Leden bývá pravidelně suchý měsíc na nové a zajímavé videohry. Vývojářská studia se teprve probouzejí k životu po vánoční pauze, hráči dohánějí resty z konce předešlého roku. Kalendáře zejí prázdnotou. O to milejší pak bylo překvapení, když už v první polovině měsíce dorazil kód na vyzkoušení nenápadné skákačky Mio: Memories in Orbit. Ta se totiž zprvu jevila jako skromnější zástupce zavedených her žánru metroidvania, ale nakonec předčila snad všechna očekávání.
Na Mio: Memories in Orbit jste poprvé mohli narazit v rámci prezentace Nintendo Direct v červnu 2024, následně pak byla k vyzkoušení v rámci hned několika festivalů demoverzí Steam Next Fest. Právě zde upoutala i mou pozornost, jelikož už tato krátká ukázka prokázala poměrně dobrou znalost žánru a inspiraci těmi nejlepšími.
Za hrou stojí autoři z pařížského studia Douze Dixièmes, jde o jejich teprve druhou hru, na které pracovali pět let po úvodním debutu s puzzlovým titulem Shady Part of Me. Podle nedávných otázek a odpovědí na serveru Reddit údajně autoři chtěli vyzkoušet dynamičtější projekt s otevřeným světem a větším potenciálem na vyprávění komplexního příběhu. A tak vznikla hra Mio: Memories in Orbit.
Titul je poměrně ukázkovým zástupcem žánru metroidvania. Je celkem jasné, kde se brala inspirace pro hru. Stejně jako v případě her ze série Hollow Knight je herní svět rozsáhlý a plný tajných zákoutí. I vyprávění nese společné znaky, příběh je vám spíš dávkován po malých částech, náznacích a útržcích konverzací a je tak třeba dávat opravdu dobrý pozor. Hratelnost naopak připomíná hry ze série Ori, hra se zaměřuje spíš na skákání a průzkum světa a jen občas vám autoři do cesty postaví nějaký těžší souboj.
Mio: Memories in Orbit sleduje příběh Mio, tajemné robotky s dlouhými šlahounovitými vlasy a jedním svítícím okem místo obličeje. Po probuzení nevíte prakticky nic: kde jste, kdo jste ani co se děje. Je pouze patrné, že jde o sci-fi prostředí, patrně na vesmírné stanici, která kdysi sloužila lidem, kteří však už všichni zmizeli neznámo kam. A je právě na Mio vyřešit záhadu, kam lidé zmizeli, proč je vesmírná stanice plná agresivních robotů, toxické vody a nebezpečných šlahounů divokého porostu.
Abych se vyvaroval zbytečných spoilerů, stačí zmínit jediné: příběh hry je o hodně hlubší, než se na první pohled zdá. Navíc je zde další krása žánru metroidvania, a sice míra objevení a pochopení celého světa, která je v podstatě jen na vás.
Zde se opět vrátím k oblíbenému Hollow Knightovi, jelikož ani v tomto ohledu vlastně Mio: Memories in Orbit nevymýšlí nic převratného. I tady totiž můžete jít cestou nejmenšího odporu, následovat především hlavní příběhová vodítka a neřešit, že vám na herní mapě tu a tam zbyla nějaká neprozkoumaná cestička. Hrou se propracujete za nějakých 15 hodin a dostanete k tomu celkem zajímavý příběh.
Jenže hra vás umí hezky odměnit za důsledný průzkum celého herního světa a právě ona jedna neprozkoumaná cestička se může změnit v celou novou oblast mapy, která odemkne úplně nový klíčový prvek hry a třeba změnit celý váš pohled na dění ve hře, která vám najednou může zabrat klidně i 40 hodin. Je to přitom opravdu jen na hráči, jak moc se do Mio: Memories in Orbit ponoří.
Hratelnost mi pak připomínala již zmíněného Oriho, a to nejenom kvůli 2,5D stylizaci grafiky, ale především důrazem na akrobacii a často obtížné skákací pasáže. Hra sice většinou není úplné „skákací peklo“, nicméně jsem během hraní především v pozdějších fázích hry narazil na pár výzev, které mi připomněly chvíle, kdy jsem drtil v rukou ovladač u náročnějších částí hry Celeste. I Mio: Memories in Orbit vám sice v takových chvílích dává časté přestávky, ale najdou se výzvy, které vyžadují klidně i desítky pokusů a perfektní sled jednotlivých akcí.
Boj je ve hře spíš až sekundární činností, většina běžných nepřátel je vlastně celkem neškodná, potkal jsem za celou hru snad jen jednoho, se kterým jsem měl drobné problémy. Něco jiného jsou ale bossové, kteří vás občas umí potrápit. Většina z nich má aspoň dvě fáze a často se setkáváte s momenty, kdy vám v souboji třeba zmizí zem pod nohama a musíte tak do boje ještě zapojit onu precizní akrobacii.
Naštěstí na rozdíl od Hollow Knighta vás hra tolik netrestá za smrt. V takovém případě vás zkrátka vrací na nejbližší záchytný bod a ztratíte všechny peníze, které jste si nestihli uložit, jenže jejich ztráta většinou moc nebolí (viz dále). Existuje navíc vylepšení, které vám zajistí konstantní obnovu životů, pokud se aspoň chvíli nehýbete, což efektivně vyřeší jakékoliv riziko smrti ve skákacích pasážích.
Robotku Mio můžete vybavovat různými modifikacemi, které zlepšují její schopnosti v boji. Jsou tu ty, které vám zkrátka přidají život navíc, zrychlí regeneraci energie nebo třeba přidají možnost si přikoupit extra štít. Jiné pak zvýší efektivitu úhybů, přidají extra poškozující efekt po použití schopnosti nebo způsobí poškozující explozi, kdykoliv protivník Mio zasáhne. Modifikace ale vždy zabírají určitý počet speciálních slotů a většinou se vím povede mít aktivních tak osm modifikací z celkových 35.
Už jsem zmínil, že Mio v průběhu hry dostává také vylepšení základních schopností, které stejně jako v případě jiných metroidvanií dovolí průzkum dosud nepřístupných míst na mapě. To vás pak nutí si dělat poznámky, kde všude po mapě vidíte místa, kam se zatím nedostanete, ale někdy později snad ano. Ve hře je naštěstí k dispozici mapa, na kterou si můžete hned od začátku umisťovat vlastní značky a ty vám pomohou si zapamatovat důležitá místa.
Grafika hry je opravdu povedená, hra místy vypadá skoro jako olejomalba a tento osobitý vizuální styl mi rychle přirostl k srdci. Párkrát se dostanete v rámci děje do jednoduchých 2D pasáží složených z linek na prázdném pozadí, jde však o důležitý vyprávěcí prvek. Po zbytek hry se budete kochat výhledy na rozprostřené zahrady, města, laboratoře vesmírné stanice plné drobných detailů. Za zmínku jistě stojí také hudební doprovod, který umí často umocnit atmosféru těchto míst a upřímně se už celkem těším, až vyjde samostatně.
Po technické stránce hry není moc co vytýkat, hrál jsem na PlayStationu 5 Pro kde hra fungovala bez jediného zaškubnutí a po stránce grafických chyb jsem nezaznamenal vůbec nic, co by kazilo dojem ze hry.
Je Mio: Memories in Orbit perfektní metroidvania? Autoři se ideálu sice přiblížili, pár výhrad bych však měl. V první řadě je to herní měna („nacre“), které máte na začátku hry žalostně málo a navíc si za ní musíte i kupovat obnovování životů. Zhruba už tak ve třetině hry ale zjistíte, že přibývá hodně rychle a naopak ubývá možností, jak peníze utrácet. A zhruba od poloviny hry už ani neřešíte, že nějaké peníze ve hře jsou, zbude pouze nutnost sbírat staré čipy, které jsou při koupi některých vylepšení také potřeba a autoři je poschovávali různě po mapě.
Připomínku mám i k obtížnosti hry. Ta sice není obecně nijak brutálně těžká a autoři vám i dají možnost si v herním menu pár aspektů hry ulehčit. Pokud umíte hrát skákačky a metroidvanie, tak s drtivou většinou hry nebude nějaký zásadní problém ale najdou se asi dvě nebo tři místa, které vás obtížností opravdu tvrdě zaskočí. Hra tedy tolik nepřidává postupně na obrátkách, jako spíš vyžaduje konstantní míru schopností s několika nepříjemnými výkyvy. A to také není úplně dobře.
Poslední výtka je spíše než kritika varováním pro ty, kteří nemají s podobnými hrami moc zkušeností, že sem tam můžete v herním světě opravdu zabloudit. Hra vás vůbec v ničem nevodí za ruku a pokud byste nějakou pomoc v určení směru sem tam ocenili, zde se žádné nedočkáte. Pro fanoušky žánru je to ale naopak celkem velké plus.
Hra Mio: Memories in Orbit mne ve výsledku opravdu příjemně překvapila. Autoři projevili schopnost přijít s poctivou metroidvanií, která si bere to nejlepší z předních zástupců žánru a vytváří zábavný mix. Potěší vás svou hloubkou a pečlivostí, s jakou přistupuje k různým tajemstvím herního světa. Prozkoumat tuto nehostinnou vesmírnou stanici je navíc opravdovou výzvou, kterou ocení i ti opravdu nároční fanoušci žánru.
