Aktuální generace playstationů má jen jedinou chybu, ale za to pořádnou – nejsou exkluzivity. Kvůli špatnému rozhodnutí managementu, který se jalově pokusil naskočit na už dávno saturovaný trend tzv. live servis her, jsme nedostali tolik vyvoněných AAA titulů pro jednoho hráče, pro něž si většina lidí playstationy v předchozích generacích vůbec kupovala. Vyhlášená studia jako Naughty Dog, Bend nebo Quantic nevydala za 5 let existence PS5 vůbec nic nového, což je strašlivé mrhání talentem.
O to více pozornosti se upírá na aktuálního Marvel’s Wolverine od zkušených Insomniac Games, kteří jsou přesně tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Na PS5 totiž suverénně „zandali“ už dokonce potřetí.
Zabití nepřátelé se v Marvel’s Wolverine počítají po stovkách.
Po třech hrách se Spider-Manem si vzali na paškál jeho kolegu Wolverina a rozdíl mezi těmito hrdiny dokázali dokonale interpretovat. „Rosomák“ je totiž daleko přímočařejší, takže místo velikého města k prozkoumávání dostáváme „jen“ koridor (byť poměrně členitý), ze kterého není příliš kam uhnout. Hlavní hrdina pak navíc není rozjívený teenager, ale cynický stárnoucí chlápek, který prožil tolik traumat, že je všechny nezvládne utopit ani v moři tvrdého alkoholu, který do sebe lije při každé příležitosti. Na rozdíl od většiny komiksových „klaďasů“ navíc netrpí naivními představami o nedotknutelnosti lidského života, takže se se svými nepřáteli vůbec nemazlí a svými drápy je páře na cimprcampr. Aby těch rozdílů nebylo málo, je součástí superhrdinského týmu, takže ho často do akce doprovází i nějaký z jeho kolegů (lépe řečeno kolegyň).
Jenže i přes tyto radikální odlišnosti člověk nemá pocit, že by hrál úplně novou hru. Marvelovské univerzum se za ty roky už notně okoukalo a o místním „freeflow“ soubojovém systému, který se od doby „prvního“ Batmana nijak zásadně nezměnil, to platí dvojnásob.
Nějaké výhrady vůči hře máme, ale žádná se netýká prakticky dokonalého technického zpracování.
Hned jak jsem hru zapnul, měl jsem pocit, jako bych začal sledovat další epizodu svého oblíbeného seriálu a takřka instinktivně jsem i na pátou z šesti obtížností rozjel dávno naučený násilný balet. Když nepřítel svítí červeně, zmáčknout úskok, když žlutě, tak blok, jinak řezat a řezat, dokud se na obrazovce něco hýbe, maximálně proložit nějakou tou občasně zpřístupněnou superschopností. I tady je člověk odměňován za aktivitu tím, že se vám každým úspěšným zásahem nabíjí ukazatel regenerace, díky níž lze knockoutovaného Wolverina znovu oživit.
Ano, tento druh soubojů je stále zábavný a díky expresivně podávané brutalitě i pořádně efektní, problém je v tom, že tady představuje alfu a omegu hratelnosti. Nejsou tu žádné hádanky, průzkum okolí ani hledání tajných cestiček, stealth je vyloženě zbytečný, prostě jen neustálá akce prokládaná kratšími procházkami během nichž se mluví a děj posunuje vpřed. Neměnné tempo maximálně občas naruší souboj s větším bossem nebo naopak odfrk v bezpečí baru, ale celkově se pořád jede podle stejných kolejí. Které už jsou popravdě dost vyježděné. Na druhou stranu – dá se hře vystavěné na marvelácekém univerzu vyčítat šablonovitost, když už takto úspěšně funguje více než 60 let?
Hlavní hrdina má hodně kladný vztah k alkoholu. Jako jeden ze sběratelských předmětů zde hledáme láhve whiskey.
Insomniac mají předlohu dobře nastudovanou a přinášejí příběh, který do komiksového světa parádně zapadá a celkem smysluplně provazuje řadu slavných postav dohromady. Přesně jak to mají fanoušci rádi. Kromě titulního hrdiny, mezi jehož superschopnosti patří (z hlediska herního designu velmi vděčná) regenerace a vystřelovací drápy, tu máme telepatickou zrzku Jean Gray, tvar měnící Mystique či supersilného Supertootha. Proti nimž se postaví třeba Lady Deathstrike, Omega Red nebo Ogun. Že některé z těchto postav neznáte? Vůbec nevadí, příběh funguje samostatně, ostatně v marveláckých světech se původ a motivace hlavních postav změnila mnohokrát a některé z nich běžně pendlují mezi dobrem a zlem.
Ano, ve hře je možné se plížit a likvidovat nepřátele ze zálohy. Ani na pátou obtížnost ze šesti jsme však nenašili jediný důvod, proč se tím zdržovat.
Základní zápletka se točí kolem rozdílného pohledu na to, jak (a jestli vůbec) by měli být mutanti integrováni do lidské společnosti. Není to zrovna myšlenkově podnětné a hledat nějaké hlubší paralely se současným světem je zbytečné, to ale vůbec nevadí. Důležité je, že vás vývojáři jakž takž smysluplně dokážou protáhnout napříč mnoha exotickými lokacemi a postavit proti pestré variaci nepřátel. Máme tu mechanicky vylepšené žoldáky (Reavers), autonomní roboty (Sentinels) a ninji (organizace Ruka), všechny samozřejmě v několika variacích od bezbranných pěšáků po elitní minibosse. Za jejich likvidaci jste odměňováni zkušenostmi, které proměňujete za nové schopnosti, případně za vylepšení těch stávajících. Další možnosti úpravy postavy zahrnují shánění kosmetických doplňků a přidávání dalších schopností do svého DNA řetězce.
Hlavní roli si střihl nepříliš známý Liam McIntyre. Ok, Hugh Jackman to není, ale ostudu si neudělal.
Toto zjednodušené RPG vylepšování postavy už jsme viděli mnohokrát, zde však není zvládnuté tak úplně nejlépe. Za prvé – abyste získali jeden typ vylepšení musíte plnit nepovinné výzvy, které jsou do hry ovšem naroubovány nesmírně násilně. To si prostě jen tak jdete na půl vymlácenou nepřátelskou základnou a najednou se před vámi zhmotní dveře do jiné dimenze, kde třeba musíte běžet do cíle na čas nebo přežít několik vln nepřátel. Jakmile jste spokojeni se svým výsledkem (získat lze čtyři druhy medailí), vrátíte se zase zpátky do akce.
Nevím, no, u podobné silně narativní hry to působí nesmírně rušivě, nehledě na špatné vybalancování – evidentně to mělo být až součástí režimu New Game+, protože ještě před posledním levelem jsem měl nakoupeny všechny schopnosti a odemčeny všechny oblečky.
Souboje s bossy jsou jedny z mála zapamatovatelných momentů jinak poněkud okoukané hratelnosti.
Kde ovšem budu jenom chválit, je oblast technické prezentace. Už na základní PS5 létá při 60 FPS a vypadá skvěla jako… inu jako klasická playstationová exkluzivita. I tam jsem si mohl užívat dokonalého nasvícení podpořeného ray-tracingem včetně detailů, jako je třeba trhající se oblečení případně odletující kusy těl. Špičkové jsou i herecké výkony, byť tedy Hugh Jackman mi jako Wolverine seděl mnohem víc než místní Liam McIntyre. Ale budiž, stejně si všechnu pozornost pro sebe klasicky krade Troy Baker jakožto Wolverinův nadřízený Nathaniel Essex. Tuzemské hráče určitě potěší skvělé české titulky, jen si ještě někdo musí trochu pohrát s jejich načasováním, které v novinářské verzi ještě poněkud drhlo.
To je holt daň za to, že jsme recenzentskou kopii dostali už skoro měsíc před vydáním, prakticky nikdo jiný v herním průmyslu není takto sebevědomý a nespoléhal na „day one“ patche. Technický stav takto propracované videohry je jednoduše obdivuhodný, už teď se nemusíte obávat dnes tolik rozšířených bugů a glitchů.
Vyplatí se tedy v tomto případě zahodit obezřetnost a předobjednat si Wolverina hned? Inu… tady jasná rada neexistuje. Samozřejmě, pokud vás svět Marvelu ještě nepřestal fascinovat a chcete prostě „koridorového Spider-Mana“ ve verzi pro dospělé, pak ano, není nad čím váhat. Naplánujte si dvoudenní odloučení od světa, dejte si nachladit pár piv, případně přihoďte do košíku i láhev whiskey (pro větší propojení s hlavní postavou, Logan se s tím opravdu nemaže) a užijte si zhruba dvacetihodinovou akční jízdu, která už tu dlouho nebyla.
U ostatních si však nejsem tak jistý, Wolverine je opravdu zábavná hra, ale nic víc. Ono to samozřejmě není málo a rozhodně si ji užijete, jak ale nedávno dokázala třeba hry Indiana Jones nebo agent 007, i z dávno zavedené licence lze vytěžit daleko více než jen sprostou přímočarou akci.
