Mario & Sonic at the Olympic Games

Olympiáda je natolik globální akcí, že si ji nechtějí nechat ujít ani postavičky od Nintenda a Segy.

Mario & Sonic at the Olympic Games

Pokud se na vás usmálo štěstí a plánujete cestu do Pekingu na olympijské hry, pak se vám jistě bude hodit nějaká ta hra na dlouhou cestu letadlem. Sám se přímo nabízí titul Mario & Sonic at the Olympic Games pro Nintendo DS, v němž si můžete vyzkoušet celou řádku olympijských sportů, jak už to tak v podobných titulech bývá.

Mario & Sonic at the Olympic Games se sice nepyšní titulem oficiální videohry letošní olympiády, ale oproti tomu skutečně oficiálnímu (Beijing 2008) nabídne o poznání více zábavy. Ostatně to už, sice s jistými výhradami tato hra dokázala již ve verzi pro Nintendo Wii. Na handheldu Nintendo DS se pak v jistém slova smyslu jedná o úplně to samé, ale vzhledem ke specifickému ovládání na obou zmíněných platformách zde přeci jen lze nalézt rozdíly větší než kosmetické.

Ovládání je opět tou nejkontroverznější stránkou celé hry.

Ostatně ovládání je opět tou nejkontroverznější stránkou celé hry. Na rozdíl od Beijing 2008 je totiž ovládání prakticky každé disciplíny navrženo svědomitě, zodpovědně a s ohledem na možnosti dané platformy. Přesto je ale v několika případech až příliš překombinované, kdy je potřeba využívat jak tlačítek, tak i stylusu. Jako by tvůrci za každou cenu chtěli využít všech možností Nintenda DS.

Z toho plyne, a to tedy platí pro celou hru obecně, že tato hra bohužel není v podstatě vůbec vhodná na cesty. Při jízdě autobusem nebo tramvají tento titul zkrátka nedává šanci k přesnému ovládání vaší postavičky. A to je rozhodně škoda, protože jak již bylo řečeno, jsou zdejší sporty pojaty docela nápaditě a zábavně.

Příkladem budiž třeba „obyčejný“ skok daleký. Nejprve, stejně jako ve Wii verzi, si roztleskáte publikum, tentokráte ale prostřednictvím vestavěného mikrofonu (naštěstí do něj stačí ťukat stylusem), což vám může pomoci k nějakému tomu centimetříku navíc. Potom se rozběhnete na co nejvyšší rychlost tím, že stylusem kmitáte po dotykovém displeji co nejrychleji zleva doprava, dokud se vaše rychlost automaticky „neuzamkne“. A pak už jen stačí vystihnout ten správný moment před odrazovou deskou a v pravý čas nakreslit čáru, podle níž se vaše postavička odrazí. Počítá se okamžik odrazu, ale i úhel, pod nímž čáru vedete a pod nímž se váš atlet odrazí.

Jedná se zcela bezpochyby o výborné řešení, ale je zřejmé, že v kodrcajícím metru vaše výkony nebudou nic extra, zvláště když na pořádně rychlý rozběh to chce si NDS položit na pevný stůl a ještě si ho natočit do co nejpohodlnějšího úhlu. O něco lepší, ale rovněž zdaleka ne ideální je situace například u skoků na trampolíně, které de facto představují rytmickou akci, kde je potřeba správně mačkat příslušná tlačítka podle pokynů na displeji. Ale holt to chce taky nějakou alespoň částečně klidnou a stabilní pozici hráče.

A to je jednoznačně škoda, protože dobrých nápadů tu je docela dost (například plavání zohledňuje i dýchání a otočky) a nabídka hry taky není nijak zvlášť chudá. Za zmínku stojí třeba již jen nabídka hratelných postaviček, které se mezi sebou pochopitelně liší v základních vlastnostech jako jsou klasiky v podobě rychlosti, síly a podobně. Takže vám v tom sice nikdo nemůže bránit, ale na start stovky se pravděpodobně nebudete stavět s Bowserem a naopak se Sonicem nebo Peach asi nepůjdete házet kladivem.

Tato hra je mnohem „oficiálnějším“ olympijským titulem, než Beijing 2008.

Přinejmenším dostačující je i nabídka herních režimů, jíž vévodí mód Circuit. Jedná se víceméně o standard známý z jiných sportovních her od Nintenda (ano, víme, že tuto hru dělala Sega), takže tu máme několik obtížností a v nich vždy několik turnajů poskládaných z vybraných disciplín. V nich soutěžíte s ostatními postavičkami, za umístění získáváte body a kdo má na konci nejvíce bodů, vyhrává celý turnaj. A aby to bylo zajímavější, můžete na jednu z disciplín vsadit jakéhosi žolíka, který na konci zdvojnásobí body v této disciplíně získané.

Ono je tu obecně až příliš všemožných bonusů a podobných novot. Tedy vzhledem k tomu, že by se mělo jednat o seriózní hru o olympijských hrách, o jejichž osudu v reálu rozhoduje početná skupina vousatých vážených členů olympijského komitétu. Třeba taková cyklistika. No už jste někdy viděli, aby se po velodromu povalovaly power-upy, které vám doplňují síly? Ale aby nedošlo k nedorozumění – v tomto případě je to jedině dobře, protože to činí jednotlivé disciplíny živějšími, záživnějšími a tím pádem i zábavnějšími.

Ovšem co by to bylo za hru, kdyby zde nebyly minihry? Takže zde samozřejmě jsou a s jistou nadsázkou by se dokonce dalo říci, že jsou stejně zábavné jako zbytek hry. Jedná se o naprosto jednoduché záležitosti jako variace na pexeso či skořápky, co nejrychlejší hledání správné karty, třídění postaviček z pojízdného pásu do správných krabic nebo sbírání zlatých kroužků vzducholodí, kterou ovládáte foukáním do mikrofonu. Ale všechny jsou zkrátka dost fajn.

Lehce pikantní je ovšem to, že úspěšným splněním každého úkolu se dozvíte odpověď na jednu otázku, kterou vám hra na začátku položí (když splníte celou skupinu, odemknou se vám Mariovy a Sonicovy skladby do zdejšího jukeboxu). Otázky jsou různé, například, zda se někdy plaval olympijský závod v moři, jak byl starý nejmladší sportovec na olympijské „bedně“ nebo proč mají olympijské kruhy takové barvy, jaké mají. A tím se paradoxně tato zdánlivě „infantilní“ hra stává vlastně mnohem „oficiálnějším“ olympijským titulem, než je Beijing 2008, tedy ta skutečně oficiální videohra letošní olympiády.