Minulý rok vyšlo hned několik zajímavých vesmírných strategií, z nichž však vynikla snad jen Hegemonia. Letos by se kvalita žánrově podobných her měla zvednout díky připravovanému Homeworldu II nebo Imperium Galactice 3. Třetím do party měl být Master of Orion 3, který po předlouhém odkládání nedávno konečně vyšel. Na rozdíl od předchozích RTS je díky své složitosti, propracovanosti a tahovému systémem spíše záležitostí pro menší cílovou skupinu.
I když má MoO 3 číselný přívlastek odkazující na předchozí díly, pojí jej s nimi jenom kousek příběhu a několik drobností. Zmizely veškeré dobré prvky, hratelnost povětšinou odešla úplně, a přestože je MoO 3 vesmírná tahová strategie se vším všudy, v ledasčem totálně vyhořela, a proto se očekávaný rozhodně comeback nekoná. Začátek ovšem chutná docela dobře a člověk vyjde se znalostí pár základních faktů – jedna bitva střídá druhou, mezitím se kolonizují planety, vědátoři přicházejí s novými technologiemi, aby jim je ukradli cizí špióni, a do toho se uzavírají pakty a vyhlašují války. Kdo chce, může se navíc seznámit s podrobným, několikastránkovým popisem historie a prostředí Orionu, v němž se všechno odehrává.
Výběr ras čítá šestnáct podivných tvorů; od lidí, přes všelijaké mutanty, robotické stvůry, až po jakési barevné krystaly. Každá civilizace čerpá ze svých výhod, zatímco lidé umí od všeho něco, mechanická stvoření například vynikají v boji, nicméně jejich diplomacie se omezuje na větu „jsme druh XZF-35 a chceme vaše planety“. Po zvolení rasy ještě následuje namíchávání vesmíru, který se může skládat z několika málo hvězdných systémů, ale i z tisíce planet a měsíců. Cíle jsou celkem tři – zničit ostatní (pro dobyvatele), stát se prezidentem Orionského senátu (pro politiky) nebo objevit tajemství mystické rasy Antaranů (pro badatele). Orionský senát představuje jakési mezigalaktické OSN, v němž členské civilizace rozhodují o zásadních otázkách, vzájemně si pomáhají a musí dodržovat stanovená pravidla. Za zvolením do vedoucí funkce stojí dlouhá vyjednávání, úplatky a taky vojenský nátlak, jenž někdy musí být tak velký, že je jednodušší ostatní prostě vyvraždit a zůstat mezi hvězdami sám.
Plastická mapa s přehledem černých děr, anomálií a hvězdných systému si sice žádá pořádný kus představivosti, ale poměrně přesně vystihuje vzdálenosti a umístění hvězd. Čím dřív se začne s průzkumem a kolonizací, tím lépe. O tom, kam poslat lodě s osadníky, rozhoduje obrovské kvantum faktorů – 
každá rasa má raději jinou gravitaci, teplotu, atmosféru nebo jí vyhovují různé přírodní podmínky. Ze začátku se nedá ani moc vybírat, terraforming je ještě v plenkách, a tak si obyvatelé musí vystačit s tím, co jim nadělila příroda. Oproti předchozím dílům správa obsahuje tuny možností a nastavení (mnohdy naprosto zbytečných); naštěstí počítač může podat pomocnou ruku nejenom v době, kdy se impérium rozlézá po celé galaxii. Planety jsou rozděleny na několik geomorfologicky odlišných oblastí, v nichž pěstuje jídlo, těží minerály, zkoumá nebo plundruje životní prostředí v honbě za vyspělou průmyslovou výrobou. Veškerá produkce, hladomory nebo nedostatek laboratorních krys se odvíjí právě podle toho, na co se území zaměřuje. Stavění už není tak důležité, v podstatně stačí zkonstruovat pár základních budov (přístav, univerzita atp.) a o nic dalšího se už nestarat.
Počet kolonistů bobtná podle rychlosti vývoje, a ten se váže především na výzkum. Obyčejné farmaření nahradí podzemní plantáže a průmysl začne pořádně růst až v plně automatických továrnách. Všechno snažení ústí ve vytvoření co nejsilnější armády a i tady má výzkum hlavní slovo – lehké stíhače se hodí maximálně pro výletní cesty a 
proti mohutným křižníkům, ozdobeným nukleárními hlavicemi a tlustým štíty, toho moc nezmůže ani silná orbitální základna. Předem nastavené typy lodí je vhodnější vystřídat svými designérskými výtvory a vždy je vylepšit nejnovějšími technologiemi.
Celá armáda ovšem něco stojí a špióni si za riskování svého života taky o něco řeknou (bodejť by ne, když díky nedořešenému mechanismu proti nim neexistuje žádná obrana). Vládní politika proto musí být nastavena tak, aby lidé neprotestovali proti vysokým daním a zároveň neklesaly úspory. Oproti předchozímu dílu si člověk může vyhrát s mnoha nastaveními v oblastech práce, útlaku lidu, vlády, daní, typu rozpočtu, bezpečnosti a konkrétním planetám globálně nadiktovat, v jaké oblasti se mají nejvíce vyvíjet. I když, máloco z toho má aspoň nějaký viditelný efekt a ani zdánlivě propracovaná diplomacie nepřináší žádný výsledek. Vyjednavači cizích ras díky své šílenosti ani vlastně neví, co chtějí – v jednom tahu vyhlásí válku, v dalším ji zruší a pak zase začínají zbrojit. Rozhodnutí vládců vůbec nezapadají do toho, co se dělo v minulých tazích, a člověku proto na diplomatické pošťuchování s nevyzpytatelnými cizinci brzo přejde chuť.
Stejně tak zhořknou boje. Jejich automatické vyřešení ne vždy stoprocentně odpovídá silám na obou stranách a se tak pustit do bitev v reálném čase. Jejich katastrofální zpracování ale pohřbívá jakoukoliv taktiku, protože kromě kliknutí na ikonku pro pohyb a útok se v nich nedá dělat vůbec nic. Chybí nastavení formací, chování nebo vzdáleností, ze které mají lodě pálit. Některé nebalistické zbraně totiž koušou hlavně zblízka a vlastní kapitáni, místo toho, aby metali jednu dalekonosnou raketu za druhou, s oblibou nastavují kurs hned vedle nepřátelských plavidel a nechávají se rozdrtit. Nicméně tam, kde by mělo být ovládání co nejskromnější, zbytečně narůstá a například přepínaní mezi systémy a jejich planetami je takovým menším maratónem v klikání myší.
Už od počátku bude mít leckdo pocit, že se hýbe v neuvěřitelném chaosu. A to je zásadní chyba celé hry. Autoři se nebáli přidat desítky zbytečných funkcí nebo hejblátek bez jakéhokoliv efektu, a přitom encyklopedie s vysvětlujícími texty obsahuje jenom zlomek potřebných informací. Řada zmatených a nepřehledných menu se společně s šíleným systémem tvorby flotil řídí heslem „proč dělat věci jednoduše, když jdou dělat složitě“. 
Než člověk například vypustí vyrobenou loď do vesmíru, musí se prodrat přes čtveřici obrazovek; a i díky tomu úplné zvládnutí a pochopení všech funkcí zabere nějakých deset hodin, plných studování manuálu a odhalování desítek a desítek bugů. Celkový chaos doplňuje malé rozlišení (800x600) a 2D plackovité boje taky nikoho nenadchnou. Navíc díky odfláknutému zpracování nejde ani poznat, jak je loď poškozena nebo kteréže to typy plavidel se zrovna prohání po obrazovce. Zlatý Master of Orion 2…
Master of Orion 3 dohromady připomíná takovou slátaninu nebo spíše kuchařské schopnosti pejska a kočičky, kteří do dortu přidali všechno, co je napadlo. Výsledek nevoní nijak dobře, chutě se navzájem přebíjejí a dort je pořádně velký, jenže k němu chybí návod, jak jej jíst. Počkejme si na Galactic Civilizations.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
