Vymrštěn do vzduchu, za burácivého řevu motorů, opustivše sedlo svého motocyklu, poznávám, s jakou lehkostí a volností si létají práci po obloze. Netušené možnosti, svoboda a pád. Všechno, co jednou začne, musí bezpodmínečně, bez řečí a bez proseb těch co prohráli, skončit. Neúprosnost gravitace zaznamená každý z těch, kdož se snaží vystoupit z řady. Vítá tě matka země s otevřenou náručí, v bolestivém dopadu za stále se opakujícího zvukového souboru, jež s trochou fantazie připomíná hekání. Hekání sice věrohodné, ovšem pokud se vám ten samý zvuk přehraje třikrát za sebou, obraz reality se vám postupně rozpadne na těžko odhadnutelný počet nul a jedniček. Konec. Tvrdý dopad plný bolesti, výbuchu motocyklu a posléze kašovité hmoty by tak ukončil jeden, ve svém počtu zcela bezvýznamný, život. Ne zde. Pět, čtyři, tři, dva jedna, blik, blik... žiji... znova.
Svět virtuálních závodníků nabízí oproti skutečnosti spousty podstatných vylepšení, mezi to nejlepší patří, že se jím může stát opravdu každý. Navíc jediná chyba neznamená - v lepším případě - náročnou operaci a tří týdenní pobyt na nemocničním lůžku. V horším případě definitivní konec.
V případě Motocross Madness 2 povětšinou restartování dané tratě, neboť obtížnost hry i na nejnižší stupínek vskutku nedá svůj klín v šanc každému začátečníkovi. Možná si za to tak trošičku můžu sám, že se motokrosovému závodění nevěnuji naplno. Nevěnuji se mu totiž vůbec, ale přeci jen, účelem hry by mělo být pobavit uživatele, nikoli pouze zatvrzelé fanoušky, zvlášť na "easy" obtížnost. Nevadí, stačí si vše v klidu sám, během pár hodinek nacvičit, vychytat ovládání, naučit se pár parádiček a můžete se pustit do víru závodění se soupeři. K hodnověrnému zvládnutí motocyklu se přímo nabízí použít některý z dostupných gamepadů místo krkolomného ovládání přes klávesnici.
Motocross Madness 2 se nese ve znamení pádů, alespoň ze začátku. Definovat "začátek" v tomto případě nemá cenu, citelné zlepšení jsem zpozoroval až po nějaké té hodince hraní. Úplně nejvíc se asi vyřádíte ve venkovním prostředí (jeden z módů), kde spojnice mezi začátkem a cílem tvoří několik branek, jimiž musíte ve správném pořadí projet. Vše ostatní zůstává na vás, žádná trasa neexistuje. Budete se prohánět po prašných cestách, sněhových pláních, silnicích, mezi stromy, narazíte samozřejmě i na spousty interaktivních objektů. Po silnících se sem tam mihne auto či náklaďák,
dole v údolí se bagruje, na kolejích potkáte vlak. Bohužel, jakákoli interakce s těmito objekty končí nevalně, nutno podotknout, že ve váš neprospěch. Narazíte li do náklaďáku, přeletíte férově přes řidítka a za pět sekund můžete pokračovat dál. S náklaďákem to však ani nehne. Nedalo mi to a udělal jsem si malý test, jenž spočíval ve vyhlédnutí malého osobního vozu. Zaparkoval jsem tedy se svým motocyklem přímo uprostřed silnice a čekal. Jaké pak bylo mé zjištění, když do mě řidič auta bezostyšně najel a já odlétl o pár metrů dále, zatímco bezohledný řidič si pokračoval dál, bez jediného škrábnutí. Z toho plynou dva fakty a to, že: 1) Programátoři v Rainbow Studios by si měli nastudovat, že ve skutečnosti to až zas tak zle s bezohledností řidičů není. 2) Motocross Madness 2 se rozhodně nemůže pyšnit nálepkou "skutečné simulace chování řidičů". V dobré náladě jsem se jal vyzkoušet i to, jak dopadne takový čelní náraz dopravního vlaku s motocyklem osazeným závodníkem ve fešné helmě (proti úrazu). Jestli se musí něco programátorům hry nechat, tak je to dle mého názoru výborný fyzikální model hry. Můj druhý test dopadl nad očekávání, zatímco motocykl byl drcen na kolejích, moje maličkost vylétla do oblak. Abych vás nepřipravil o tu radost, měl by se v recenzi vyskytovat též samotný obrázek, jako důkaz.
Co říci o dalších módech? Nechybí nezbytné závodění na stadionu s předem vytyčenou trasou, v různých menu si lze nastavit snad opravdu vše. Od počtu oponentů až po počet kol, maximálně však dvacet. Hráči méně zkušení začnou zřejmě s volbou "practice", zkušenější s turnajem a všechny dozajista potěší "ghost" mód. Pro ty kteří netuší, v "ghost" módu si nejprve musíte vybranou trasu sami jednou, bez jakýchkoli soupeřů, projet. Hra si vaši jízdu pečlivě zaznamená a při všech dalších jízdách závodíte sami se svým nejlepším výsledkem. Zkuste si schválně zahrát třeba dva dny v kuse "ghost" mód, dejte si dva dny pauze a pak opět spusťte tento režim. Sami budete překvapeni zírat, jak vás vlastní já pěkně svižně prohání a poráží. V posledním z dostupných módů si zase za každý závod vyděláte nějaké ty peníze a postupně se propracováváte až na špici.
Grafické zpracování lahodí mému zraku, pro porovnání zhruba stejně, jako pohled na pěknou slečnu. Řidič i motocykl se chová celkem přirozeně, na sněhu to patřičně klouže, od kol se víří prach, prostě vynikající. Škoda jen, že při pádu z velké výšky nedojde k výbuchu motocyklu, pod vlivem akčních filmů si to prostě nedovedu představit.
Pár chybek by se samozřejmě našlo, ale o těch až později. K tomu všemu "krásnému" však potřebujete odpovídající hardware vybavení, jako naprosté minimum bych doporučil alespoň Celerona 400 s 64 MB RAM a nejlépe TNT 2 či Voodoo 3. Motocross Madness 2 sice nabízí i software render, nicméně tuto možnost jsem se neodvážil ani zkoušet.
Motocross Madness 2 se nevyhnul chybám, ale to se dalo očekávat. Jednak se mi nepozdává již zmíněná obtížnost, kdy jediná chybka znamená odloučení se od kolony soupeřů. Také se mi zdálo, že soupeř mě v mele jednou srazil z motorky, nicméně vy jim můžete oplácet stejnou mincí. Za další, ve volném módu zcela logicky neexistuje žádná rasa, jenže jediná zelená navádějící šipka ukazující směr se mi zdá trošičku málo. Také bych si ještě rýpnul ke grafice, často se stává, že při nárazu do budovy či jiného objektu jaksi "vidíte dovnitř". Ani rozpixelované a rozmáznuté listí stromů na výsledném dojmu moc nepřidává.
Chcete-li se zabít, zkuste si motokros v reálném životě. Chcete-li se zabít a po pěti vteřinách znovu závodit, sežeňte si Motokross Maddness 2.
| Motocross Madness 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
