Když jsem dostal igelitovou tašku s novou várkou review verzí her pro GameBoye, nevrhnul jsem se na ni tak nedočkavě, jako posledně. Vzhledem k tomu, že jsem se snažil udělat si co možná nejlepší přehled ve světě těchto Nintendovských handeldů a zjistil jsem, které tituly na něj právě vycházejí, těšil jsem se spíše na hry, o nichž jsem již předem tušil, že v ní nenajdu, nicméně i přesto jsem tajně doufal. Moje očekávání se bohužel vyplnila, nicméně zas až tak špatný to nebylo, hned na první pohled mě totiž upoutala trošičku pomačkaná krabice s formulema na přední straně, jíž vévodil nápis Micro Machines. Okamžitě jsem si vzpomněl na rok 1994 a 1995, kdy tyhle hry vyšly a kdy jsem byl vlastníkem, na tehdejší dobu, superrychlého PC 486 a mimi jiné také tří disket s touhle skvělou legendární gameskou. No a jak už předcházející popis situace napovídá, právě Micro Machines byla z devíti her první, kterou jsem oživil svého GameBoye. Nut no říct, že toho v žádném případě nelituji a že dokud to čas a Conquest dovolí, budu se k ní stále s chutí vracet. Ptáte se proč? Neptejte se a čtěte dále.
Je slunný páteční podvečer a my sedáme do kolegovy Fordky, abychom se jeli podívat na naši novou vilku na Slapech. Slunce se opírá do červeného laku našeho nablýskaného bouráku, Ondřej řídí, Lukáš kybicuje a zastává funkci navigátora a já spokojeně v zadní části vozu vytahuji GameBoye
a vrhám se do lítých automobilových soubojů na kulečníkovém stole, pískovišti po dešti, pracovním stole, květináči či podlaze v garáži plné olejových skvrn a lepkavých kaluží. Zatímco Ondřej řídí pořád jedno a totéž auto, já za cestu plnou předem nečekaných zážitků střídám postupně formule, sportovní vozidla, tanky, obrněné auta, motokáry či motorové čluny. Oba kolegové mi zlořečí do "gamesnických závisláků" a pečlivě studují mapu, abychom do Slapů dojeli včas a za světla a přitom mi potajmu závidí. Jinak by mi přeci nenadávali.
Pařil jsem si v klídku a v pohodě dál tournament mód za krasavici Cherry a oba kolegové se soustředili na to, abychom byli co nejdříve na Slapech - všichni jsme se totiž těšili na to, až prvně uzříme nádhernou dvoupatrovou vilku zasazenou v blízkosti lesů, luk a známé vodní nádrže. Jel jsem jednu trať za druhou a sbíral poháry vítězství, Cherry se radovala a svým úsměvem mě obdarovávala za mou skvělou navigaci, což se však nedalo říct o reálu, neboť zatímco jsem si pokojně hrál a nechal se zcela pohltit touhle jedinečnou, i v dnešní době po tolika letech nesmírně zábavnou hrou, podařilo se nám zabloudit. I přestal jsem se i já smát na vyhrávající Cherry, ba dokonce jsem byl v tu chvíli tak rozčarován, že jsem její vysmátý obličej vypnul a GameBoye schoval do tašky. Má rozmrzelost však trvala pouze do chvíle, než jsem zjistil, proč jsme vlastně zabloudili - navigátor Lukáš
špatně navigoval (to má z toho, že nehraje počítačové hry :-)) a tak se stalo, že jsme dvakrát přejeli správnou odbočku. Chopil jsem se mapy já a navigoval Ondřeje těmi nejužšími cestami až do doby, než ho přestalo bavit jezdit sem a tam a chopil se mapy on - mezitím se samozřejmě setmělo, a tak jsem byl nucen jen pasivně přihlížet, kterak se kodrcáme do Slapů namísto toho, abych aktivně vedl Cherry za dalšími vítězstvími.
Abych se tedy vrátil zpět do virtuální reality, konkrétně k Micro Machines, jak jsem již nastínil s Cherry, na počátku si budete moci vybrat z nejrůznějších nastavení. Tím prvním je hra jednoho či dvou hráčů, avšak multiplayer na jednom GameBoyovi upřímně nedoporučuji, neboť je zde zpracován tak, že hrají dva hráči na jednom handeldu (!) a to tím způsobem, že jeden ovládá na šipkách a druhý na tlačítkách, přičemž nemůžete (nebo jsem na to za tu chviličku, co jsem multiplayer mód zkoušel) své vozidlo ani zpomalovat, ani zrychlovat, o to se stará počítač. Jinak tento funguje stejně, jako v PC verzi - máte 4 body z osmi možných a když ujedete protivníkovi až na okraj obrazovky, máte jeden bod k dobru na úkor jeho. Vyhrává ten, kdo má v cíli po třech kolech více bodů, nebo ten, kdo za kratší dobu získá všech osm možných.
Dále si můžete vybrat jezdce, který bude řidičem, jehož ruce a nohy budete vést a dále si vyberete také své protivníky, přičemž na výběr je 11 závodníků, z čehož jsou čtyři dívčiny.
Další volby závisí na vašich předchozích výběrech - v případě, že si zvolíte single race a soupeříte s protivníkem obdobným způsobem, jak jsem popisoval v případě multiplayeru, vybíráte si také trať, na níž bude souboj probíhat, v případě volby tournament postoupíte přímo do seriálu závodů.
V tournamentu to pak funguje tím způsobem, že musíte vyhrávat, vyhrávat a zase jenom vyhrávat, aby měl řidič vašeho vozu radost a abyste postupovali dále, vystřídali co možná nejvíce aut, sjezdili co nejvíce tratí a pokud možno zaplnili celý domeček autíčkama, která se vám zde objevují v závislosti na vítězně dokončených tratích. V případě, že nevyhrajete, odebírá se vám jeden život a ve chvíli, kdy nevyhrajete třikrát, seriál závodů pro vás skončil a vy jej, chcete-li, musíte rozjet znovu. V samotném mistrovství pak ještě po určité době jezdíte bonusové tratě, které jsou však docela těžké a jen velice stěží ve stanoveném časovém limitu dohratelné (bez mučení se přiznám, že ač jsem se snažil a trénoval sebevíc, nepodařilo se mi dokončit ani jednu - alespoň na GameBoyovi, na to, jak dopadaly mé pařby na PC už si bohužel nevzpomínám).
Když jsem se dostal k těm tratím, jak jsem již někde výše vzpomněl, tyto jsou rozličné a v závislosti na nich se mění také auto, s nímž máte za úkol je zdolat. Takto se například s motorovým člunem budete prohánět ve dřezu, formulema projedete kulečníkový stůl vnějškem i vnitřkem, vrchem i spodem, sportovníma autíčkama si zajezdíte po desce pracovního stolu plné školních pomůcek,
obrněné transportéry budou zase vévodit podlaze v garáži plné olejových skvrn či kapek lepidla. Kdo Micro Machines zná si jistě po tomto popisu vzpomíná na desítky hodin strávených u této nesmírně zábavné hry, kdo MM na PC nehrál si snad jakous takous představu udělal.
Závěrem se jen letmo zmíním o tom, jak to vlastně všechno vypadá na GameBoyovi. Řečeno stručně a jasně - vypadá to hodně dobře, dokonce mi to přijde, že se to minimálně vyrovná originálu na PC. THQ, kteří tuhle Codemasterovskou pecku předělávali, prostě odvedli svou práci skvěle. Grafika je i na malém displeji přehledná a krásně vyvedená, zvučit to taky zvučí až neuvěřitelně dobře a i ovládání, s vyjímkou multiplayeru, mi sedělo. S klidným svědomím se tak odvážím doporučit tuhle hru všem, kdož tohohle maličkého Nintenďáckého handelda vlastní, neboť ani po roce občasného hraní neomrzí a vy se k ní budete stále vracet.
