RECENZE: Apokalyptické Metro: Last Light přináší úžasně tísnivý zážitek

Pokračování akce Metro 2033 přináší novou a ještě lepší porci dobrodružství v útrobách moskevského metra.

Metro: Last Light

Metro Last Light začíná zhruba tam, kde to jeho předchůdce Metro 2033 zapíchl. Tedy mohl zapíchnout. Originál se totiž pyšnil hned dvěma konci. Jedním tragickým, poplatným sedmisetstránkové knižní předloze Dmitrije Gluchovského, a druhým smířlivým.

Přestože si Metro: Last Light vybírá konec tragický, není to proto, aby se mohlo opřít o román Metro 2034, ve kterém je původní hrdina Arťom jen okrajovou figurkou. Autoři hry ho však opět používají coby ústředního hrdinu a nejenom to: stává se klíčem k míru. A dostane dokonce šanci smazat svou vinu. Z toho vyplývá, že hra vypráví příběh vlastní.

Lidé jsou horší než mutanti

Ten je opět umístěn do tunelů a stanic moskevského metra, kam se obyvatelé uchýlili po zuřivé atomové válce. Kromě lidí se však v metru usídlila řada zmutovaných zvířat, která v Last Light dokážou pěkně vyděsit.

Nepředstavují však hrozbu největší. Tou jsou stále sami sobě lidé. Ani po nukleární katastrofě nedokázali překlenout ideologické rozdíly, a tak se v podzemí etablují frakce neofašistů a komunistů. Mezi tím se pohybují skupinky a jednotlivci, kteří chtějí prostě a jednoduše přežít. A občas pro to neváhají udělat cokoliv.

Obrovskou devizou hry je právě prostředí, které jinde nenajdete. Tím se Metro: Last Light řadí mezi vizuálně jedinečné tituly vyzařující specifickou atmosféru zmaru a naděje.

Ve stanicích metra se budete pohybovat v úzkých uličkách plných lidí, kteří probírají každodenní problémy, navštěvují hospody i vykřičené domy. Potkáte v metru narozené děti a zjistíte, že kdo nikdy nebyl na radioaktivitou zamořeném povrchu, má poněkud odlišný myšlenkový horizont.

Příběhově není Metro: Last Light dokonalým počinem, drží si však v tomto ohledu vysokou kvalitu kombinací motivů zrady, staré viny a hrozící genocidy. Nemá cenu prozrazovat příliš mnoho, ochudili bychom vás totiž o s tím spojená překvapení.

Tu a tam je příběh děravý, ale z různých střípků si ho s trochou představivosti doplníte. Pro jeho plné vychutnání je ovšem záhodno znát Metro 2033.

Přestřelky mají grády

Po herní stránce se Metro: Last Light od svého předchůdce příliš neliší, šikovně však piluje jeho mechanismy. Zejména plížení je tentokrát opravdu zábavné, za což je třeba poděkovat nápaditému designu úrovní, kde se čas od času nabízejí alternativní cesty.

Přestože můžete nepřátele občas obejít nebo neslyšně vyřídit zblízka, zůstává Last Light především střílečkou. Ostatně plížení platí jen na lidské protivníky, monstra na to příliš nehrají. Důležité je, že přestřelky mají grády a po celou dobu hraní nezačnou nudit.

Ať už se budete pohybovat v tunelech, základnách nepřátel, nebo v rozsáhlých venkovních areálech, Metro: Last Light vám nikdy nezapomene připomenout, že je intenzivním lineárním zážitkem.

Zároveň vás hra naučí myslet materialisticky, protože - možná trochu uměle - vytváří trvalý nedostatek všeho, co potřebujete k přežití, zejména pak munice. Budete jí tedy zuby nehty šetřit a litovat každé nadarmo vystřelené patrony. Ale když už zdroje začnou opravdu vysychat, objeví se obvykle nějaké to tělo mrtvého dobrodruha, z jehož pozůstatků si lze zase na nějakou dobu doplnit kapsy.

Hospodařit musíte také s filtry do plynové masky, bez kterých se na povrchu neobejdete. Nepříjemně vás asi překvapí skutečnost, že je nepořídíte u obchodníků, ale musíte je sami najít.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Obchodníci vám naopak ochotně prodají různé typy munice i vylepšení zbraní. Při sobě můžete nosit celkem tři kvéry, přičemž se vyplatí typově je trochu odlišit, abyste si poradili jak s mutanty, tak s lidskými protivníky v různých situacích.

Povedený vizuální zážitek bohužel kazí strnulé a zastaralé animace obličejů, na kterých se od předchůdce snad vůbec nezapracovalo. Je to o to horší, že se před vámi různé příběhové postavy producírují opravdu často.

Metro: Last Light má i jiné chybky a rozhodně to není dokonalý titul. Ale je to nesmírně sympatická hra, na které je v dobrém smyslu znát, že ji nedělali autoři s nabobtnalým rozpočtem, ale vášniví tvůrci, kteří nad vývojem opravdu přemýšleli. Podařilo se jim stvořit nadmíru napínavý a atmosférický kousek.