Býval jsem kdysi velmi výkonným robobojovníkem. Mnoho nepřátel jsem rozložil do prvotního šroubku, než mne odložili, jakožto lehce defektních a dementních 524 kg opotřebovaného plechu. Pamatuju si poslední záškuby mikroprocesoru a fotku smutné scenérie s nápise „Kovošrot“ na sítnici mých scanerů. Nevděčníci; takhle zacházet s válečným veteránem!
Když mi kolega oznámil, že má k recenzi silně akční hru od Sierry a doslechl se, že je to opravdu pořádná řežba, začaly mne svrbět mé radiaktivitou prolezlé pahýly. Tato firma se již dlouhou dobu na konzolích neobjevila s titulem, který by vyloženě prorazil, pročež jsem pln očekávání uzurpnul DVD Metal Arms – Glitch in the System (dále jen MA) a říkal si, že snad konečně nastal čas, kdy mí oblíbenci opět zazáří. Leč nestalo se tomu tak. Proč, to se vám pokusím osvětlit v následujících řádcích.
Jo, teď už je to trochu jinak. Když Serža nařídil obnovení mejch zrezivělejch obvodů, vrhnul se na mě mechanik Béda s takovou vervou, že se až nestačím divit, jak mám nablýskaný skelet. Dokonce jsem dostal modrý senzory a novou svítilnu. Měli byste vidět, jak je fešná! No a teď se zrovna chystáme s kámošema Edou a Oldou vyčistit doly od nepřátelský frakce Ruďochů. Jo, s Rudejma byly vždycky problémy, to už mi říkal i můj starej pradědek Iq151. A co ten si s nima užil; obzvlášť s jedním zaostalým totalitním hovadem jménem Karel…
Mé odhodlání a natěšenost na tento titul podtrhl reklamní trik s velmi slušným hodnocením známého herního magazínu umístěný hnedka na obalu. Podtrhla jej i vkusně vyvedená prezentace, zmiňované možnosti multiplayeru, či neskutečný výčet zbraní v manuálu… Jenže na obrazovce to už bylo tak trošku jinak.
MA je vlastně klasickou 3d řežbou z pohledu třetí osoby ála Tomb Raider. Honíte plechového maníka po obrazovce, skáčete, otáčíte se, úkrokujete, stále pálíte a zřídkakdy něco aktivujete. Při tom všem pachtění ještě sbíráte jakési magnetooptické disky pro pozdější nákupy upgradů a nových zbraní či speciální čipy, jejichž dané množství vám odemkne další mapu pro multiplayer. Zajímavým addonem jsou projížďky v různých samohybech povětšinou destruktivního rázu. Transportéry, vznášedla, tanky a další vozítka se stanou vašimi věrnými kovovými přáteli ve spoustě nepříjemných situací. Též se občas za pomoci elektronických obvodů přesunete do jiného skeletu povětšinou hlídacího robota a bude vám umožněno páchat násilí jeho vlastními končetinami…
Vše je oděno do relativně zajímavého příběhu z robotické budoucnosti, kdy mezi sebou soupeří různé frakce, odlišující se hlavně barvami plechu. Nejhorší a hlavně nejzákeřnější je maniakální armáda generála Korozziva. Záchrana droidího světa a robotických mravních hodnot spočívá samozřejmě na vašich umělých rukou. K tomu vám dopomáhej robobůh a Serža!
Jak je vám z hrubého nástinu situace jasné, půjde spíše o lámání DualShocku, než o trápení vašich ctěných mozkových závitů. Akční pobíhání a anihilace robotků dá leckomu hodně zabrat, a to hned z několika důvodů. Prvním je naprosto nehorázná nemožnost vlastního nastavení ovládacích prvků. V praxi tato slovní hříčka znamená pouze jedno rozložení akcí na tlačítkách. A šlus. Věc, která ve dnešní době, kdy si v každé už i konzolové hře může hráč přetvořit veškeré konfigurace k obrazu svému, vzbudí velmi velkou nechuť přizpůsobovat se tomu, co nám autoři nabídli. Obzvlášť u hry tohoto typu, kde na přesnosti opravdu velmi záleží. A nejen při přesnosti střelby je důležité nastavení citlivosti rozhlížení. Díky hrozivému ovládání budete i dost často doplácet na „nápaditost“ levelmakerů. Když už se někam velmi pracně prostřílíte (na obtížnost hard i s propoceným trikem…), tak se vám například přihodí to, že hlava nehlava sklouznete z velmi velké výšky přímo do lávy. A z té, jak je notoricky známo, kromě T1000 nevyleze opravdu nikdo! Ani Glitch. Hodně vás zarazí pobíhání po můstku jednou nohou ve vzduchu, nedotažené doskoky a škobrtání o překážky. Bugy, bugy! Zanechme ale debat o nevyladěném ovládání a vrhněme pohled na grafickou stránku věci….
V dole to bylo hustý! Eda i Olda to pěkně vodsmrděli. Pár maníků se mi podařilo zachránit, ale dost jsem se musel respawnovat. Znáte to; ne? Je to dost hnusnej pocit, když žuchnete do lávy kvůli nepodařenýmu odskoku a pak přijde na pár pikosekund samotný VéKáPéčko (Velký Komjůtrový Prázdno). Zvedne se z toho nejednomu odpadokádina, pak to neznatelně zašumí a všechno znova. Nanoroboti v checkpoint jednotkách hrknou, škrknou a zase vás sestaví. A flashback je tady. A zas na ten zpropadenej můstek! Brrr!
S pomocí vděčnejch robotů jsme se nakonec prostříleli do osady. A tam jsem se poprvé potkal s Korozzivovem. Mrcha jedna rudá; když už jsem mu pořádně zažhavil pláště, zdrhnul tak, jak to ruďoši vždycky dělaj! Neva, Bedřich nás vezme transportérem na rudej smeťák…
Grafika je po nepříjemném ovládání dalším zklamáním. Někdo by argumentoval, že se snaží navodit správnou plechovou atmosféru. Nás ale neobalamutí! Mizerné palety barev bychom ještě tolerovali, ale archaické počty polygonů, olezlé textury a rozmazané bitmapy; to už je moc. Dokážeme pochopit, že autoři makali na MA nějakých šest let, ale to jim nedává v době, kdy PS2 předvádí takové vizuální eskapády, jako např. v Perském Princi, čerstvém Sphinx And The Cursed Mummy, v posledním
eposu ze světa Kaina a Raziela, nebo i ve stylově velmi podobném Red Faction 2 právo na zveřejnění takto ošklivé hry. Někdy mne zarazila grafika tak, že jsem nevěděl, zda mi někdo během návštěvy oné místnosti nepodstrčil do černé krabice prehistorickou PS one… Jedinou výhodou je snad to, že v takto kostrbatých polygonech se vše hýbe až nad poměry rychle :-).
Level design plně odpovídá předpotopní vizáži a nebýt všudypřítomného herního humoru souvisejícího hlavně s dabingem a pozůstalýma pomatenýma nohama po eliminovaných nepřátelích, tak by se Glitch utopil v pár procentech a dost.
Hele, nedělejte si srandu z mojí plynovatosti! Mám už krapet děravý trubičky; to víte, plasma má docela silný tepelný účinky a plasty nevydržej věčně… No, tak si vobčas prdnu! Děláte, jak kdyby to bylo hříšný. Ale všichni víte, že se to nemá brzdit! Taková bublina v okruhu dokáže vobčas nadělat pěknou paseku. Pamatuju Vencu, jak mu z toho explodovala palivová nádržka. Ještě, když nesli jeho kebuli z placu, hulákala, že Bedřicha zabije; prej už mu měl převčírem odvzdušnit levej okruh… Je jasný, že Béda tu jeho bembeřici radši natvrdo vmontoval do centrální jednotky vlastního robotraboše, kterej pak krocnul Seržovi. Fakt se nedal poslouchat! Velící si teď pořád stěžuje, že mu nějak divně rachtá v motoru….
Kromě několika příjemných herních okamžiků, pestrosti v množství a vylepšování kvérů a vozítek velmi kladně působí zvuková stránka. Všechny klasické SFX působí naprosto věrohodně. Skřípění plechů, rachot odpadávajících kovových součástek, zvuky motorů; to vše slušně vylepšuje pocit z odfláknuté grafiky. Ale co mne opravdu dostalo, je vlastní dabing všech robotů. Krom toho, že každý droid má lidský hlas, tak vlastní i emoce. Tudíž se dočkáte vítězných pokřiků, zbabělého ječení, „zapáleného“ pištění, ale i jiných projevů lidské identity, jako je například pšoukání. Vrznutí. Prdnutí. Působí to opravdu velmi komicky a nejprve jsem nevěřil vlastním uším. Oni roboti totiž v MA opravdu ucházejí! Za pochvalnou zmínku stojí též dabing FMV, obzvlášť sám velký Serža je nadmíru povedený militantní maniak.
Hudba je přesně taková, jakou byste v akční hře čekali. Pochodová, militantní, drsná, technoidní. Není příliš rušivá, ani dominantní. Vkusně trefená.
Tak dneska se chystáme k fatálnímu úderu. Rozdrtíme Ruďochy jednou provždy. Natřískáme jim olověnejma profilama ty jejich plechový zadky. Ještě než se na ně vrhnem, tak si s kámošema
trochu zařádíme v arénách. Je to fajn, takhle se trochu odreagovat. Rekord zatím drží Olda in
memeroiam. Ale dneska ho přefraguju. Béda mi totiž naimplantoval novou PéVosmu. Mám po ní reakce ja robosvižník. To bude Pepa čumět!
Shrňme to tedy, herní přátelé! MA je vcelku originální akční hra s množstvím zajímavých nápadů a poměrně zábavným multiplayerem. Její kvality hodně sráží nekvalitní grafika, časté bugy a nepříjemné ovládání bez možnosti vlastního nastavení. Velká škoda, že výrobci obalili tuto originální hříčku do zkaženého těsta. V opačném případě by se nám totiž do rukou dostala podařená a originální zábava. Takto se dostáváme pouze k lehčímu nadprůměru.
| Metal Arms – Glitch in the System | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
