Již odpradávna vycházely počítačové hry, ze kterých byla evidentně patrná komerční podpora dalšího produktu. A tak mohla třeba vzniknout skvělá série plošinovek Zool jakožto propagace lízátek Chupa Chups. Podobně se k prezentaci své značky staví i společnost Mercedes-Benz. Pro svou prvotinu v této oblasti si před pár lety vybrali německou společnost Synetic, která vyprodukovala mnohde nedoceněný simulátor závodů kamionů na okruzích, Mercedes-Benz Truck Racing. A protože se spolupráce osvědčila, bylo jen logickým rozuzlením, že se obě společnosti spojily i podruhé a vytvořily tak hru motající se kolem zbývající nabídky Mercedesu (tedy všech typů vozů kromě nákladních a užitkových aut). Tato hra byla pojmenována Mercedes-Benz World Racing, ve finální fázi vývoje pak bylo jméno automobilky z názvu překvapivě vypuštěno. Distribuce v zahraničí se pak ujala z jiných oblastí věhlasná, na poli počítačové zábavy téměř neznámá společnost TDK.
Jak je v poslední době bohužel trendem, většina závodních her vyjde nejdříve na konzolích a teprve poté se převádí na domácí počítače. Ani u World Racingu tomu není jinak, majitelé herních krabiček měli možnost zazávodit si již před drahnou dobou. A většinou také platí fakt, že převod dopadne v tom lepším případě průměrně, řadu her však konverze úplně pohřbila. To naštěstí není případem dnes recenzované hry. Zanechme ale zbytečného vykecávání, nahrajme do počítače data distribuovaná na dvou plackách (na HDD je potřeba zhruba 1,3 GB volného místa). Ještě nastavit grafiku, jazyk, se kterým s námi bude hra komunikovat (nutno přiznat, čeština ve výběru není, v našem mateřském jazyce by měl být k dispozici pouze manuál) a hurá na věc.
Jak již bylo v úvodním odstavci naznačeno, hra se zaobírá vozy automobilky Mercedes-Benz (auta jiné značky je možné nalézt pouze jako statické kulisy na některých místech podél tratí). K dispozici je celkem 37 vozů této německé firmy většiny vyráběných tříd od A přes terénní Gčka až po S. K dispozici jsou také historické formule jakoby z oka vypadlé těm z Grand Prix Legends, ale naopak také vývojové prototypy či speciální závodní stroje startující v závodech cestovních automobilů na okruzích či sportovních prototypech. To ale není všechno. Některé třídy (převážně ty z privátní sféry) samozřejmě obsahují také několik různých typových označení. A tak třeba třída C obsahuje 8 vozů shodných vzhledem, ale s rozdílnými vlastnostmi (zrychlení, objem motorů, maximální rychlost apod.). Pokud tedy vezmeme v potaz tyto údaje, dostaneme se k celkovému výčtu obsahujícímu více než sto aut (já jsem se v současné době ustálil na číslici 120).
Kvalitní nabídku závodního náčiní doplňuje neméně početný výběr závodních tratí. Těch je k dispozici celkem 117 v 8 různých prostředích. K Nevadě, Austálii, Alpám, Japonsku, Mexiku, městu s mrakodrapy a testovací dráze, které byly použity již v konzolových verzích, se majitelé PC dočkali i bonusu v podobě legendárního německého závodního okruhu Hockenheim.
V čem ale spočívá hlavní smysl ženoucí hráče kupředu? Základním tahounem celé hry je kariérový mód. Po vyplnění profilu jezdce se ukáže základní nabídka, která obsahuje šestici aut, několik volných tratí a hlavně mise. A primární cíl? Při jeho vymýšlení se tvůrci zrovna nepředřeli – úkolem je totiž stát se pilotem number 1. Žádná moc velká originalita, že. Ale jak toho dosáhnout? Není to tak jednoduché, jak by na první pohled mohlo vypadat, protože nestačí postupně plnit jednotlivé mise (celkem je jich 48). Engine hry si totiž detailně všímá hráčovy jízdy a dělá si k sobě do paměti malé poznámky. A tak třeba průjezd zatáčky elegantním smykem je plusem do jezdeckých schopností, naopak třeba zkracování tratě (v případě extrémního zkrácení tratě se auto na pár vteřin úplně zastaví) nebo vrážení do soupeřů zase snižuje sloupeček s hodnotou fair play (tyto základní informace o zkracování tratě, smycích, předjetí a unfair jednání se objevují během jízdy vlevo dole na displeji).
Hlavní věcí, které bych se tu chtěl věnovat, jsou ale jízdní vlastnosti aut. Každý hráč má totiž možnost uzpůsobit si obtížnost dle libosti – od maximalistického simulátoru až po jednoduchou arkádu. Vynikající nápad, protože každému hráči vyhovuje něco jiného. Někdo má rád hardcore závody typu Rally Trophy, někdo zase preferuje bohapusté arkády jako Need for Speed. A protože procentová škála mezi těmito extrémy je dostatečně široká, každý si tu svou správnou obtížnost najde. A rozdíl je na první pohled patrný. Pokud si nastavíte maximální realističnost, vypnete veškeré pomůcky s bržděním, zatáčením apod, vypnete ABS a ASR, auta se chovají opravdu jak mají. Hned na první pohled (spíš svezení) je poznat, které auto má poháněnou přední a které zadní nápravu, v případě zašlápnutí brzdy se zastaví kola, začnou kvílet gumy a auto se šine vesele do kačírku/pouště/jezera/mrakodrapu. Auta se jinak chovají na asfaltu za sucha i za deště, jde poznat, když se jedno kolo při brždění dostane na šotolinovou krajnici, jde poznat, když se jede po sněhu. Prostě radost pohledět, tento model chování aut patří určitě k nejrealističtějším z v poslední době vyrobených her (na realističnost Live for Speed to ale nemá).
Když už jsme u obtížnosti – ve většině misí se objevují počítačoví oponenti a i jejich kvality si lze modifikovat. Buď se budou chovat „realtimově“ vůči hráči (tedy celá skupinka se bude pořád držet pohromadě; v případě jakékoliv chyby hráče či počítačového jezdce se rychlost ostatních uměle přizpůsobí tak, aby je dojel (podobný systém bývá použit u herních automatů k větší motivaci méně úspěšných hráčů)) nebo natvrdo nastavit jejich obtížnost v procentech. Další z velice zajímavých vychytávek je „interaktivní šipka“ ukazující, kudy povede trať. Pokud svítí zeleně, auto bude schopné touto rychlostí a z této nájezdové stopy následující zatáčkou bez problémů projet. Pokud je zobrazena žlutě, je to těsně na hraně a šance na úspěšné projetí zatáčky se rapidně snižuje, naopak se radikálně zvyšuje šance na ukázkové hodiny. No a v případě šipky červené je téměř jisté, že se danou zatáčku úspěšně projet nepodaří.
Ne vše je růžové, jak na první pohled vypadá. Obrovským záporem je absolutně nepřehledné menu, ve kterém se téměř určitě nevyznají ani sami tvůrci. Rozděleno je na informace o autech, tratích, misích, šampionátech, plánování tratí, tréninky atd. Ale je to podané celé zmateně (ani anglický manuál, který jsem měl k dispozici, situaci zrovna nezlepšoval), těžko jde poznat, co se po hráči vůbec chce. Nikde není osvětlen detailnější princip, za co jsou snižována či zvyšována výsledná procenta, čeho přesně je potřeba dosáhnout. Auta přibývají postupně (asi za splněné mise, ale i zde je to diskutabilní, občas se auto objeví za nejrychlejší kolo na okruhu, někdy stačí dojet úplně poslední, ale předvést tři smyky ohodnocené excellent). Ale že by se někde objevila informace, že přibylo nové auto? Těžko, to si milý hráč musí objevit sám. Samozřejmě, v počátcích, kdy je aut k dispozici jen několik, je tento úkon celkem snadný. V případě, že aut už je získaných více jak padesát je velice obtížné vůbec zjistit, že nějaké přibylo, natož pak najít, které konkrétní to je.
Úplně stejné je to i s jednotlivými misemi. Ze začátku je to jednoduché, k dispozici jsou cca 3, ostatní jsou zamčené a dá se k nim dostat až později. Postupně se ale objevují i ty, které nejsou v této základní nabídce a dá se k nim dostat velice obtížně. A přitom je to obrovská škoda, jednotlivé mise jsou velice variabilní. Jednou je potřeba zvládnout projet v terénním Mercedesu G australskou stepí dvaceti různými checkpointy za devadesát vteřin až k letišti, jindy se závodí se speciálně vyrobeným prototypem na rychlostním oválu ne nepodobnému těm v americké sérii Nascar o dosažení maximální rychlosti, jindy se jede klasický závod na okruhu Hockenheim s v současnosti už prehistorickými formulemi z dob legendárního Juana Manuela Fangia, jindy je potřeba během pěti kol protkaných horskými cestičkami v Alpách předjet svého počítačového oponenta co nejvíkcrát. Ani zde tedy variabilita rozhodně nechybí.
Pojďme k dalšímu velkému kladu této hry a tou je bezesporu její grafické zpracování. I když tomu odpovídají celkem náročné minimální hardwarové požadavky, tahle grafika vypadá opravdu nádherně. Krásně vymodelované, rozmanité a členité tratě i jejich okolí jsou opravdu balzámem pro oči. Obrovským plusem je určitě neomezenost prostředí. Pilot se vůbec nemusí držet vytyčené tratě, ale může zabočit kamkoliv jinam a jet se kochat po krásách okolní krajiny. Počítači to vůbec nevadí, pořád bude odpočítávat čas a maximálně ve finále sdělí, že mise nebyla úspěšně dokončena a bude nutné ji někdy v budoucnu zopakovat znova. Ani zde ale není kaňka na kráse. Při těchto výletech mimo trať je totiž možné řadou z okolo stojícího či rostoucího proviantu klidně projet! Ano, kdejaké křoví, vzrostlý strom, okolostojící diváci (tentokráte ne jen jako shluk pixelů na textuře, ale opravdu vypadají trojrozměrně), sloupy, krabice – tím vším jde naprosto bez problémů projet. Na druhou stranu se objeví některé tyčky, poštovní schránky či dopravní značky, o které se auta zastavují jako by to byla mohutná betonová zeď. Kapitolou sama pro sebe jsou ne zrovna elegantně vyvedená okolostojící auta, které se po prudkém nárazu v maximální rychlosti téměř vůbec nepohnou. Á propos, když už jsme u těch nárazů, úplně bych opomněl zmínit mód poškození. Což o to, z grafického hlediska vypadá nabouraná jinak překrásně nablýskaná limuzína efektně, ale realita zde dost hapruje. Vlevo dole na monitoru je sice k dispozici ukazatel stavu poškození, samotný vliv těchto havárií na chování auta je téměř nulový. Navíc, dosáhnout zde vysokého čísla poškození je téměř nadlidský výkon, protože ani čelní náraz v maximální rychlosti nepoškodí víc, než jen lehce promáčklý přední nárazník a trochu posunutá světla (která však bez problémů svítí dál). Dokonce ani efektní pád z nejvyššího horského hřbetu hluboko do údolí neudělá autu téměř žádné škody a po dopadu dolů stačí jen sešlápnout plyn a v klidu pokračovat dále.
S ještě jednou věcí bych se rád u grafiky svěřil. Tou je animace, respektive živost celého prostředí. Tvůrci se tentokráte zaměřili naprosto netradičně na horní polovinu obrazovky, takže v proslulé oblasti Area 51 v nevadské poušti po obloze létá klasický létající talíř, na jiných místech zde můžeme zahlédnou velký heliový balon nebo helikoptéry. Zatímco horní polovina obrazovky žije, s tou spodní je to mnohem horší. Kdybych v přístavu u města nepotkal právě připlouvající ponorku a v Austrálii při jedné z nezvládnutých zatáček neskončil vedle plachetnice, s klidem bych dodal, že je tu mrtvo. V poušti či na horách to ještě jde s přivřením očí přejít, obzvláště na tratích ve městě to ale opravdu vypadá jako po atomové bombě.
Z tradičního výčtu kolem každé hry zbývá ještě zvuková stránka hry. Co se týče zvuků motorů, zde se hra řadí spíše k průměru, žádnou slávu zde nečekejme. S ostatními efekty je to už mnohem lepší. Samostatnou kapitolou je podkreslovací hudba. Zde je možné vybrat si pro automobilový simulátor dobře pasující rockové skladby dodané přímo výrobcem či si do adresáře MyMusic nahrát vlastní libovolnou hudbu (hra je schopna využít většiny v současnosti používaných typů hudebních souborů).
Jakým způsobem zhodnotit hru? Není to úplně jednoduché. Ve skvělé grafice provedený závodní simulátor se spoustou různorodých aut s trojcípou hvězdou ve znaku ve velice variabilních misích, s výtečnou možností nastavení si míry realističnosti s řadou chyb v podobě katastrofálně dezorientačního systému menu, podivným chováním staveb či věcí podél tratí. Dalším velkým mínusem je reálná absence multiplayeru. V balení dodávaném se hrou je možné zahrát si ve více hráčích (konkrétně až čtyřech) pouze na jediném počítači, přičemž pouze jediný hráč smí využívat klávesnice, ostatní musí použít jinou periférii. Autoři si toho byli vědomi, proto bude možné (pokud to stihnou udělat) stáhnout si multiplayer snad někdy z internetu…
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|