Mercenaries 2: World In Flames - když těla létají vzduchem

Žádné nudné přestřelky jeden na jednoho, tahle hra je destrukci ve velkém. Recenze, video.

Fotogalerie1

Mercenaries 2: World In Flames (PC) | foto: pro iDNES.cz

Vítejte ve virtuální Venezuele. Místní vztahy nejsou zrovna nejlepší. Režimu velí prezident Solano a jeho dva poskoci – Blanco a Carmona. Navíc přicházíme na scénu my.

Zatímco první díl Mercenaries vyšel pouze na konzolích, tak ten druhý si mohou plně vychutnat i PC hráči. Čeká nás tedy 3rd person akce, která rozhodně nešetří volností, výbuchy a destrukcí. Na první pohled mnohým připomene akční Just Cause. Bohužel, to vše má i své ale.

Hlavním aktem příběhu je pomsta. Rozhodně se nedá říci, že by zápletka byla kdovíjak originální, ale svůj účel plní dobře. Náš hlavní hrdina dostane úkol a po jeho splnění by čekal, že dostane zaplaceno – nestane se tak. Místo toho se ho klient pokusí zabít, což se mu sice nepovede, ale nějaký čas si to myslí. Co je však horší, že hlavní hrdina dostane zásah do své zadnice. To v něm vyvolá touhu po odplatě a od touhy není daleko k činům.

Na výběr máme tři hratelné postavy a je vcelku jedno, kterou z nich si vybereme – rozdíly mezi nimi jsou spíše estetické. Vyrážíme tedy s jedním z žoldáků za pomstou. První seznámení se hrou mě celkem nemile překvapilo. Podivná grafika, ještě podivnější ovládání vozidel a celkem nezajímavé přestřelky.

Po chvíli jsem pochopil, že hra není postavena na likvidování protivníků po jednom – daleko větší zábavu si užijete při zacházení s „explozivními“ prostředky. Do těch počítejme granátomety, raketomety a třeba i tanky chcete-li. Na těch totiž hra staví hlavně. To vše navíc v silně arkádovém ražení.

Po hlavě se tedy vrháme do plnění misí, které vedou k potrestání zlosynného trojlístku. Začínáme pouze se společnicí Fionou a nezbytným PDAčkem. Postupně se náš tým rozroste na čtyři členy – pilot helikoptéry, letadla, mechanička a již zmíněná společnice. PDA slouží jako mapa, přehled frakcí a třeba i jako celkem užitečný výpis dostupných zakázek, které máme za úkol plnit v rozlehlém světě.

Ten je také poměrně pestrý. Kromě měst (Maracaibo a Caracas) je tu spousta přírodních oblastí, které jsem si oblíbil daleko více, než metropole. Rozlohou svět opravdu není žádný drobeček a kromě pevniny tu máme spoustu vodních ploch. Nechybí ani menší, či větší ostrovy. Oproti prvnímu dílu umí náš žoldák i plavat, což přijde vhod, když si od někoho chceme "vypůjčit" loď.

"Většinou máme za úkol něco zničit, někoho odpravit a tak dále."

Za plnění misí dostáváme ve většině případů peníze a hlavně se posouváme blíže k vytouženému cíli. Většinou máme za úkol něco zničit, někoho odpravit a tak dále. V tomto směru nelze počítat s přílišnými novotami.

Na druhou stranu jsou i díky tomu mise zábavné. Jejich obtížnost není ze začátku příliš vysoká a místy si mě získával pocit, že jsem nesmrtelný. Ten se však záhy odporoučel pryč.

Přišly totiž první frustrace. Mise jsou rozděleny na jednotlivé úkoly, jejichž plnění nezabere zrovna malou chvilku. Člověka pak omývají, když ho těsně před splněním druhého ze tří úkolů zabijí nepřátelské jednotky – těch bývá požehnaně. Poté hráči nezbude, než jet celou zakázku znova, protože rozmístění checkpointů v misích je velmi sporadické.

Často bych ocenil, kdyby byly přítomny po splnění každé z částí mise. Zase je milé, že když už se k nějakému záchytnému bodu během mise dostaneme, tak si ho hra pamatuje i po jejím ukončení.

Nebýt této nepříjemnosti, která člověka dokáže řádně naštvat, bylo by vše o poznání růžovější. Ovšem velké plus při plnění zakázek je v tom, že si můžeme zvolit, v jakém pořadí budeme zadané úkoly řešit.

Co by se ještě dalo vytknout této oblasti, je délka hry při plnění čistě příběhových misí – není totiž nejdelší. Zase díky množství vedlejších výzev a úkolů se celková herní doba řádně rozroste.

Většina misí a vedlejších úkolů se plní mimo město, což je rozhodně dobře. Městská část hry mě nijak významně neoslovila. Metropolemi sice zmítají boje, ale i tak by alespoň to první z nich mohlo působit živějším dojmem. Navíc výskyt vozidel se řídí podle toho, kde se zrovna nacházíte, takže v daných částech mapy vidíte pořád stejná vozidla. To samé platí i o počasí. U toho to však tolik nevadí. Noc ani déšť se nekoná.

Hra pracuje se systémem suroviny – paliva, které je nutné k provádění vzdušných operací. U frakcí si můžeme za peníze koupit různé druhy náletů a vozidel. Jejich doručení do bitevní vřavy potom stojí právě zmíněné palivo. Palivo získáte tím, že si ho prostě vyzvednete. Po herním světě jsou rozesety cisterny, které tuto surovinu obsahují. Pokud ji však berete spojencům, tak z toho obvykle nemají velkou radost – to platí i pro nepřátele, kteří po vás pálí tak, jako tak.

Frakcí je ve hře několik a každá nabízí jiné zboží, avšak podobného ražení. Čím víc úkolů pro frakci splníte, tím více zboží máte možnost koupit. Pokud si ovšem některou znepřátelíte, přijdete o tuto výhodu. Stejně tak nebudete mít možnost přistát na jejích helipadech.

K usmíření potom vedou dvě cesty. Buď se pro frakci zbavujeme nepohodlných cílů, ničíme nepřátelské budovy nebo ověřujeme HVT – cenné cíle, které je lepší nezabít, ale jen omráčit, spoutat a naložit do helikoptéry. Podstatně jednodušší a rychlejší variantou je vyplacení určité peněžité částky.

Krádeže techniky 

Pokud si chcete ve hře ukrást například osobní vozidlo nebo protivníkův ozbrojený jeep, stačí prostě zmáčknout požadovanou klávesu. Vše pak proběhne systémem otevřít dveře-vyhodit majitele-případně pronést nějakou hrdinskou hlášku.

U pokročilejší techniky to již tak jednoduché není. Kamera se přepne do zvláštního akčního pohledu a my pak máme za úkol mačkat klávesy, které se objeví na obrazovce. Mírný problém je v tom, že se nezobrazují klávesy, ale pouze symboly. Chvíli může trvat, než člověku dojde – aha, to je zásobník, takže R.

Obrněný transportér jde ukrást nejjednodušeji. S tanky už je to trochu horší a helikoptéry jsou nejtvrdším ořechem. Ty navíc nejdou ukrást bez technika v týmu. Ještě ke všemu tu pak je riziko, že vás sundá soupeřova protivzdušná technika.

Například čínský tank se mi nepodařilo ukrást nikdy. Ani lehký, ani ten těžký.

Závěrečný souboj probíhá taktéž touto technikou.

Prostředků, kterými si můžeme pomoci při likvidaci protivníků, je spousta. Od mé oblíbené rány pažbou, přes útočné pušky, raketomety, tanky až k helikoptérám. Nechybí ani C4 nebo granáty. Trhavina najde využití zejména při demolování budov nebo odstraňování tanků.

Protivníci nejsou příliš zruční, a pokud za nimi nestojí tank, tak není problém je likvidovat, jak jsem již zmínil, nablízko – často jsem měl pocit, že pěšák netrefí ani stodolu. Svou „kvalitu“ vynahrazují kvantitou, ale třeba i zmíněnou obrněnou technikou či stacionárními zbraněmi.

O likvidaci budov již padlo slovo. Stromy, ploty, domy, to vše se dá skutečně zlikvidovat – má to však jedno velké ale – pouze palebnou silou.

Stromy, budky a méně bytelné ploty sice tankem rozjedete, ale větší budovu už nikoliv. Může působit sebevíc zchátrale, ale srážka s obrněným vozidlem způsobí škodu jen pohyblivému elementu konfliktu. Jinak fyzika plní svůj účel dobře, byť jsme již také měli možnost vidět propracovanější systémy.

"U hry takovéhoto rozsahu se dají drobné chyby očekávat."

Tím se na paškál dostávají slabé články hry. U titulu takovéhoto rozsahu se dají drobné chyby očekávat. Ty tu skutečně jsou, ale nijak nebrání v hraní. Horší je, když se vyskytne nějaká ta větší nedomyšlenost. Uvedu jeden příklad.

Měl jsem úkol zlikvidovat tři nepřátelské budovy. Moji spojenci se ukrývali v kostele, na který jsem nesměl útočit. V klidu si tedy plním svou část úkolu a ejhle – mise je u konce, kostel padl. Proč? Hra se mě totiž neuráčila informovat o tom, že se poblíž kostela potlouká parta nepřátelských tanků, kteří ho statečně likvidují.

Poprvé jsem nechápal, co se stalo. Podruhé mi vše došlo a potřetí jsem se nejprve zbavil tanků před kostelem a poté jsem zlikvidoval mně vyčleněné cíle.

Troufám si odhadovat, že se ve hře může objevit těchto chyb více, jen jsem je během testování nenašel.

Dosti pochybné je ovládání vozidel – to jsem již zmínil. U vojenské techniky to ještě není tak strašlivé, ale u civilních vozů je to již horší. Osobně jsem se jim spíše vyhýbal a raději jsem si bral jedno z vozidel herních frakcí. Ani u těch to však nebylo nejlepší.

S tím souvisí též systém maskování. Po nějakém čase jste ve voze frakce považováni za jejího člena. Dá se tak dostat do chráněných komplexů a případný útok na nepřítele začít z hlouby jeho vlastních řad. Na stranu druhou toto maskování může být i na škodu, když po vás pálí spřátelená frakce v domněnce, že jste jejím protivníkem. Pro neutrální krytí můžete využít právě civilní vozy.

Graficky na tom hra není nejlépe. Blízké objekty sice vypadají pěkně, ale jakmile je něco trochu dál, má to neostré textury a celkový náhled působí „levně“. Vše je vykompenzováno grafickými efekty - zdaleka ne však dokonale. Výbuchy se naproti tomu povedly. Zvuky jsou poměrně dobré, dabing hlavních postav je velmi zdařilý.

Zamrzí fakt, že se hlášky velmi brzy opakují a může se stát, že některé z nich začnou člověku lézt na nervy. Vzhledem k tomu, jak vypadá technická stránka hry je podivně náročná na HW.

Mercenaries 2 rozhodně není nepovedený titul. Až na drobné výjimky se hraje velmi dobře, avšak zmíněné chyby a nedodělanosti ho místy značně sráží.

Pokud člověk přistoupí na strategii hry a začne kolem sebe rozsévat zkázu pomocí výbušných zbraní, tak se bude skvěle bavit. Komu by nestačila hra jednoho hráče, může si zahrát kooperativní multiplayer, který ji značně oživuje. Buď mu bude nějaký hráč přidělen, nebo se naopak může k nějakému přidat.