Necrophosis není lehko stravitelné sousto. Je to experiment, který mi připomněl nezřízené devadesátky s obskurními tituly jako Bad Mojo, Harvester, DarkSeed či Drowned God: Conspiracy of the Ages. V dnešní době by takové hry s požehnáním vydavatelství vyjít jednoduše nemohly. Naštěstí tu máme nezávislou scénu, která má navíc čím dál tím pokročilejší nástroje, jak vytvořit něco jedinečného s vysokou produkční kvalitou.
Poezie hniloby
Dragonis Ares je řecký sólo vývojář, který několik let zpět zabodoval svou lovecraftovskou jednohubkou The Shore. Má na svědomí i zajímavý kooperativní titul Eresys. Obě hry spojuje nezaměnitelný autorův rukopis. Necrophosis je ještě ambicióznější titul a kromě Dragonise na titulu spolupracovalo tentokrát i pár dalších vývojářů.
 |
Dragonis je mimo jiné nadaný 3D grafik a jeho unikátní styl dodal oběma titulům umělecký přesah. Již v The Shore bylo cítit snahu vyprávět hlubší, intelektuálnější příběh. Necrophosis takový příběh vypráví. Je to velmi okultní, mystický a surrealistický zážitek, který hodně připomíná obsah Kabbaly, Starého zákona, Bardo Thodol, Danteho Inferna, zabalený do syrového nihilismu a kosmicismu. Popsat co vás čeká, je téměř nemožné.
Na první pohled je vidět i inspirace v herních titulech Scorn nebo Agony. Z obojího si něco bere, ale jinak jde vlastní, často ještě osobitější cestou. Stejně jako ve jmenovaných titulech, i zde hrajete za postavu beze jména. Probudíte se v naprosto neznámém surrealistickém světě, který vypadá jako výjev z temného snu.
Kolem vás je pokřivený organický svět snoubený s prastarým kamením. Instinktivně vytrhnete bulvy trčící ze dvou hlav na stěně a dáte je pláštěm zahalené postavě do jejích natažených kostnatých rukou. Váš dar přijme a oči si dá do prázdných důlků. Nechá vás vystoupat z něčeho, co musela být nejspíš hrobka. Brodíte se práchnivějícími kostmi a lebkami až vystoupáte po schodišti na povrch. Pohled vás ohromí a zděsí zároveň.
Pustý svět, který pokřiveným způsobem připomíná ten náš, zároveň je zcela cizí. Jako by šlo o skladiště toho, co bylo, napříč dějinami. Pak přichází nelidský obr, klidným, přátelským hlasem odcituje báseň Ozymandias a v poklidu zmizí. Zrovna jste se probrali a už máte desítky otázek, a to jste na samotném začátku své cesty za sebepoznáním a uvědoměním.
Když vesmír v prach se obrátí
Ústředním tématem Necrophosis je rozklad a hniloba. Jde ale víc o symbolický rozklad, než organický. Necrophosis je prokletí věčné strnulosti, zmražení času, kdy existuje pouze sebeuvědomění. A to dovádí k šílenství. Zdejší bytosti jsou pokřivené k nepoznání. Jejich těla srostla za nespočetné aeony se samotnými kameny, na kterých ležela. Některé zkameněla úplně jako lithopedion. Kdo jsou ty bytosti? Co jsou, nebo co reprezentují? To je na vaší interpretaci. Ve hře se moc odpovědí nedočkáte, ale to neznamená, že žádné nepřijdou.
Necrophosis
Necrophosis
Hra není vyloženě walking sim, ale také se nedá hovořit o typické adventuře. Necrophosis je surrealističtější i než Scorn, jehož svět byl sice cizí, ale podivné zákonitosti se daly jakž takž pochopit a dle toho řešit náročné puzzle. Zde chvíli vytrháváte z těla červy, pak krmíte obří zombie karikaturou člověka, následně řídíte obra a pak zase běháte jako pavouk ve staré síni. V Necrophosis jste většinu času konfrontováni se světem, který je mimo chápání. Je to jako sen, který, když si ho zpětně vybavíte, je složen jen z těžko propojitelných záblesků.
Ačkoliv hra má znepokojivé až hororové výjevy, nejsou prvoplánové jako v Agony a hra jimi šetří. Nestane se, že byste byli přehlceni. To, co na vás působí, je většinou svět sám. Velkou část hry nebudete vědět, co děláte a proč a o to zajímavější je sledovat postupné odhalování toho, o čem vlastně celý příběh je. Trochu je škoda, že hra nemá více konců, protože se to přímo nabízí. Dragonis však prozradil, že možná dojde na dodatečný update, který je do hry přidá.
Kromě zkoušení interakce se vším, co je aktivní prvek a průzkumu světa se občas i dostanete do kůže někoho jiného. Můžete vyměnit mysl s někým, či něčím jiným a tím na chvíli převzít kontrolu. Mechanismus je ale značně nevyužitý. Titul je lineární a posednutí cizí mysli je jen krátkou mezihrou pro postup dál. Například posedni obra, abys otevřel velké dveře. Je vidět, že autor rád experimentuje a samotná hra je trochu i vlastní pískoviště nápadů. Díky artovní podstatě titulu to ale nepůsobí rušivě. Určitě ale mohlo být takových odklonů do základní hratelnosti více.
Hra nemá nepřátele v typickém slova smyslu, ale zemřít v ní lze. Pokud se tak stane, znovuzrodíte se na speciálním trůnu. Váš postup to nijak nepenalizuje, nepřijdete o věci v inventáři ani o dosavadní postup v kapitole. Pokud budete zkoušet vše možné, tak nejspíš párkrát resurekci potřebovat budete. Nepřátelé tu jsou, ale až na krátký úsek, kde se musíte vyhýbat slepým mátohám ve stíněných chodbách, jde jen o překážky, které musíte vyřešit jako další puzzle, aktivně vás neohrožují.
Necrophosis
Herní doba je něco kolem 3 až 4 hodin. Pro takový titul je to akorát. Obsahu ale není tolik, kolik by se ze stopáže mohlo zdát. Hra záměrně udává pomalé tempo, abyste pořádně nasáli tu znepokojivou atmosféru. Ne každému tempo sedne. U některých „hádanek“ je tempo rozvláčné až příliš a někde zase je řešení zbytečně uspěchané. Někomu může vadit i ukecanost, mluví se zde hodně, ale slouží to k posouvání děje a budování atmosféry. Hra komunikuje dobře, co je a co není interaktivní prvek. Nestane se tedy, že byste po čase nepřišli na to, jak postoupit dál. Jedinou výjimkou je, když hra onen interaktivní prvek zapomene označit. Což je hned z kraje hry.
Galerie makabrozního umění
Tím nejlákavějším je audiovizuál titulu. Dragonis ručně v ZBrush vymodeloval stovky assetů, do toho nejmenšího detailu. Vizuálně jde hlavně o Beksinskiho, ale i Wayne Barlowea a nepatrně i H.R. Gigera. Pokud máte rádi explorativní tituly, kde na každém kroku najdete překvapení, tady si přijdete na své. Každý kousek světa má nějaký detail, kterého si všimnete až na poněkolikáté. Odměnou vám není jen postup v příběhu, ale objevení dalšího skrytého zákoutí znepokojivé „galerie“.
Hra má i skryté sběratelské předměty, mince, které mohou odkrýt víc ze zdejšího lore. Doprovodné texty jsou skvěle napsané, poetické a zneklidňující. Povedl se i dabing, dabéři odvádí dobrou práci. Co však jde úplně ruku v ruce s vizuálem, je hudba. Někdy připomíná Amnesia: The Dark Descent, jindy je mnohem dramatičtější, ambientnější a prokládaná hrdelními zpěvy, ze kterých mrazí. Z Necrophosis dělá ucelený audiovizuální zážitek.
Necrophosis
Necrophosis
Při průchodu jsem narazil pouze na jeden technický zádrhel a to, že se mi ne vždy načetly všechny textury v prostředí do plného rozlišení. Což opravdu mrzí, protože tím dostává ten jinak epesní vizuál na frak. Hra běží v UE5, takže optimalizace je všelijaká, já musel postupně slevit na střední nastavení s DLSS, protože jinak jsem měl časté frame dropy.
Surrealistický oživlý sen
Necrophosis je filosofující výprava do světa, kde každý pohled je jako návštěva galerie temného umění. Není dokonalý, balancuje mezi walking sim a velmi podivnou adventurou. Hodnotit ho ale jako typickou hru nejde. Víc než hraní si budete užívat zážitek a mystický příběh, kde vše má ve výsledku svůj záměr a smysl. Je to jedinečné dílo. Takových by mělo vycházet rozhodně víc. Pokud váháte, tak vyzkoušejte demo, kde si můžete zahrát úvodní kapitolu. Autorův další projekt má být čistokrevný horor. Pokud máte rádi neotřelou tvorbu, Necrophosis je přesně pro vás.
