Necromania je země, kterou obývají stvoření ne nepodobná osazenstvu běžného podsvětí, jež uznávají vlastní hodnoty, ctí své zákony a v principu se vlastně jejich život nijak neodlišuje od fungování nám známého světa. Jenže, jak už to tak chodí, každá harmonie má svůj konec a tady tečku za poklidným během poněkud potemnělé říše učinil nový vládce sousedního království, mocné Absurdie. Bál se totiž pavouků, kteří ve snaze odlehčit své hyperaktivitě, znuděni monotónním vražděním, intrikánstvím a loupením v Necromanii, chodili na časté exkurze do květináčů na jeho verandě. Arachnofobie je nepříjemná věc, takže se mu nemůžete divit, že sáhl k razantnímu řešení a rozhodl se své sousedy srovnat se zemí. Docela se mu to povedlo, jen s tou maličkostí, že podcenil regenerační schopnosti Ragnara, nejvyššího představitele říše zla. Milou Absurdii tak čeká překvapení v podobě sedmi nejvěrnějších služebníků Ragnara, kteří jsou odhodláni vést vojska svého pána do boje na život a na smrt.
Raději příliš nehloubejte nad tím, co vlastně v intru vyvádějí přítomní kostlivci, a už vůbec si nedávejte do souvislosti jméno vašeho úhlavního nepřítele s jistou aférou jistého amerického prezidenta a s podobou soch, jež si nikterak 
nezadá se štědrostí, s jakou vytvářeli své kamenné miláčky umělci v dobách Marka Aurelia. Mohli byste si začít myslet něco o adolescenci autorů, což by vám hned zpočátku mohlo úplně zbytečně zkreslit dojem ze hry. Ještě pro jistotu přehlížejte nápisy na zdech vězení a honem se pusťte do akce.
O tom totiž tahle hra je, příliš nebloumat, rychle prohledat co nejvíce skrýší, najít všechny klíče, vyhnout se soupeřům (případně ty úspěšnější zabít a jejich klíče si přivlastnit), vypořádat se s nástrahami kolem portálu do další úrovně a pak ho s jazykem na vestě, s bušícím srdcem a s bandou koster, démonů a mágů v patách co nejrychleji zneužít k podlému a sobeckému postupu do nové lokace. Co na tom, jste přeci zlí. Necromania je totiž královstvím chaosu, kde se jakákoli kooperace považuje za trestuhodnou změkčilost, a přestože všech sedm vůdců bojuje za stejnou věc, nejdříve si musí mezi sebou vyřídit konkurenční spory.
Než se vydáte do první lokace, vyberete si jednu ze sedmi nabízených ras, jež se od sebe liší dvěma základními atributy (silou a rychlostí) a jednou speciální dovedností. Rytíř disponuje magickým ochranným prstencem, golem dokáže 
své protivníky likvidovat sprškou kamení a třeba takový pán bestií se neobejde bez doprovodu smečky agresivních pavouků. Kromě běžného fyzického útoku mohou všichni bez rozdílu pohlaví, povolání či vyznání využívat efektů kladení pastí a odhazování hořících bomb. Veškeré podobné akce však stojí životní energii, která vám už tak ubývá nepříjemně rychle, takže si těchto radovánek užijete opravdu poskrovnu. Teoreticky by se měla taktika boje pro rychlé a slabé postavy výrazně odlišovat od silných a pomalých, ale v praxi příliš rozdílů nezaznamenáte. Máte sice možnost nalezené klíče schovat, aby vám je v případě smrti (tady velmi časté - na druhou stranu bez trvalých následků - běžné události) protivník nemohl sebrat, ale ono ukládání na pochybná místa je tak rizikové, že to po několika pokusech a následných vyplenění vzdáte a budete riskovat, že o cenný obsah vašich kapes přijdete spolu s jedním z nekonečného počtu životů.
Ve čtyřech odlišných světech (vězení, les, jeskyně a skály) o celkem dvaceti lokacích na vás čeká v menších modifikacích vždy to samé. Pár magických zdrojů životní energie, spousta úkrytů, které musíte prohledat, abyste nalezli klíče k dalšímu postupu, několik předmětů vylepšujících vaše šance na úspěch (meč a štít pro 
zvýšení bojových schopností, oči odhalující nepřátelské pasti, zrychlující boty a lahvičky s manou), dva až šest zbývajících vůdců, kteří se snaží o to samé co vy, zamčené dveře a nesčetně nástrah, které můžete jednoduše aktivovat a deaktivovat stisknutím poblíž umístěné páky. Jakmile projdete portálem, stanete se vítězem daného scénáře a dostanete určitý příděl bodů, jež si zcela podle vlastního uvážení rozdělíte mezi rychlost a sílu. A tak pořád dokola.
Jeden typ neutrálních potvor na celý svět (tedy pět lokací), stále stejná podoba klíčů, naprosto totožné portály a magické zdroje snad nemohou po několika hodinách hraní už bavit vůbec nikoho. Nevadí, ono se to totiž za jednu postavu dá dohrát během dvou odpolední a díky malé variabilitě mezi jednotlivými rasami ani nemá příliš cenu pokoušet se znovu o pokoření titulu za další druh hrdiny. Kdyby to bylo alespoň okořeněno slušným příběhem. Ale tady se vlastně vše dozvíte už v intru, v průběhu hry narazíte na mluvené slovo jen ve formě několika průpovídek, které vám sice při prvním zaznění vyloudí pobavený úsměv na rtech, ale když se na vás sesypou desetkrát za misi (těch misí je dvacet a odehrajete je během patnácti hodin), tak si dokážete představit, jak vám pak přijdou zábavné. Dokonce ani mezi jednotlivými světy se nedozvíte z příběhu ani zbla. 
Jediné, co v briefinzích získáte, jsou informace o nástrahách aktuální části Necromanie.
S grafickou stránkou si autoři také moc hlavy nelámali, v rámci jednoho světa jsou mapy velmi podobné, jen se postupně zvyšuje jejich členitost. Neustále se opakující objekty, pár textur společných pro celou oblast a neohrabaná animace pohybu jednotek působí poněkud archaicky. Už staré dobré Diablo mělo pohyb postaviček daleko realističtější, o lepší podobě prostředí ani nemluvě, nehledě na to, že tady narozdíl do Diabla nejsou scénáře generované a pokud se do určité mapy vydáte znova, naleznete dveře, pasti i magické zdroje vždy tam, kde už jste je jednou viděli. Dokonce i klíče se nacházejí ve stejné sekci jako minule. Jediným náhodným prvkem je rozmisťování předmětů a výskyt bojovníků na začátku mise. Zato zpracování dynamické složky prostředí dopadlo velmi dobře, vodní hladina stejně jako obláčky mlhy vypadají opravdu věrohodně. Zvukové efekty nijak nevybočují z kvality zbylých aspektů hry, jež na mě působí tak trochu nízkorozpočtovým dojmem, takže si nechte zajít chuť na realistické znění líté bitvy nebo kroků po jehličí zvlhlém protivníkovou krví. Podobnou kritiku si ale rozhodně nezaslouží hudební doprovod. Jak scénické, tak rockové motivy výborně podtrhují atmosféru, jen je trošku škoda, 
že se ani tady autoři neoprostili od své modifikace rčení "Co je malé, to je hezké." do podoby "Co je hezké, toho je málo." a krátké skladbičky tak i přes svou vysokou úroveň po chvíli omrzí.
Celkově hra působí rozpačitým dojmem, herní systém je až příliš jednoduchý, píše se rok 2002 a akční arkáda může získat vysoké hodnocení jen v případě, že bude vynikat po stránce technického zpracování, což se autorům Necromanie ne nepovedlo, ale oni se o to ani nesnažili. Na druhou stranu, díky zmíněné jednoduchosti je koncept dotažený do konce a nalézt zde nějakou mezeru v pravidlech, jež by snižovala hratelnost, se mi ani přes nemalou snahu nepovedlo. Umělou inteligenci protivníků by titulu mohla závidět nejedna akce nebo RPG, které si letos vysloužily hodnocení nad 80%, ale to samo o sobě na kvalitní hru nestačí. I když přihlédnu k nižší ceně, nemohu zavřít oči nad velmi krátkou herní dobou a nehoráznou opakovatelností, jež Necromanii řadí přinejlepším do šedého průměru. Za nápisy na zdech si navíc zaslouží ještě pár procent dolů.
| Necromania: Trap of Darkness | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
