MX vs ATV Untamed – po uši v hlíně

Závodů je na NDS jako máku v Afghánistánu, ale skoro samé arkády pro nejmladší. Tak co si dát pro změnu něco dospělejšího?

MX vs ATV Untamed

Motorkáři, to nejsou jenom ti chlápci s plnovousem a Hell´s Angels koženou bundou, co se mračí na svět černými brýlemi a poslouchají ZZ Top. I když s těmi je možná hodně legrace, dnes se budeme věnovat poněkud méně populární odrůdě ježdění za řidítky, totiž motokrosu v aréně. Čtyřkolky jsou tu pro zpestření – jakmile se naučíte na dvou kolech, čtyřkolka nepotřebuje žádné dlouhé přeškolování, zatímco opačně bych to netvrdil.

Na začátku si volíme obtížnost. K dispozici jsou dvě, Amateur a Pro, a nestyďte se začít „amatérem“. Moc dalšího k nastavení není – hlasitost muziky a zvuků. To ale možná využijete, protože muzika nebezpečně připomíná řezání fošen cirkulárkou a spíš už bych tedy uvítal ty ZZ Top. Zvuky motorů odpovídají standardu NDS, u jednotlivých přibližovadel se kosmeticky odlišují a svou funkci plní dobře. Do závodu si pak můžete vybrat z hrstky jezdců a strojů – liší se prakticky jen barvami kapotáže nebo kombinézy. A na start!

Hnědošedá hlína je první trať stejně jako pátá, osmá nebo desátá.

Hra nabízí několik režimů, mezi nimiž je na prvním místě X-Cross Tournament, řetěz šampionátů, neboli pohárů, přičemž každý pohár sestává z několika závodů, pokaždé v jiném městě USA. I když „řetěz“ není úplně přesný výraz: šampionáty jsou totiž tři, první dva po třech závodech a třetí obsahuje závody čtyři. Pak tu máme Stunt Challenge, kde jde o to, udělat co nejvíc triků a dorazit do cíle s co nejvíce zuby. Následuje Custom Event, obsahující již z názvu zřejmou možnost upravit si parametry závodu, výběrem trati počínaje a počtem oponentů konče, a nabídku završuje lokální multiplayer až pro čtyři hráče s komplet vlastním vybavením. V žádném menu se nedá zabloudit, což asi většina přivítá s povděkem, ale hračičkové s nastavením svíček či karburátoru se možná budou mračit. Ať tak, či onak, hra je prostě o ježdění, pak o ježdění a dotřetice zase jenom o ježdění. Kdo hledá něco jiného, klepe na špatnou garáž.

První tratě, se kterými máme tu čest, jsou prosté: hnědošedá hlína, nějaká ta terénní vlna, pár zatáček, vše zarámované obdélníkem schématických tribun s diváky. Publikum prakticky nevnímáte, ledaže to naperete přímo do zdi – to to pak v ochozech decentně zašumí. Že jsem popsal první tratě coby hnědošedou hlínu, bohužel neznamená, že by v tomto směru nabízela hra nějaký vývoj. Hnědošedá hlína je první trať stejně jako pátá, osmá nebo desátá. Ono taky jde v zásadě pořád o jeden a tentýž stadión, akorát nápis před startem vám sdělí, že jste se přemístili na jiný konec USA, a nad stadiónem se vztyčí o poznání jiný barák. Větší grafickou fádnost tratí si dovedu představit už snad jen při hypotetickém videoherním ztvárnění plochodrážních oválů.

Tratě samy ovšem ploché nejsou a naštěstí nejde ani o ovály. Jestliže se barevné odstíny hlíny mění jen minimálně a stadióny prakticky vůbec, variabilita designu tratí je uspokojivá. Počátečních pár zatáček rychle houstne a závěrečný okruh už je dokonalé bludiště, kde neustále zoufale šilháte po mapě na spodním displeji, zčásti proto, že se dá po vyjetí z dráhy i zabloudit, ale hlavně z toho důvodu, abyste se připravili na to, co vás bezprostředně čeká, neboť se smečkou pronásledovatelů za zády hraje velkou roli, jestli je příští zatáčka devadesáti- nebo stoosmdesátistupňová. Jede se v solidním tempu a jelikož boule zdařile zakrývají výhled, je nezřídka na odpovídající rychlou změnu směru pozdě. Trochu pomáhají četné skoky, na nichž je do značné míry titul postaven: během letu je nutno bleskurychle zhodnotit nejbližší nástrahy, než se opět ponoříte mezi navážku.

Nefér je, že nelze být dost nefér.

Ani tak ale nováček nezabrání tomu, aby co chvíli plavně plachtil přímo do betonového hrazení stadiónu, případně přes střevovitě zakroucenou trať někam, odkud bude jen těžko hledat cestu zpět do přikázaného směru. V takovém případě hra trochu pomůže šipkou, současně ale spustí krátké odpočítávání a pokud se do pěti nestihnete správně zařadit, displej zbělá a program vás posadí zpátky na trať sám – sice správně nasměrovaného, ale pravidelně až za chvost startovního pole. Obdobně u častých kotrmelců: při přistání zapomenete přenést váhu a už sedáte na zadní kolo „na bejka“ – a pak na záda. Že byste snad ještě dohnali vedoucího jezdce, na to rovnou zapomeňte. Účelem bělání obrazovky pak není jen pomoci vám najít správnou cestu, nebo vrátit vás po smrtelném karambolu do hry, ale rovněž zabránit vám podvádět, protože příležitostí k nefér zkratkám je tu habaděj. Přitom však hra nepostupuje nijak zásadově, takže někde si cestu beztrestně zkrátíte tak, že se až stydíte, a jinde skoro ani nevíte, proč vás zničehonic penalizují.

Vzhledem k tomu, že protivníci umí být místy i na obtížnost Amateur pěkně dotěrní, cesta k vítězství vede i přes dobré zapamatování si tratě a nalezení těch správných míst, kde na vás virtuální sudí „nevidí“. Nefér je, že nelze být dost nefér. Na okatý rozdíl od vás sedí vaši oponenti na svých mašinách jako přilepení Kanagomem: můžete do nich stokrát vrazit a na zemi je neuvidíte, akorát vás kolize zbrzdí. Když je řeč o oponentech, nelze nezmínit, že jsou všeho všudy tři – opravdu žádná sláva. Vzhledem k tomuto přetahování v kvartetu je pak celkem komické, že na konci šampionátu i druhý v pořadí dostane pohár – sice jen stříbrný, ale neberte to. Na odemknutí dalšího šampionátu však potřebujete zlato, čímž stříbrný pohár získává potměšile kovovou pachuť.

Hra nedovoluje restartovat jednotlivé závody, ale jedině celý pohár, což z úspěchu nedělá úplně banální záležitost. Dráhy lze pilovat pomocí Custom Events a přiznám se, že jsem to se závěrečným ultra-zamotaným okruhem skutečně provozoval. Kromě toho potřebujete pro vítězství, především v pozdějších fázích a všude na obtížnost Pro, ovládnout všechny možnosti, jež vám sudičky nadělily. Jinak se nestačíte divit, proč na soupeře tolik ztrácíte, a máte pocit nefér hry. To je ale velký omyl – hra vůbec není nefér, má jen překvapivě propracovaný fyzikální model a řadu ovládacích vychytávek, pomáhajících se s ním vyrovnat, takže kdo je zvyklý jen držet plyn a točit řidítky, neuspěje.

Stunt Challenge je opět souboj se třemi soupeři, tentokrát se však bojuje o body za povedené triky. Triků je několik desítek, spouštějí se kombinacemi tlačítek a ovládnout je, plus naučit se odhadovat správná místa pro jejich použití, aby vám po dopadu i zbylo pár zdravých žeber, není nic lehkého. Možná tento režim bude někomu připadat jen jako přílepek a nastavovaná kaše, je však třeba vzdát hold grafickému umu tvůrců, kteří maximálně úspornými metodami dokáží vdechnout pixelovatým figurkám překvapivě mnoho života. Totéž ostatně platí i pro běžné závody: je vidět, jak jezdci přidávají plyn, vylepšují balanc nohou vystrčenou do strany, pohybují tělem, rovněž stroje jsou dostatečně detailní – až na tu úděsnou vizuální monotónnost navíc nepočetných tratí není výrazných námitek.

Zapomeňte na hranaté gatě

Přestože jsem se naučil dobrému odhadu a získal schopnost načasovat skok tak, abych se trefil do správné vodící brázdy, případně za vrchol terénní nerovnosti do klesání, které na rozdíl od dopadu o pár metrů dříve nebrzdí, nýbrž zrychluje, dlouho jsem ztrácel na „roletách“, přes něž to mí soupeři švihali stylem šicích strojů, zatímco já zdlouhavě skákal jako žabka. Tušil jsem, že půjde o nějaký trik s přenášením váhy, ale v přehledu ovládání byla jen suchá informace, že se váha přenáší vertikálními tlačítky směrového kříže. Až po nějaké době jsem si v manuálu všimnul nenápadného oddílu Racing Tips, kde se kýžená informace smála černá na bílém: při jízdě přes malé nerovnosti se musí držet váha těla dozadu. Nejsem si zcela jistý, zda to tak opravdu funguje v reálu, zvlášť když to virtuálního jezdce přímo katapultuje dopředu, nicméně před hračičky z Rainbow Studios, v jejichž portfoliu jsou překvapivě i kousky jako Polar Express, Pony Friends nebo Spongebob Squarepants, smekám.

A ve zmíněné fádnosti je také největší slabina hry. Titul mi svým duchem vzdáleně připomněl polozapomenutou leteckou akci Sky Odyssey – zrnitá až nevzhledná hra ohromovala vnímavé skvělou fyzikou a až láskyplným přístupem k plechovým strojům. Bohužel, i Sky Odyssey byla mnohem variabilnější a obsáhlejší než dnes recenzovaný titul, i když je pravda, že PS2 má také jiné možnosti. Zde za odpoledne získáte zlato ze všech šampionátů, odemknete písečnou buginu a golfový vozík – a co dál? Obtížnost Pro vás jistojistě nějakou další chvíli zaměstná, ale jsou to pořád ty samé okruhy, akorát soupeři, jejichž stroje byly na snazší obtížnost trochu dýchavičné na rovinkách, teď upalují jako jezuité. A pak je tu ještě povedený multiplayer pro čtyři hráče – otázkou zůstává, zda se hra natolik rozšíří, aby se běžně sešlo pár borců s vlastními cartridgemi. Kdo však má opravdu rád techniku i parádní, byť ne zrovna dlouhou jízdu, koupě nezalituje.