RECENZE: NHL 22 je po dlouhé době hokej, který si zaslouží vaše peníze

Příchod nových konzolí konečně vlil dlouhodobě upadající hokejové sérii od Electronic Arts čerstvou krev do žil. Hra díky nim nejen lépe vypadá, ale především se také lépe hraje. Sice nejde o vyloženou revoluci, ale po dlouhé době jsou změny oproti minulým ročníkům patrné už na první pohled.

Hokejová NHL sice může být tou nejlepší hokejovou ligou na světě, popularitě sportů jako baseball, americký fotbal nebo basketbal se však přiblížit nedokáže. Pro srovnání – plat nejdražšího hráče NHL Connora McDavida je zhruba čtvrtinový oproti hvězdnému Stephu Currymu z NBA. 

Nový engine neznamená jen hezčí grafiku, ale i změnu tempa hry.

Tato disproporce se pak logicky promítá i do světa videoher. I když na to máme v Evropě jiný názor, hokejová série, jejíž kořeny sahají až do roku 1991, byla ze strany Electronic Arts dlouhodobě vnímána jako otloukánek, vycházející už čistě jen ze setrvačnosti. Namísto tolik potřebných změn přímo na kluzišti autoři každým rokem jen aktualizovali soupisky a přidávali čím dál tím obskurnější okrajové režimy, jako je třeba zápolení maskotů.

Po dlouhé stagnaci, neřkuli dokonce pomalém úpadku, jsme se však letos konečně dočkali a máme tu opravdu novou hru se vším všudy. Není sice dokonalá ani revoluční, přesto toho nabízí toho tolik, že si bez potíží dokáže obhájit svoji nemalou cenovku. 

Tím nejdůležitějším vylepšením je samozřejmě kompletní změna enginu. Nejde o vyloženou technologickou revoluci, ostatně fotbalová FIFA přinesla Frosbite už v roce 2017 (viz naše recenze), pro NHL to však znamená zásadní krok vpřed. Nebo spíše skok. 

Během opakovaných záběrů si můžete povšimnout řady detailů...

Rozdíl poznáte na první pohled už po několika sekundách. Hokejisté konečně nevypadají jako sériově vyrábění gumáci, díky přepracovaným odleskům působí ledová plocha jako skutečná. Parádní je i kompletně přepracovaná infografika o všemožných statistických údajích, která se promítá buď přímo na ledovou plochu, nebo třeba na ochranná plexiskla na trestné lavici. Frostbitem se můžete pokochat i na PS4 a Xbox One, ovšem pokud jste šťastnými majiteli PS5 či Xbox Series S/X dostanete k tomu ještě hrstku dalších okulahodících efektů navíc. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že třeba vysoce detailních textur, díky nimž lze pozorovat i jednotlivá textilní vlákna na dresech, si povšimnete maximálně tak při opakovačkách, protože na samotné hraní je kvůli přehlednosti potřeba mít kameru co nejvíce odzoomovanou. 

Óda na DualSense

Speciální péče se dočkali majitelé PlayStationů 5. Při rostoucí únavě hráčů na ledě vám pomalu tuhnou tlačítka pro zrychlení, takže na první dotyk poznáte, že byste už měli jít vystřídat. Opravdové nadšení však ve mě vyvolalo až inovativní využití repráčku zabudovaného v ovladači. Zatímco ve většině her jde jen o nepodstatnou zbytečnost s minimálním použitím, tady se prakticky neodmlčí. Zprostředkovává totiž zvuky přímo z kluziště, což má dramatický dopad na celkovou atmosféru. Vedle třískání hokejek a svištění bruslí, uslyšíte i vzájemné pokřikování a hecování od spoluhráčů. Zní to jako hloupost, ale když si ujíždějící křídlo křikne o přihrávku, nebo vás brankář upozorňuje na blízký návrat z trestné lavice, dává to celkovému zážitku další úroveň. NHL 22 je tak jednou z mála vzácných výjimek, kdy při hraní nepoužívám sluchátka. Bohužel na Xboxu nic podobného z logiky věci neexistuje, PC hráči pak mají jako vždy smůlu úplně úplnou a NHL si nezahrají. Snad příště.

Více než detailnější grafiku však z dlouhodobého hlediska oceníte změny v hratelnosti. Nejde o žádnou revoluci, ale o kombinaci mnoha menších faktorů. Samotné ovládání zůstalo prakticky beze změny a nepřekvapí ani hrstka nových animací, přesto se hra celkově hraje výrazně jinak. Výrazně lépe, pokud mohu říct.

...po většinu času však na dění na ledě budete nazírat z veliké výšky.

Celkově dění na ploše totiž zásadně zpomalilo, a už není jen o neustálém přelévání se ze strany na stranu. Výrazně se snížila přesnost přihrávek, což sice vede k frustrujícím okamžikům, ale také to více připomíná skutečný hokej. Už totiž není možní jen tak narýsovat milimetrově přesnou kolmici přes celé střední pásmo a i když se to náhodou povede, puk často od hokejky adresáta odskočí.

Zcela přepracován byl i systém kolizí. Často dochází ke skrumážím, kdy hráči marně šermují hokejkami při snaze získat puk opřený o mantinel. K tomu připočtěme bohatší repertoár vzájemného přetlačování a máme tu realisticky působící hokejové situace, kdy se bojuje o každý metr kluziště. Tlačítko pro vypichování puků je konečně opět použitelné, a jeho stisknutí automaticky neznamená dvouminutový trest za podražení. Vůbec, celá defenzivní činnost prošla zásadními změnami a přijde mi, že je pro útočníky aktuálně daleko těžší vůbec vystřelit na bránu. Na druhou stranu zase trochu oslabili brankáři, a tak už není tolik potřeba spoléhat se jen na ultimátně fungující „one timery.“

Nová infografika je nejen přehledná, ale i skvěle vypadá.

Z čeho jsem už o poznání méně nadšený, je zhusta propagovaná novinka nazvaná vzletně X-Factor. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o speciální schopnosti dané do vínku hrstce největších hvězd. V praxi to vypadá tak, že mají někteří hráči vedle jména ještě speciální ikonku a čas od času dostanou možnost použít nějaký unikátní „trik.“ Například obránci udělají mimořádně tvrdý bodyček, útočníci vypálí nevídanou pumelici či brankář vytáhne famózní zákrok. Takové chvíle jsou ovšem vzácné a tak jen málokdy dokážou výrazně ovlivnit průběh zápasu. Paradoxně největšího využití jsem tak našel pro nenápadnou schopnost vyhrávat důležitá buly, která funguje tak nějak automaticky. Na rovinu, celý X-Factor mi přijde zbytečný a kdyby tu nebyl, nic se nestane. Ostatně s podobným systémem série už experimentovala někdy kolem roku 2001 a zase se od něj ustoupilo. Na druhou stranu to ničemu nevadí a když se čas od času nějaký ten kousek podaří, vypadá to ve zpomalených záběrech proklatě efektně.

Oproti dění na hřišti se nabídka herních módů nijak nezměnila a snad kromě tutorialu nechybí nic. Neopakuje se tak nešťastná situace s NHL 15, které přechod na tehdejší „next-gen“ zvládlo jen za cenu osekání herních možností na minimum.

Tolik propagovaný X-Factor je v podstatě zbytečný a nikam hru neposouvá.

Vedle klasického šéfování týmům se vším všudy si tu můžete vyzkoušet životní kariéru vámi vytvořeného hráče, nechybí ani kartičková obdoba FUT z Fify či arkádový World of Chel odehrávající se na venkovních kluzištích. Vedle týmů NHL tu máme i nižší soutěže jako farmářskou AHL, záložní ECHL ale i většinu zásadních evropských lig včetně té české. Vyzkoušet si můžete i rozšiřující draft za nováčky ze Seattlu, anebo si klidně vytvořit i zcela nový tým včetně názvu i loga. 

Celkově musím říct, že jako dlouholetý fanoušek série, který hraje s přestávkami od roku 1993, jsem nadšený. Autoři se tentokráte věnovali tomu podle mého nejdůležitějšímu, tedy samotnému dění na ledě a vylepšili je v každém ohledu. Ano, ještě je stále kam postupovat, a kdo chce Electronic Arts bít, ani mu nedá práci najít si nějakou hůl. 

Čas od času se objeví nějaký ten grafický glitch, herní menu jsou poměrně neintuitivní, pořádnou úpravu by potřeboval i síťový kód, který často nepříjemně laguje. Celkově však nelze než s potěšením konstatovat, že přechod na nový engine dopadl nad míru skvěle a na rozdíl od několika posledních dílů opravdu stojí za to znovu sáhnout po peněžence. 

Pro příští ročník stačí už jen obrousit vystupující hrany a trochu zapracovat na pozlátku okolo a budeme maximálně spokojeni. A jelikož mají EA solidně vybudovaný základ, mohl by jim konečně zbýt čas i na tolik vytouženou PC verzi.