Už letmý pohled, z něhož vzešlo preview, napověděl, že se na nás nejspíš řítí solidní bomba. Smutnou shodou okolností zrovna v době, kdy se v médiích propírá bizarní páreček M.O.A.B a F.O.A.B., takže ve srovnání s nimi šupa, kterou dokáže udělat nový Metroid, trošinku bledne. Ale zase, když chcete někomu spíš způsobit radost než utrhnout plíce, gamesa vítězí.
Vše je tu vybroušené s filigránskou precizností švýcarské hodinařiny.
Preview se neslo ve znamení našeho nadšení ze střelby wiimotem. Takže to musíme malinko uvést na pravou míru. Už na počátku nás poněkud překvapilo, proč je
defaultně nastavena střelba nikoli spouští na spodní straně wiimotu, nýbrž tlačítkem A na straně horní – třebaže jsme se v životě něco nakosili nepřátel palcem, nikdy nám to nepřestalo připadat proti přírodě. Palec, ne kosení. Takže když jsme zjistili, že to jde prohodit, neprodleně jsme tak učinili. K našemu údivu se ale při delším soužití se hrou ukázalo, že spoušť je sice bezvadná věc na pistoli, která je „do vingle“, ale při intenzivní palbě už ne taková rozkoš na rovném wiimotu. Po nějaké době začnete cítit zápěstí a taky ukazováček, kmitající ve vysoké frekvenci v ne zrovna ideálním úhlu, se přihlásí do diskuze. Čili by možná nebylo od věci, kdyby Nintendo, podobně jako nabídlo hráčům skládací volant, vyprodukovalo pro střílečky přinejmenším rukojeť, do níž by se wiimote uchytil, respektive na letošní E3 oznámená perieferie tu měla být rozhodně již s novým Metroidem. Ale to je spíš na okraj – protřepat si ruku dokáže každý zadarmo a herní zážitek tím skoro neutrpí.
Naproti tomu naše původní nadšení z míření neopadlo ani v nejmenším, naopak spíš ještě vzrostlo, pokud to vůbec lze. Míření totiž svou máslovou plynulostí a citlivostí, navíc nastavitelnou, už nemůže být lepší a pocit, že nesete v ruce zbraň a kam namíříte, tam vidíte, je prostě fantastický. Tohle by spoustě průměrných stříleček přidalo rázem hromadu procent. Jenže Metroid není průměrná střílečka. Navíc. Stejně tak nijak nepokleslo naše nadšení z chození a hrátek s nunchukem. Práce s lasem je naprosto skvělá, ať už se houpete zavěšeni nad propastí, zbavujete protivníky štítů, anebo jen čistíte cestu od blokujících trosek. Další „reálné“ aktivity, jako třeba otevírání dveří systémem „zatáhni-pootoč-zatlač“, jsou také zábavné, ale laso je prostě laso. Jemná signalizace, co kde použít, přitom funguje na výbornou, aniž byste se museli obávat, že se tím hra příliš zjednoduší: plynulosti to jedině prospívá a zákysy přijdou stejně, žádný strach.
Na nějaké zábavné alternativní neférovky zapomeňte – všeho je potřeba dosáhnout poctivě.
Pokud jsme v preview uvedli, že se úvod nepříjemně podobá hře Halo, musíme upravit i to. Cesta na můstek SS Olympus a útok vetřelců sice hit Xboxu připomíná, ale co se týče všeho ostatního, málo stříleček v první osobě si je tak nepodobných jako Metroid a Halo. Přičemž jde samozřejmě v obou případech o výborné hry. Metroid je ale spíš vypilovaná komorní záležitost, precizně vybroušený drahokam, ne tak širokoplecí a rozmáchlý jako Halo, ale současně velkorysý jiným způsobem: ač to zní trochu divně a může to vyvolat nesprávné asociace, Halo je spíš jako chlapský John Nosurname, zatímco Metroid připomíná krásnou – určitě, i když musíme používat arabské metody odhadu – Samus Aran. Vše je tu vybroušené s filigránskou precizností švýcarské hodinařiny, až se málem nechce věřit, že
vývojářské studio je někde v hamburgerovém ráji. Jistě, pocit komornosti je způsoben i tím, že je hra samá chodba, případně exteriér chodbového charakteru, ale současně jde o nejzábavnější a nejméně ubíjející koridory, jaké kdy nějaká „doomovka“ nabídla. Tomu hodně napomáhá i grafika, která je opravdu krásná a s přehledem vítězí nad mnohou „silnější konkurencí“, aniž by musela dostat náskok – ano, na vás se díváme, Resistance, Hour of Victory a další. Bez ohledu na to, jak Wii výkonově zaostává, dokázali machři z Retro Studios vytvořit vysoce působivou a přitom kompaktní a hutnou podívanou, která je i do značné míry uvěřitelná, pokud se tedy zrovna nehoníte s nějakým bossem jak z pojízdného domu hrůzy na turné kolem Fudži. Netvrdíme, že souboje s bossy nejsou zábavné, vytvářejí do jisté míry příjemný kontrast k naprosto odlišnému atmosférickému průzkumu trosek civilizací, na druhou stranu je to občas kontrast až příliš ostrý a zatímco se snaživě kutálíme v Morph Ballu 
kolem goddzilloidní obludy, kamera se najednou podivně potácí a ztrácí obvyklou jistotu. Ale postup do další nádherné lokace za to stojí.
Čím to, že hra působí tak zajímavě a nadupaně, když jde při bližším pohledu o prostou cestu vpřed, jen semtam s nějakým tím návratem nebo malou odbočkou? Odpověď je jednoduchá: oním správným kořením je pestrost. Jenom způsobů, jimiž otevíráte četné dveře, je tolik, že člověk bez problémů přehlíží, že se po něm chce jen jedno konkrétní řešení. Na nějaké zábavné alternativní neférovky zapomeňte – všeho je potřeba dosáhnout poctivě tak, jak vám oddíloví vedoucí táborovou bojovku připravili. Komu to ale vadí, když je tak proměnlivá a vytyčená jak manifest FPS chodbaření? Morph Ball se ovládá jedna báseň, konečně také můžete vyskočit samotným pohybem wiimotu, aniž byste si museli „pod zadkem“ odpalovat dělobuch a je to výborný prostředek proti jakýmkoli zárodkům jednotvárnosti: co by za to člověk dal, moci se v práci kdykoli trošku pokutálet po zemi! Jen nás trochu překvapuje, kolik je všude trubek a děr přesně o 
průměru morph ballu – tady je vidět, kam směřuje unifikace: není nad kosmické státní normy.
Jsou tu ale i další postupně se vynořující novinky: například možnost přivolat svou loď za účelem obnovy zdraví, uložení pozice, či palebné podpory. Rovněž je nutno zmínit „korupci“ (respektive poškození, deformaci nebo jak to vlastně v tomto případě nazvat), která dala titulu jméno. I s tou se setkáte až v průběhu hry a pokud míníte, že tu využijete své vypilované umění rozlišit poctivého úplatce od provokatéra, mýlíte se. Jde jednoduše o to, že si speciálním Hyper módem přechodně zesílíte útok za cenu jistého rizika: když přetáhnete časový limit, hrozí vám akutně, že se stanete „zkorumpovanými“, což je o život – tedy ten neuložený. Zachránit se můžete tím, že vypustíte páru – usilovnou střelbou kamkoli.
|
Zda se nám něco výrazněji nelíbilo? Když spadnete, kam nemáte, ubydou vám dvě až tři jednotky zdraví, následuje trochu roztřesené mlhy a můžete pokračovat v boji přesně z místa, kde vám sklouzla botka. Tak to nám připadá dost divné, zvlášť když si váš pád do bezedné propasti kolikrát kamera pěkně vychutná. Nevidíme důvod, proč by si Samus nemohla dát krapet víc majzla, tím spíš, že je hra celkově o poznání snazší než obvykle. Naopak oceňujeme, že se autoři nesnaží hráče za každou cenu topit ve frustraci. Přesto občas na nějaké to mumlání nezřetelných kleteb může dojít, paradoxně ale spíš než v boji při zoufalém přemýšlení, kudy hrome teď. Samozřejmě je k dispozici hromada pomocných udělátek skenováním skoro všeho a listováním v logbooku počínaje, přes konzultaci se slušnou trojrozměrnou mapou až po otevřenou nápovědu, ale podařilo se nám například trapně uvíznout na místě, kde stačilo vystřílet všechny protivníky. Připadalo nám totiž, že se respawnují donekonečna a nevšimli jsme si, že každým ustoupením do bezpečného útočiště se počítání těch zmetků anuluje a začíná odznova. A v takových případech vám žádné udělátko nepomůže.
Co tedy za své těžce vydělané oběživo dostanete? Odpověď je jasná: víc než důstojné završení slavné trilogie, atmosférickou a výborně hratelnou hru se skvělým level designem a krásnou grafikou, hru, která dokázala z omezených možností Wii vydupat skutečné maximum. Kdyby se potenciál PS3 dojil takhle na krev, mohou si přeplácené hollywoodské hvězdy typu „ach-ach-někdo-zahlédl-mé-adoptované-dítě“ za chvíli hledat místo leda tak v herním dabingu.
