Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Midnight Club II - teplická ruleta

  12:00
Máte již dost postávání v dopravních zácpách? Také byste mnohdy nejraději vlítli do protisměru a předjeli celou kolonu pěkně na červenou? Máte možnost. Vstup do adrenalinového klubu závodních sebevrahů je totiž na dosah...

Midnight Club II

Závodní hry se na PlayStation 2 nacházejí v jakési podivně paradoxní krizi. Vychází jich sice plno a mnohdy i skutečně kvalitních titulů, ale pozornost drtivé většiny hráčů se stejně upírá pouze k jedné jediné závodní modle. Ovšem nejen Gran Turismem je virtuální závodník živ. Neodmyslitelnou součástí žánru jsou i arkádové závody, kde většinou nejde ani tak o vybroušenou techniku jízdy a niterné nastavování vozů, ale jen a pouze o co nejvyšší rychlost, co nejnebezpečnější manévry a důraz na co nejrychlejší reflexy. Čerstvý vítr do rodiny těchto her přináší právě zde recenzovaný Midnight Club II od Rockstaru.

Rockstar je firmou, která je v současnosti populárnější než naši hokejisté. Není se co divit, série GTA je momentálně fenoménem, jehož rozměry a vliv na hráčskou veřejnost se dá s klidným svědomím srovnat s velikány typu Final Fantasy nebo třeba právě s Gran Turismem. Není proto divu, že od MCII se čekalo hodně už v době, kdy se o něm objevila první zmínka a to čistě proto, že vyjde zpod křídel mocného Rockstaru. To, že první díl byl již v době první vlny her pro PS2 pouze takovou solidní z nouze ctností, nikoho nezajímalo. Dnes by to už ale leckoho zajímat mohlo.

První dojem ze hry je totiž naprosto úděsný. Už jen orientace v herním menu by mohla klidně posloužit jako dílčí otázka v IQ testu národa. Zaprvé je totiž zajímavě graficky vyvedeno a za druhé je pojato stejně nesmyslně, jako některé otázky ve výše zmíněném televizním trháku. Čas na vyřešení Midnight Club II tohoto úkolu ovšem není omezený, takže se nakonec do hlavního herního módu prokouše každý. Během několika málo sekund ovšem každý takovýto „šťastlivec“ začne sám sebe titulovat výrazy ne příliš lichotivými, anžto při prvním pohledu na grafiku, potažmo po první jízdě, musí zkonstatovat, že čas vyložený na studium úvodního menu by mnohem lépe strávil tupým hleděním z okna. V takovémto případě ale pomůžou asi dvě věci. Buď nesmíte mít po ruce ke hraní nic lepšího, nebo musíte být recenzentem, aby vám alespoň ta poslední špetka cti, byť úplatné, naznačila, že byste si tuto hru alespoň pár chvil měli zahrát. A litovat nakonec nebudete, to mi věřte.

Z onoho ošklivého kačátka se totiž začne postupně klubat v mnoha směrech velmi atraktivní kusanec, který to sice asi nedotáhne až na obálky časopisů, ale na ulici se za ním ohlédne leckdo. Prostě a jednoduše, tahle hra chce prostě trochu času, abyste si zažili její zvyklosti a taky si tak nějak zvykli na nepodařenou grafiku. Celý obraz je totiž podivně zrnitý a nepřehledný, barvy vozů nejsou moc dobře tónované, takže to opravdu vypadá, jako byste posouvali plastové autíčko po obrazovce, na níž je promítána trať. Hra sice hýří relativně povedenými vizuálními efekty, ale ty to nezachrání. Kontrast dobrých efektů s docela zubatou grafikou výsledný dojem snad ještě zhoršuje. A to je rozhodně škoda.

Midnight Club II

Je to škoda zejména proto, že hra jako celek se v pozdějších fázích ukazuje jako velice vydařená záležitost. Myšlenka je asi takováto: jste mladý, krásný, zdravý a perspektivní jezdec, který nemá na práci nic jiného, než se účastnit ilegálních závodů v ulicích měst. Města jsou zde přítomna tři, jmenovitě Los Angeles, Paříž a Tokio. V každém z nich na vás čeká asi tak sedm, osm soupeřů, proti nimž pojedete dva až tři závody. Celkem to tedy dá necelou sedmdesátku závodů v hlavním příběhu, což je dosti slušné. Navíc je potřeba započítat i mnoho dalších klání v ostatních režimech, čímž docházíme ke zjištění, že životnost téhle hry se jepičím rozměrům vzdaluje opravdu mílovými kroky. K tomu přispívá i vcelku dobře navržená obtížnost závodů, kdy sice budete muset některý z nich mnohokrát opakovat, ale tenhle titul ve vás dokáže vzbudit silný dojem toho, že na vítězství máte a že není zase tak těžké ten který závod vyhrát. Jejich opakování vás tak nebude frustrovat, ale naopak zvyšovat vaši chuť zkusit to znovu a tentokráte už fakt vyhrát. Abych se přiznal, nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaká závodní hra, kde jsem neustále musel restartovat závody, takhle moc bavila. Pokud bych si tedy vůbec na nějakou vzpomněl. Navíc Midnight Club II podporuje hraní po internetu, takže pokud bůh dopustí a Sony s Telecomem spustí, pak má možná cenu si tuto hru pár chvil po splnění všech úkolů ještě nechat.

Co se týče příběhu - tak sice o příběhu jako takovém se asi nedá moc hovořit (Rockstar evidentně od Codemasters a jejich Toca Race Driveru neopisoval), ale potěší alespoň docela zajímavě Midnight Club II vyvedené animace mezi jednotlivými závody. Story stojí a padá na tom, že jezdíte po městě a hledáte některého z místních borců (nemějte strach, někoho najdete vždycky). Až se vám to podaří, zablikáte na něj dálkovými světly a začne se jezdit trochu rychleji. Nejprve musíte s oním člobrdou udržet krok a dojet s ním až na místo, kde začne první závod. V tom zvítězíte, pak ještě v jednom, případně ve dvou a soupeřovo auto je rázem vaše. Ať už se pak rozhodnete přesednout do nového vozu či nikoli, pokračujete hledáním dalšího soupeře a dalších závodů až tak dlouho, dokud neporazíte úplně všechny a nepřijde se na vás osobně „podívat“ šampión daného velkoměsta, který vám chce konečně ukázat, zač je toho výfuk. No a když porazíte i jeho, sbalíte jeho auto a padáte do dalšího města, kde se odehrává úplně to samé. Na bonuswebovém „papíře“ docela nuda, v reálu překvapivě chytlavé.

Závodění jako takové je opravdu rychlé a místy i hodně zběsilé, nemluvě o případu, když se vám na „závodní dráhu“ připlete policie. Zde je ovšem nutno podotknouti, že muži zákona do hry evidentně naskákali z dobře známých starých vtipů, což tedy ve výsledku znamená, že mnoho rozumu nepobrali. Není to škoda ani tak proto, že by vám to snad nějak ztěžovalo hraní, ale přeci jen měl člověk pocit jakéhosi duševního naplnění a uspokojení, když se mu v Hot Pursuit 2 podařilo nástrahy uniformovaných tlouštíků tak říkajíc „přečůrat“. Takhle se našinec bude akorát vztekat, když se mu jízda nebude moc dařit, protože policejní vozy se jej budou držet jako klíšťata a dokáží Midnight Club II být velmi nepříjemné a dotěrné. Jediná možnost, jak je setřást, je prachsprostě jim ujet, ať už s pomocí boostu nebo bezchybnou jízdou.

Boostování vnáší do této ryze arkádové hry další překvapivý prvek: taktizování. Zpočátku máte k dispozici pouze jedno nitro za celý závod, ale i tak je potřeba zvážit, zdali je lepší využít jej v průběhu závodu nebo se snažit přiblížit se soupeřům co nejvíce „konvenčními“ prostředky a boostem je zdrtit až v cílové rovince. V pozdějších fázích hry se dokonce setkáte s místy, která bez nitra prostě neprojedete (neproskočíte) a jejich složité objíždění okolními ulicemi vede k vysoké ztrátě času. Je potřeba na to pamatovat. Naštěstí se ovšem s lepšími vozy dostaví možnost využít nitro i třikrát za jediný závod, plus alternativa velkého zrychlení při využití aerodynamického stínu. Ovšem i tak se vám bude zdát, že by se ještě alespoň jedno nitro fakt šiklo.

I když je ovšem zase nutno říci, že v úzkých uličkách Paříže moc příležitostí k pořádnému trhání asfaltu mít nebudete. Jinak je na tom Los Angeles. Tam celou hru začínáte a jezdíte víceméně pouze po širokých bulvárech a dálnicích. V zásadě tam není do čeho pořádně nabourat, takže bojovat budete jen a pouze se soupeři. O to větší šok zažijete po příjezdu do Paříže. Úzké uličky, nadjezdy, podjezdy, jeden závod se jede dokonce víceméně celý někde v kanálech. Ale i zde se adaptujete. Největší prověrka vašich jízdních schopností ovšem nastává v Tokiu. Úzké uličky se tady střídají Midnight Club II s dálnicemi a spletitými dálničními nájezdy, prostě vše, co bylo v předchozích dvou městech je tady tak nějak pohromadě. K tomu si připočtěte opravdu hodně vytvrdlé policajty a opravdu hodně hustý provoz a vychází vám z toho opravdu hodně husté hraní. Představte si situaci, že celou dobu závodu musíte jet na absolutní max. Proti vám, vedle vás, nad vámi, pod vámi, všude je tak nabito „civilisty“, že by málem snad ani nepropadl onen pověstný špendlík. Teď to do vás každou chvíli napálí policejní auto nebo zákeřný soupeř a máte o zábavu postaráno. Hlavně nezpomalovat a hlavně do něčeho nebourat. Tahle hra má prostě náboj. To se musí nechat. Takové mnohdy čistě reflexivní kličkování s naboostovaným autem nezažijete ani v Burnoutu 2 ani v Hot Pursuit 2. Tam ovšem nezažijete ani další věci. V tokijských závodech se totiž na hře již docela znatelně podepisuje kvalita grafiky. Bohužel je to tak. Ulice jsou sice plné atraktivních světel, reklam, neonů a výkladních skříní, ale rozeznat v plné rychlosti místo i relativně široké odbočky je záležitost srovnatelná se čtením těch nejmenších písmenek na ceduli u očaře. Závod se tak musíte naučit prakticky zpaměti, což je vzhledem k předchozím dvěma městům opravdu škoda. Tam se sice také nejezdilo kdovíjak intuitivně podle mapy, ale nějaký extra nácvik třeba nebyl.

A vůbec, závody. Ve všech případech se jedná pouze o jakousi variaci na průjezd skrz checkpointy. Někdy v pořadí pevně daném, někdy je to ponecháno na vaší libovůli. Někdy jsou checkpointy u sebe docela blízko, takže celé startovní pole jede v podstatě stejnou trasou, většinou jsou ale Midnight Club II roztahány po celém městě a závodníci se rozprsknou během dvou zatáček. Tato druhá varianta je ovšem mnohem zajímavější, protože vás nutí hledat s pomocí malé mapky tu nejlepší trasu. A možností je v takové síti mnoha ulic (města jsou celkem solidně rozlehlá) opravdu hodně. Někdo si zvolí trasu nejkratší a bude se snažit jet co nejvíce za nosem, někdo raději zvolí svoji trasu jako kombinaci co nejdelších rovinek a co nejmenšího počtu zatáček. Tahle možnost je samozřejmě vždy delší, ale zase můžete svůj vůz hnát mnohem delší dobu na plný plyn a nemusíte pomalu a opatrně kličkovat. Když totiž narážíte do okolních objektů, auto se vám poškozuje, což sice nemá vliv na jízdní vlastnosti, ale v pokročilém stádiu vám kouř zahaluje část výhledu a po totálním odrovnání ztratíte nějaký čas na „opravu“ a opětovné rozjetí. Zcela nejlepším, ale zároveň nejpracnějším způsobem, jak vyhrávat závody, je hledání a využívání zkratek. Zejména v tokijském dopravním blázinci budete děkovat všem svatým za každičký metřík, který budete moci ujet mimo hlavní dopravní tepny.

Rovněž docela solidně je ve hře řešena navigace. K ruce máte malý výřez mapy, v zásadě ten samý, který znáte z Vice City, jež vám dává rámcovou představu, kterýmže směrem se zhruba nachází bod, k němuž míříte, a pro upřesnění je zde ještě navigační šipka v horní části obrazovky. Ta sice nepracuje tak dobře jako například v Crazy Taxi, ale jezdit se podle toho při prvních pokusech dá docela v pohodě. Zajímavý problém ovšem nastává v situacích, kdy je checkpoint umístěn v jiné Midnight Club II úrovni, než se zrovna nacházíte. To si takhle jedete směrem k checkpointu a dáváte pozor na okolní provoz, najednou jen tak mrknete, jak daleko to ještě bude a zjistíte, že jste to už přejeli. Tak se párkrát vracíte, abyste došli k poznání, že daný kontrolní bod se nachází na nadjezdu nad vámi. To se ale samozřejmě stává pouze při prvních pokusech v daném závodě, kdy trasu ještě nemáte zažitou. Těžko ovšem říci, zdali by při implementaci šipky stejné jako ve zmíněném Crazy Taxi (neukazuje vzdušnou čarou, ale přímo trasu) nebyla hra příliš jednoduchá.

Posledním, co stojí za zmínku, je úroveň provozu na veřejných komunikacích. Ano, provoz je místy opravdu hustý a téměř vždy i velice realistický. Ale i zde by bylo co vylepšovat. Běžní řidiči se totiž místy chovají jako ti největší trotlové, protože občas se jim „podaří“ uhnout vám přímo do vaší cesty. No, tedy ne že by se to stávalo dvakrát za kilometr, ale i tento velmi občasný závan stupidity dokáže ve vypjatějších chvílích pěkně vytočit. Co je ale dost k ničemu je skutečnost, že řidiči dodržují dopravní předpisy jen částečně. Na jednu stranu vzorně čekají na semaforech a jezdí po předepsaných stranách ulic, ale klidně se vám stane, že vám přímo před auto přijede nějaký sebevrah z vedlejší ulice. Nehledě na to, že v jednom místě v LA vám do cesty neustále poleze jeden maník z protisměru odbočující vlevo. Na druhou stranu se to dá ale odladit tím stylem, že si dané nestandardní situace v konkrétních úsecích prostě zapamatujete. Provoz je sice do značné míry generován náhodně, ale na mnoha místech budete potkávat ta samá auta a ty samé situace. Což je sice hodně humpolácké, ale zase vám to v mnohém hru zpříjemní. Již tak musíte mít oči celou dobu navrch hlavy, abyste zvládali v pekelné rychlosti kličkovat všemi nástrahami velkoměsta, takže alespoň na několika místech je příjemné vědět, co zhruba tam člověk může čekat.

Celkově se tedy z mého pohledu jedná o podařené arkádové závody, které se vedle Hot Pursuit 2 a Burnout 2 řadí k tomu nejlepšímu, co na PS2 v tomto ranku můžeme najít. Škoda jen, že se autoři nepokusili hru doladit zejména po grafické stránce. V Tokiu se tak hra stává opravdu již poněkud nepřehlednou. A možná by se šiklo propracovat trochu i chování policistů. Na fyzikální model zřejmě nemá cenu žehrat, jedná se přeci o arkádu a místní fyzika je plně v intencích žánru. Nicméně jelikož jsme zde na BW poněkud přísnější, nemůžeme Midnight Club II označit za kdovíjakou bombu, byť jeho kvality rozhodně nelze přehlédnout.
Děkuji za pozornost.

P.S.: Přestože hru dělal úplně jiný tým než Vice City, je z ní cítit atmosféra velmi podobná uvedenému gangsterskému hitu. Rockstar si na image série GTA evidentně velice zakládá.

Midnight Club II
Výrobce/Vydavatel Rockstar Games
Platforma PlayStation 2, Xbox
Multiplayer: ano, 2 hráči
Vibrace/Analog: ano/ano
Další ovladač: ano
Paměťová karta: ano, 53kB
Verdikt: Zajímavá závodní akráda, která ovšem zejména díky prezentaci zůstává kousek za svými nejbližšími rivaly.
Hodnocení: 70% (info)

  • Nejčtenější

Co dělají simíci, když se nikdo nedívá? Pořádají sexuální orgie i fetují

Kdo nikdy v prvních simících neodstranil žebřík z bazénu, nechť první hodí kuličkou z myši. Moc...

Změní mi to život, raduje se vývojář poté, co prodal 200 tisíc kopií své hry

Nezávislá strategie Rusty’s Retirement těží z velmi jednoduchých pravidel a minimálních nároků na...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Stahujte zdarma vynikající „fantasy Civilizaci“, čas máte jen do středy

Na Steamu je aktuálně zdarma vynikající tahová strategie Endless Legend. Hráči v ní mají za úkol...

Dohrál slavnou skákačku bez stisknutí tlačítka pro skok. Trvalo to 86 hodin

Po osmadvaceti letech od vydání a desítkách tisíc hodin marných pokusů se komunitě kolem legendární...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Příznivce Half-Lifu to nepotěší. Unikly informace o nové hře od Valve

Čerstvý únik informací nám dává jasnější představu ohledně nové hry od legendy mezi herními studii...

Česká realistická akce Gray Zone Warfare se hraje skvěle, optimalizace vázne

Ambiciózní český projekt vstoupil do předběžného přístupu na Steamu. Trhá rekordy, ale je to...

Letošní díl Call of Duty bude návratem série Black Ops

Ani letos hráči nepřijdou o další díl střílečky Call of Duty. Po restartované trilogii Modern...

Střílečka XDefiant nalákala tři hodiny po spuštění přes milion hráčů

Ačkoli to s free 2 play střílečkou XDefiant od Ubisoftu vypadalo v posledních měsících všelijak,...

Poslední díl Farming Simulatoru prodal 6 milionů kopií, teď je k mání zdarma

Farming Simulator 22 je tím nejprodávanějším dílem v patnáctileté historii série, nyní si ho díky...

Nejhorší noční můra, řekla žena, která v botě syna objevila cizí AirTag

Mého syna někdo sleduje. S takovým pocitem několik týdnů žila žena z Floridy poté, co na svůj iPhone začala dostávat...

Párkům odzvonilo. Podnikatel lije do rohlíků svíčkovou a dobývá benzinky

Na pracovních cestách se podnikatel v gastronomii Lukáš Nádvorník přejedl párků v rohlíku. Napadlo ho, že by do pečiva...

Herec Lukáš Vaculík se oženil, dívčí idol 80. let si vzal ředitelku z Primy

Lukáš Vaculík (61) se tajně oženil. Vzal si výrobní ředitelku a producentku FTV Prima Luciu Kršákovou (46). Herec a...

Klavírista Petr Malásek si zlomil obě ruce. Mohlo to dopadnout hůř, říká

Klavírista Petr Malásek (59) spadl z kola a zlomil si obě ruce. V pořadu 7 pádů Honzy Dědka popsal nehodu i jaká je...

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno hereččiny matky Jany...