Oktanový nářez ATV Offroad Fury Pro – zábava na cesty

Milovníci odletující hlíny si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek her. Ani na nepovedenost nejnovějšího kousku.

ATV Offroad Fury Pro

V nedlouhém rozmezí od vydání dosti zábavné terénní smažby na handheld NDS – řeč je o MX vs. ATV Untamed, dále jen MvAU – přichází podobný titul i na konkurenční PSP, takže můžeme porovnávat. Ano, množství shodných prvků je rozhodně větší než malé, ale současně jsou styl provedení i celková koncepce naprosto odlišné. Jak je to možné? Pojďme se na to podívat.

Když říkám „podívat“, má to tentokrát hlubší význam, než jen spojovací můstek v textu. Jestliže totiž zrovna grafika byla u titulu pro NDS kritizovanou složkou, zde prakticky není námitek. Zobrazení je vždy oku lahodící a chvílemi víc než to: hra se místy dere na grafickou špičku handheldové scény. Tím spíš, že framerate drží jako přibitý a celé to sviští jako namydlený blesk.

Titul svou arkádovitost nijak neskrývá.

A co je rovněž potřeba vyzdvihnout: prostředí jsou dostatečně pestrá. Už tedy ne nevzhledné stadiony s navezenou hlínou, kde se liší jen profil tratí a domy vyčnívající nad tribuny. Samozřejmě, stadionů a hal si zde taky užijeme dost, ale zaprvé jsou krásně barevné a plné filigránských detailů a zadruhé u nich nestrávíme celou hru, protože tu jsou i hromady okruhů a neokruhových tratí pod širým nebem.

A to není všechno: i venkovní tratě jsou rovněž vytyčeny velmi rozmanitými prostředími, takže se industriální kulisy střídají s malebným venkovem evropského, ale i třeba orientálního střihu, s lesy a horami, jezdí se po hlíně, ale i po asfaltu, písku, sněhu a tak dále. S vymazlenými detaily typu vodních kapek nebo sněhových vloček na displeji a co je důležitější: s odpovídajícími změnami jízdních vlastností. Paráda. Zde už není prodloužení hry opakováním závodů na vyšší obtížnost jen něčím z oblasti teorie, protože hráč je za svou námahu odměněn skutečným potěšením pro oko.

Páteří titulu je jako obvykle řetěz odemykatelných šampionátů: Supercross, Rallycros, Nationals, Freestyle, Circuit, Endurocross, Rally, Snowcross, Legends a Olympics. Šampionáty sestávají z několika, standardně čtyř, závodů, ale například šampionát Rally má závodů pět. Autosave funguje po každém závodě, takže pohoda. Pouze malé varování: stávalo se mi, že když jsem vypnul jen handheld a ne hru, při dalším zapnutí se autosave deaktivoval. Dále postupně odemykáme možnost střihnout si šampionáty s úrovní AI Expert a rovněž s dalšími vozidly.

K dispozici jsou motocykly, čtyřkolky, buginy, džípy, rallye speciály a sněžné skútry. Tím se nejen násobí počet příležitostí si zazávodit, ale u různých druhů vozidel se trochu liší i vytyčení některých tratí, což je další zbraní proti stereotypu. Za vítězství se kromě odemknutí nového obsahu samozřejmě bere pohledný pohár, ale už během jízdy nám hra dále počítá bonusové body za kdeco, od smyků přes skoky až po předvedené triky. Za tyto body pak po závodě můžeme tunit své vozítko.

My většinou neujedeme tobě, ty NIKDY neujedeš nám.

Škála možných upgradů a úprav je na první pohled dosti široká a hra nás nabádá, abychom při ladění přihlíželi k charakteru tratě, a tak docílili optimálního nastavení a výsledku. Po zevrubnějším průzkumu však přichází zklamání. Ano, lze upgradovat písty, elektroniku, výfuky a jejich tlumiče, palivové potrubí, odpružení, brzdy, kontrolu prokluzu, převodovku, spojku, kola, rám se světly a světla samotná. Bohatství, že? Jenomže v praxi to vypadá prostě tak, že místo základní úrovně kliknutím zakoupíte úroveň vyšší.

Skutečně nastavovat tedy nakonec můžete jen čtyři věci: odpružení, převodovku, pneumatiky a brzdy. Z toho odpružení je pochopitelně dobré mít co nejtvrdší a brzdy jsem za celou hru NIKDE nepoužil! Brzdí se tak, že na okamžik zvednete palec z plynu, anebo o soupeře – to je velice efektivní, zvlášť když neexistuje žádný model poškození. Co se týče výměny pneumatik, bez té se sice opravdu neobejdete, ale na druhou stranu všimnout si, že na písek se hodí jiné pneu než na sníh, mozek zrovna nezahřívá, tím spíš, že máte u jednotlivých gum jasně napsáno, na jaký povrch jsou. Celé slavné „ladění“ se tak scvrkává na hrátky s převodovými poměry, což je o to komičtější, že ve hře pochopitelně žádné řazení není!

Netřeba ale lamentovat, titul svou arkádovitost nijak neskrývá. Už sám fakt, že třeba za dlouhé skoky získáte možnost vylepšit si stroj, asi nikdo z realismu nepodezírá. Pokud jde o vlastní řízení, je možné zatáčet jak D-padem, tak analogovou páčkou. Stejně jako u konkurence sice můžete ovládat tlačítky tělo jezdce a tím těžiště soustavy člověk-stroj, ale zde to má význam jen zcela zanedbatelný. Tím netvrdím, že jezdec drží za řidítky jako přilepený. Totiž vlastně ano: ten soupeřův. A když náhodou váš rival přece jen spadne, máte ho za vteřinku zase za zády, protože jezdci uzavřeli jakousi nerovnou opoziční smlouvu: my většinou neujedeme tobě, ty NIKDY neujedeš nám.

To má své klady i zápory. Pozitivem je nervydrásající drama až do posledních metrů, negativem pachuť nefér nesmyslu. Současným stisknutím bočních tlačítek máte možnost se „ohlédnout“, leč tato vychytávka je zhola zbytečná: proč se ohlížet, když s jistotou víte, že protivníci svými předními pneumatikami hoblují vaše zadní? Nápověda, která se vám snaží zpříjemnit standardně otravné loadingy, nabádá: „Ohlížej se, abys mohl lépe bránit soupeřům v předjíždění.“ Bránit soupeřům v předjíždění je skutečně stěžejním prvkem zdejšího závodění, nicméně ohlížením si na hadovitých tratích rozhodně nepomůžete. Opravdu hloupě pak působí, když koutkem oka radostně zaznamenáte, jak se soupeřova bugina kutálí do propasti, abyste ji za deset vteřin zase museli vytlačovat na krajnici.

Je to nefér i v tom, že podobné zázraky sice můžete provozovat i vy, avšak rozhodně ne tak svižně jako soupeř. Hru lze v nouzi dokonce zapauzovat a zvolit Repost – pokud tedy nejedete „moc rychle“, což je bohužel zcela na posouzení programu. Lze tím významně zkrátit čas, za který se opět dostanete na silnici, a rychle se naučíte odhadnout, kdy se to vyplatí.

S tím souvisí i další výtka vůči tvůrcům. Hra registruje určité hranice jízdní dráhy, jež jsou sice zcela neviditelné, ale budete-li se chvilku poflakovat vně, program vás promptně penalizuje a posadí až na chvost závodního pole. Evidentně je za tím snaha zabránit podfukům a zkracování dráhy, ale záhy zjistíte, že ve výsledku máte co do činění s šikanou absurdní podoby. Hra vás penalizuje nejen i, ale přímo především tam, kde si vyjetím z dráhy vůbec nepomáháte, nemluvě o tom, že si často ani naprosto nejste vědomi, že byste jeli mimo dráhu. No dobře, uprostřed to bylo hnědé a na krajích hnědozelené, ale proč mám být trestán za to, že pár vteřin jedu tímtéž směrem po trávě, čímž si navíc dráhu protahuji?

Rozdíly v ovládání jednotlivých vozidel jsou ale v pořádku, stejně jako odlišnosti jízdy na různém povrchu. Smyky na písku a sněhu jsou mimořádně uspokojivé - ač přitom nesáhnete na brzdu, ale to už jsme probrali výše. Kapitola sama pro sebe je zvuková stránka věci. Povrch pod vašimi pneumatikami zní velmi dobře, ale musíte si pohrát s nastavením, abyste vůbec slyšeli motor, což má dobrý důvod: to bzučení nemá s onou hudbou nadupané mašiny, jíž byste rádi slyšeli, nic společného. Částečně to vynahrazuje alespoň doprovodná hudba skutečná.

Vyhrávání k vyhrávání

Těžký palec na plynu si žádá i odpovídající hudební doprovod. Zde je seznam zúčastněných muzikantů. S kvalitními sluchátky je to vážně jízda: All That Remains, Andrew W.K., Black Stone Cherry, DragonForce, Emanuel, From Autumn to Ashes, Hello Stranger, Keith Gamble, Living Things, Lostprophets, Mercy Fall, Moneen, Monty Are I, Punchline, Quiet Drive, Saosin, Senses Fail, Stereotypes, The Nextmen, The Red Jumpsuit Apparatus, The Scanners, The Vines, The Walkmen, Underoath.

Specifickou vychytávkou je systém sponzoringu. Jakmile vám začne kvést pšenka na dráze, sesypou se na vás e-maily od potenciálních sponzorů. Sponzory lze mít až tři a získávat tak vítanou podporu například v podobě nových součástek zdarma. Pozor ale na smlouvy, některé vás mohou i penalizovat za slabé umístění. Naštěstí není problém sponzora vyhodit.

Třešničkou na dortu je skvělý a stabilní multiplayer. Rozdat si to můžete se třemi hráči stejně jako v singlu, a to v jakémkoli šampionátu. Se známými se můžete podělit až o dvanáct tratí, vytvořených ve vlastním editoru, a komu by ani to nestačilo, má k dispozici ještě čtyři minihry.

V konečném výsledku tak musím s lítostí uznat, že terénní závody na PSP a NDS vůbec nelze srovnávat. Jediná disciplína, kde má MvAU nad dnes recenzovanou hrou navrch, je fascinující realistická fyzika. Ve všem ostatním handheld od Sony svého konkurenta doslova deklasuje a navzdory všem výše zmíněným nedostatkům jde o naprosto návykový nářez. Kdo si chce třeba cestou na dovolenou pořádně virtuálně zazávodit v terénu, nemá v současnosti lepší volbu.