono "skoro" je, že při silnějším stisknutí R1 můžete kumulovat do zbraně energii a přidat tak úderu/ům na síle. Povahově nadále uspokojivě odpovídá požadavkům poměrně divoké akce; je rychlé, citlivé a snadno přechází do krve. Po pár minutách budete vykrývat údery, uskakovat, zasazovat bleskové výpady a srážet nepřátele po dvou a více k vaší plné spokojenosti. Jediným výraznějším problémem je plně automatický auto-lock (a samozřejmě statické kamery), díky němuž se vám může stát, že ne vždycky budete útočit na enemáka, na něhož byste útočit potřebovali. I když tak jste natočení směrem na nebezpečného lučištníka, auto-lock přesměruje váš útok na momentálně neškodného blbečka za vámi - například. Nestává se to sice nijak dramaticky často, ale nějaké manuální cyklování mezi protivníky by tak nebylo od věci (nebo alespoň vypnutí auto-locku, nedržíte-li R1). Jinak ovšem po této stránce není Onimushe 2 co vyčítat. Taneček těl a sečných zbraní, zezadu jištěný ohňostrojem kouzel, je tak vzhledem k tomu, že se odehrává na statickém jevišti překvapivě dynamický. Nepřátelská volenka je přinejmenším stejně častá jako v prvním díle s tím, že si jich pro vás ale chodí zároveň kapánek větší množství. K plnému uspokojení jejich zájmu vám pomáhají nejen ostatní charaktery (viz dále), ale i řada pohybů, kterých je ovšem bohužel jen nepatrně více než v jedničce, což jakbysmet platí i o nových zbraních. Což je ale trochu škoda, protože souboje jsou skutečně velmi časté (nepřátelé se neustále obnovují) a tak by větší různorodost v pohybech a zbraních nebyla od věci. Byť má akce šmrnc a spád, to neutuchající mačkání jednoho tlačítka vyvolávající stále totéž jednoduché kombo prováděné povětšinou jednou, dvěma zbraněmi (víc jich využívat nebudete) začne být po čase únavné. Naštěstí
Onimusha 2 leze opětovně do zelí RPGčkům a tak vám odměnou za vykuchání enemáků budou po okolí poletující různobarevné dušičky, jejichž "vysucknutím" můžete mimo jiné (tj. doplňování si HP, MP a ukazatele, po jehož naplnění se proměníte na chvíli ve smrtícího démona) kumulovat energii, jež se dá u sejvovacích portálů přetavit do vašich zbraní a nově i brnění, jež tímto procesem můžete postupně o tři levely upgradovat. A právě tenhle RPG element je vcelku slušným motivačním faktorem pro absolvování toho nesčetného množství soubojů a je slušným lékem na bolesti stereotypu (nuda a spol.). Slušným, nikoliv dokonalým. Jištění se mu snaží dát (kromě příběhu) oživení v podobě interakce se čtyřmi dalšími vedlejšími charaktery, které můžete obdarovávat nalezenými předměty, za což se od nich dočkáte občasné výpomoci (a i chvíli si za ně zahrajete), která se obzvláště při soubojích s poměrně tuhými bossy docela hodí. Bezesporu dobrý nápad, byť koncepčně občas ne zrovna dotažený (přicházejí vám pomoci i v místech, kam se nikdo kromě Jubeyie dostat nemohl), ale rozhodně ku prospěchu hratelnosti. Mimo vnesení oživení totiž výrazně zvyšují replaybilitu jinak nepříliš dlouhé hry (cca nějakých 10 hodin čistého času); to koho a jak budete obdarovávat má nejenom vliv na četnost jeho pomoci vám, ale rovněž si tím můžete zpřístupnit několik možných vedlejších scénářů. Hra vám po dohrání ukáže graf vašeho postupu, obsahující i části, o něž jste přišli. Ke 100% kompletaci tak budete ve výsledku potřebovat minimálně 30 hodin, což už je slušná herní doba. Nicméně motivace k tomu, hrát to s menšími odchylkami několikrát dokola, je čistě subjektivní záležitost. Capcom přidal navrch ještě dvě minihry (Team Oni a Man in Black - a ještě jedna tajná), které ale nejsou nic extra, protože v nich děláte v podstatě to samé,
co v rámci celé hry (mlátíte, utíkáte, sbíráte) a tak příliš rozptýlení nepřinášejí. Na druhou stranu se ale jejich prostřednictvím dají získat vcelku zajímavé bonusy, takže přeci jenom nakonec stojí za úvahu.
Onimusha 2 je tak navzdory některým chybám a přežitkům profesionálně odvedená práce, disponující dynamickou akcí zasazenou do působivého příběhového rámce, výborně rozvíjejícího prolog jedničky. Především je ale příslibem megalomanského vyvrcholení, završujícího třetím dílem celou trilogii (ano, je tu trailer na Onimushu 3), jež sice jako celek neudělá do světa takovou díru jako Resident, ale která už teď svým úspěchem změnila tvář Capcomu a dala mu pádný důvod ubírat se i jiným směrem než neustálým kříšením mrtvol. I díky ní máme a budeme mít slibně rozjetý Devil May Cry i další chystanou akční pecku Chaos Legion. S Onimushou 2 se můžete přesvědčit, že JE na co se ve všech případech těšit, protože Capcom opětovně dokázal, že akční hry jednoduše umí. I bez Mikamiho.
| Onimusha 2: Samurai's Destiny | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
