Po minulém ročníku hokejové hry z dílen EA Sports už byli fanoušci při očekávání nového dílu rezervovanější. Žádné oslavné ódy před vydáním hry se nekonaly. Není divu. Plná verze hry totiž nabízí zajímavé novinky a spoustu vylepšení, na druhou stranu má ale virtuální hokej stále prostor pro zlepšení.
Až do roku 2003 v podstatě každý rok přicházel nový ročník hokeje od EA sport s tím, že jde o nejlepší hru svého druhu. Každý díl byl hodnocen jako výrazně lepší než ten předchozí. Hráči obdivovali novou lepší grafiku, nové možnosti hraní, větší personalizaci nebo podporu hraní po internetu. To se změnilo s NHL 2003, kterou mnozí recenzenti neváhali označit za vůbec nejhorší hokej, který kdy EA Sports vypustili do světa. Mizerná hratelnost ve stylu arkádových mlátiček prostě hráče nepřesvědčila. Mnoho z nich, stejně jako Vreco nebo já, zůstalo u poměrně povedené NHL 2002, která nabízela v podstatě stejnou grafiku, ale mnohem zábavnější hru. Díky zkušenosti s loňským ročníkem tak byla NHL 2004 očekávána spíše s nedůvěrou než s očekáváním.
To se trochu změnilo s příchodem hratelné demoverze, která nabídla sice omezenou, ale přece jen možnost, vyzkoušet si, co na nás NHL 2004 chystá. A rázem se všichni fanoušci bavili o skvělém hokejovém pocitu, který ze hry mají. Hned na začátku tedy budiž řečeno, že ať už je NHL 2004 jakákoliv, nelze jí upřít výbornou hokejovou atmosféru, o kterou se postaral zásadní zásah do herního systému. Tím zásahem je přidání bruise-control systému, které konečně počítá s tím, že se hráči mohou dostat do klinče a bojovat u mantinelu nebo také před brankou o pozici bez toho, že by se puk hýbal neustále směrem od branky k brance, což byla jedna z hlavních výtek k věrnosti simulace hokejového utkání v předchozích verzích NHL. Nicméně jedna nová vlastnost není všechno a tak bude lepší se nespoléhat jen na první dojem.
Rezignace na efekt?
Pokud sledujete vývoj her od EA, určitě jste si už všimli, že ačkoliv ve většině ostatních oblastí jde kvalita nahoru, jako by nezbývala síla nebo chuť zpracovat kvalitní intro. Starší ročníky NHL dokázaly člověka dostat 
do varu už úvodním sestřihem zajímavých situací ze zápasu americké národní hokejové ligy. Obávám se, že několik spíše méně známých hráčů (experti na soupisky NHL prominou) opakujících, že „je to ve hře“, se prostě sestřihu efektních zákroků gólmanů a kapce potu stékající po tváři Erika Lindrose za zvuku skladby Davida Bowieho Hero z ročníku 99 zdaleka nevyrovná. Jistě, zážitek ze hry tento detail příliš neovlivní, ale přeci jen je škoda intro přeskakovat místo toho, aby si jej člověk vychutnal.
Překvapení nenastalo ani v menu, každý rok je jiné a jen velmi těžko by se dalo tvrdit, že je rok od roku hezčí a přehlednější. V případě NHL 2004 alespoň nabízí jeden úplně nový herní mód, ale jinak je práce s ním spíše nepřehledná. Jedinou příjemnou věcí v menu je možnost nastavení pozadí podle oblíbeného týmu, neobratnost ovládání však těžko dokáže nahradit.
Ve hře chybí i několik dalších „efektních“ možností jako byl import vlastní fotografie přímo na tvář hráče. Ani v NHL 2004 není možné použít třeba jen fotografii, kterou by pak herní engine používal ve 2D grafice při 
zobrazování informací o hráči. Nechce se mi věřit, že by implementace právě drobnosti způsobovala takové problémy a vyžadovala tolik práce jako nyní vypuštěné použití fotografie jako textury pro obličej hráče. Několik nabízených předdefinovaných obličejů nakonec nevadí, pod helmou se ztratí, ale prázdné okénko v tabulkách místo fotky vypadá smutně. Snad vás rozveselí možnost hráčem vytvořenému hokejistovi vybrat značku helmy, holí a bruslí, na mě to ale nezapůsobilo. O něco lepší to je s návratem lahví s pitím na branky, tříštěním plexiskla při důrazném střetu u hrazení nebo padání přileb.
Více ze hry
Stejně jako další hry od EA sports nabízí i NHL něco víc než jen simulaci hokejových utkání s půvabem televizního přenosu. Novinkou, která má potenciál přilákat hráče od starších dílů, je doplnění standardních herních módů o režim manažerský, ve kterém kromě ovládání hráčů na ledě také řídíte fungování celého klubu. V dynasty módu přijdou ke slovu také prvky běžně patřící spíše do žánru RPG. V rámci kontroly finančních toků, která spočívá v balancování příjmů ze vstupenek a televizních práv a výdajů na platy hráčů či údržbu stadionů, můžete také vylepšovat zázemí vašich hráčů, 
které přímo ovlivní jejich výkony. Při hře tedy nepůjde pouze o to, jak rychle dovedete kvedlat joypadem nebo mlátit do klávesnice, ale také o vaši péči o svěřené mužstvo.
Při snaze o objektivní pohled je nutné EA přiznat bod k dobru – manažerská část hry není příliš složitá, takže osloví i běžné hráče a nikoliv jen maniaky do tabulek a grafů. I když těm samozřejmě omezení a nerealistické chování hokejistů ve vztahu k uzavírání kontraktů bude vadit. Vlastně se dá říct, že právě režim dynastie může být rozhodujícím prvkem při rozhodování o přechodu na novou verzi NHL, protože změny v hratelnosti nejsou nijak převratné a hlavně jsou stále rozpačité a rozhodně nejsou jenom k lepšímu.
Souboje u hrazení, zamrzlí obránci
Už v úvodu jsem zmínil skvělý hokejový pocit, který je důsledkem zavedení nové kategorie chování AI – totiž poměrně časté souboje u hrazení nebo v brankovišti, během kterých se hráči nestarají ani tak o puk, jako o znehybnění protivníka. Absence této nedílné součásti hokejových zápasu v reálném světě mě znepokojovala 
už u NHL 2000 a její zavedení hodnotím jako největší pokrok v hratelnosti od NHL 97. Celkově je však dojem z umělé inteligence použité ve hře rozpačitý. Hráči na straně počítače fungují skutečně jako stroj, a to zejména na nejvyšší obtížnost. Dostat se přes vysunutou obranu do nájezdu nebo alespoň slibné kombinační pozice je velice náročné a střely z dálky jsou při standardním nastavení bez úprav AI značně neefektivní. Problémem je i chování hráčů na straně člověka. Zatímco počítačem řízený tým nemá žádný problém při vytváření kombinací, hráč se k nim opravdu dostane jen s těží. To by se dalo pochopit – na nejtěžší obtížnost by hra měla být skutečně obtížná. Ale to, co předvádějí třeba obránci při přesilovkách, kdy stojí jako přikovaní na útočné modré a nechávají kolem sebe projíždět puky mimo útočnou třetinu, je neskutečný kiks, který hokejový pocit poněkud degraduje. Nehledě na pocit, že počítač snad podvádí, to se týká zejména přihrávek, které jsou bez úpravy nastavení „passing assist“ opravdu tragické. Tedy pro hráče u PC, nikoliv pro počítačem ovládané mužstvo, to by mohlo hrát pravděpodobně i se zavázanýma očima a přihrávky by stále nacházely připravené hole spoluhráčů. Smutný pocit z AI tak lze vyřešit nejlépe zvolením nižší úrovně obtížnosti a hlavně pečlivou 
prací s nastavováním AI. Těžko sice budete s vlastním nastavením moci srovnávat výsledky zápasů s ostatními hráči, ale alespoň si ušetříte frustraci a investici do vztekem rozbité klávesnice.
Hokejová chobotnice
I když to po druhém týdnu hraní to skoro vypadá, že rozbitá klávesnice z pohledu vývojářů ani tak nevadí. Ovládat totiž NHL 2004 pomocí této periferie je téměř masochistický zážitek. Chlapci z Black Box Game jsou totiž přeci jen zvyklí ze svých předchozích projektů na práci s analogovými joypady s hromadou tlačítek. A protože jsou zvyklí, rozhodli se přinutit také PCčkáře, aby změnili zažité způsoby (9 z deseti hráčů NHL v mém okolí používá výhradně klávesnici). Celá věc má dvě strany – tou první je zvýšení herních možností – přihrávky po ledu, nad ledem, již zmíněný bruise control, prásknutí do opuštěného puku, obyčejná střela, střela zápěstím, falešná nahrávka i střela, klička, zrychlení... jenže na tohle všechno potřebujete kromě šipek osm tlačítek, které ještě budete kombinovat s přepínačem, který mění funkce jednotlivých tlačítek. A co je ještě horší, funkci tlačítek lze nyní přeřazovat pouze ve dvojicích, které natvrdo nastavili vývojáři. Řekněte tedy sbohem hákování na mezerníku 
spolu se střelou i dalším věcem, na které jste zvyklí. Nemožnost namapovat ovládání směru už také naštvalo spoustu hráčů, kteří kromě směru na numlocku používali i další akce. Prostě co se týká ovládání, vyžaduje NHL 2004 hodně silnou vůli při přechodu z klávesnice na joypad (nemluvě o investici do analogového joypadu, jiný (rozuměj levný) není alternativou) nebo při učení nového rozložení akcí po klávesnici. K důvodům nespokojenosti s ovládáním můžeme přidat také nemožnost přepínat pohled kamery (nahoru a dolů) tabelátorem ale kostrbatě přes menu a ještě pouze pro jeden typ hry (domácí či venku), nutnost při střídání řad stisknout jedno tlačítko několikrát místo výběru mezi čtyřmi tlačítky a další drobnosti. Pokud je dynasty mód důvodem pro přechod na novou verzi, pak změny v ovládání křičí přibližně stejně hlasitě v její neprospěch. Naštěstí je tu pořád možnost hrát na nižší obtížnosti, při které se bez některých speciálních chvatů pro chobotnice obejdete.
Povinné drobnosti
Součástí recenze by bezesporu mělo být posouzení technické stránky hry – u NHL už je to ale zbytečné, každý rok je grafika lepší, zvuky barvitější a hudební doprovod si udržuje stále vysokou kvalitu. Příjemné změny přinesla online hra – síťový kód doznal zásadních změn, takže uživatelé kabelového internetu či ADSL mohou bez problémů hrát s živými hráči. Přes modem to jde v podstatě také, ale kdo by to platil, že?
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
