Pokračování third person střílečky po nedávném PC vystoupení dorazilo i na konzole, v tomto případě je řeč o PS2 verzi, která je podle všeho asi ten nejchudší příbuzný ze všech nextgen podob. Už port prvního dílu pro tuto platformu nedopadl zrovna ukázkově a v naší recenzi si povíme, jestli je Max Payne 2 na tom o něco lépe.
Především tolik, že oproti PC verzi zde není přítomna spousta věcí, což je ve většině případů škoda. Nicméně Max Payne je i tak poměrně inovativní střílečka díky revolučně představenému motivu zpomalení běhu času, s nepřehlédnutelným fyzikálním modelem a s naprosto jedinečně prezentovaným příběhem, který rámují občasné enginové vsuvky. Story je vyprávěna převážně skrze kreslené obrazy s textovými bublinami (jako když čtete nějaký komiksový časopis) a parádním namluvením, konečně i hudební kompozice na pozadí, v níž dominují tklivě smyčce, není vůbec k zahození. Maxův tristní psychický stav během hry dále umocňují povedené flashbackové scény, které jsou takovou třešničkou na dortu. Bohužel není možné se ke kresleným story sekvencím vrátit kvůli eventuální rekapitulaci, což je poněkud nepochopitelné.
Hra je rozdělena do kapitol, majících zcela shodné zaměření. Projít přísně lineárně
navrženou trasou z místa A do místa B a cestou zlikvidovat prakticky všechno, co chodí vzpřímeně a připlete se vám pod nohy. Sem tam něco aktivujete, nějaký spínač, asi aby se neřeklo. Je pravdou, že tu příležitostně narazíte na elementy, co mohou významně ulehčit a oživit vaše poslání, ale tenhle příspěvek je skutečně velice sporadický. Asi největší dojem tak dělá tajemná Mona Sax, ke které vedou příběhové nitky a jež tu v řadě případů odvádí pro Maxe doslova medvědí službu! Po padlých sbíráte zbraně a munici, potažmo medikamenty, obé pak ještě nalézáte porůznu schované ve skříních, na což mohu hnedle navázat zmínkou o herní interakci. Ta není vůbec špatná, byť propracovanosti PC verze zdaleka nedosahuje. Potěší pěkně zvládnutý fyzikální model, ať již to jsou různé pády nepřátel poté, co je přesnou trefou definitivně vyřadíte z účinkování na scéně (s občasným efektním zpomalením jejich skonu), doprovázené nezřídka něco zpestřujícími momenty, jako je současně se hroutící polička za nimi, bedny apod. Takové drobnosti jako je odsunutí židle či vypnutí televize jsou sice rozhodně zajímavé, ale mnoho hráčů by spíše uvítalo jinou možnost. Třeba tu, aby z těch milionů dveří, okolo kterých veskrze interiérovými lokacemi procházíte, šel otevřít větší počet než jedny či dvoje na jedno podlaží. Tudíž se nadějete nepříjemně lineárního postupu vpřed s jediným mottem - zabít a nebýt zabit. Pohybová stránka nenabízí nic extra, běh, přikrčení a příšerně zpracované
skákání, se kterým si občas užijete své. Neustále vlající kožená bunda Maxe tak aspoň částečně oživuje jeho podivné "plavání" v prostoru, naštěstí až na to skákání není potřeba s naším hrdinou nějak cizelérsky pracovat, takže se to dá rozdýchat. Hlavním trumfem jeho aktivit je schopnost zpomalení běhu času. Tato má hned dva stupně. První je neomezený a slouží primárně pro vyhnutí se střelbě, anžto v tento okamžik přejdete do nesmírně efektního skoku vybraným směrem, v němž lze lépe zacílit pohybující se nepřátele, u nichž se motion capturing dělal patrně podle jízdy na ledě. Druhým momentem je časově omezená činnost, při níž čím více máte zářezů na pažbě, tím pomalejší jsou reakce soupeřů, takže mezi nimi posléze můžete běhat jako nějaký superman a likvidovat je jako na běžícím pásu. Paráda. Musím říci, že se jedná o jeden z nejlépe zpracovaných modelů "bullet-time" napříč všemi tituly, průšvihový Matrix pak nevyjímaje. Hra nabízí díky uvedenému spoustu skvělých filmových momentů a hráč tak má žádanou satisfakci při tom, kterak si dokázal bravurně poradit s přesilou nepřátel. Jenomže je tady jeden problém. Při absenci myši si musíte - pakliže si to chcete aspoň trochu užít - v menu nastavit příslušnou berličku v podobě několikastupňové pomoci pro zaměřování, které se provádí skrze pravý analog. Jinak se totiž nebudete moc chytat a upřímně, i takhle budete občas docela dost naštvaní při nahánění terčíku po obrazovce, jedná se pravidelně o situace s větším
počtem oponentů na scéně, jejichž resultem je nezřídka opakovaný load předchozí uložené pozice. A sakra, další problém. Hru si sice můžete kdykoliv uložit, nicméně proces save/ load je nesmírně zdlouhavý, což drasticky narušuje dynamičnost zdejší akce. Zkrátka na mnoha místech to pak ztrácí citelně spád, více času strávíte před loadingovou obrazovkou než u hry samotné. Neřkuli, že hláška "please wait" se objeví i v případě, když chcete přeskočit nehratelnou enginovou sekvenci.
Navzdory přebohatému zbrojnímu arzenálu, v němž nechybí brokovnice, uzi, odstřelovačka či nekompromisní desert eagle (nejenom u těchto pistolí oceňuji skvělou možnost mít i dvě naráz), by vám v praxi stačily tak tři typy zbraní a to včetně odstřelovačky. Ale což. Potěší alternativní atak, kam lze zařadit výpad pažbou právě držené zbraně či granáty, resp. Molotovův koktejl.
Jenomže poněkud jednotvárná koncepce hry všechno pozitivní docela dost sráží, neboť i žánrově shodně zaměřené projekty si už nevystačí s jedním jediným nosným nápadem - viz Headhunter či nedávno připomenutý Dead to Rights. Max Payne 2 navíc nijak neexceluje ani v oblasti vizuálního zpracování. Grafika sice není úplně nejhorší, byť jsou textury oproti PC o dvě poznání chudší a zkraje hry, kdy se na scéně objeví Maxovo auto musím zcela konsternován konstatovat, že něco tak otřesného jsem už dlouho neviděl (asi mu cestou ukradli hnedle několik tisíc polygonů), nicméně hra jako Max Payne 2, co sází zejména na efekt, potřebuje o poznání kvalitnější prezentaci - jinak v tomto ohledu vyšumí do prázdna, což se tady také stalo.
Jak to nakonec uzavřít? Max Payne 2, navzdory nápaditému režimu bullet-time ani tentokrát nedokázal výrazně překročit stín průměrné střílečky, nenabízející oproti přímé konkurenci nic natolik zásadního, abyste o ní začali vážně uvažovat.
| Max Payne 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
