Pokud jste hráli některou z Olympiád ze série Mario & Sonic, víte, že nikdy nešlo o vyloženou pecku. Celkem sympatická kolekce jednoduchých hříček nikdy nehrála vyšší ligu, ale pobavila, a to zejména v lokálním multiplayeru. Tvůrcům se nikdy nepodařilo u všech disciplín vyladit ovládání tak, aby bylo intuitivní, rychle pochopitelné a zábavné. V podstatě to samé platí i o aktuálním kousku Tokyo 2020, který láká na příběhový a retro režim.
Příběh je celkem vypečený. Tajemná konzole vcucne Maria, Sonica a úhlavní nepřátele Bowsera a Dr. Eggmana do sebe. Objeví se tak v počítačové hře, což je shodou okolností Olympiáda v Tokiu v roce 1964. Cíl je jasný: zachránit naše oblíbené hrdiny i padouchy. Během kampaně se tak střídají pasáže z roku 2020 s rokem 1964, čemuž odpovídá i stylová retro grafika.
Příběhový režim jsem dokončil za necelých pět hodin a podle očekávání nejde o nic jiného, než postupné absolvování všech disciplín a deseti doplňujících hříček. Maskováno je to ovšem vtipně: ve stylu starých her se pohybujeme po bodech na staré i nové mapě Tokia, přičemž v rámci každé lokality se pak lze volně pohybovat. Očekávejte celkem četné rozhovory a sem tam nějaký vtípek.
Moc se mi líbí přítomnost kvízových otázek, které se týkají buď olympiády a disciplín jako takových nebo mytologie jednotlivých herních postav. Funguje to tak, že se zobrazí téma s otázkou a po stisknutí tlačítka i odpověď. Nalezené otázky se pak zpřístupní i přímo v menu. Stojany s otázkami jsou přitom rozeseté po staré i nové mapě Tokia, objevujete je tedy postupně během hraní. Je to drobnost, ale potěší.
Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020
Kvalita disciplín je kolísavá, od příšerných přes průměrné po pár celkem dobrých. K tomu ještě záleží, kterou z ovládacích metod (výběr je před spuštěním každé hry) zvolíte. Nemusíte totiž jenom drtit tlačítka, ale ke slovu přijde i pohybové ovládání, a to nejenom s jedním ovladačem Joy-Con, ale i s dvojicí. Stejná disciplín tak může při jednom způsobu ovládání bavit a při druhém nudit.
Já si třeba oblíbil pohybové ovládání lukostřelby, kdy se jedním ovladačem natahuje tětiva a druhým zaměřujete. Bavilo mě celkem i nové karate a nakonec i surfování. Ale jezdectví, volejbal, džudo či kánoe vůbec.
Znáte odpověď? Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020  Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020 |
Co se Dream verzí týče, Racing připomene 3D Sonica říznutého Mario Kart, Shooting využije gyroskop, ale je celkově slabší záležitost a Karate přidává herní nadstavbu v podobě přebarvování podlahy. Z bonusových deseti hříček, které si odemykáte v příběhovém režimu, mě pobavilo retro střílení s letadélkem či stealth akce. Ale je to zábava na chvilku, nic, co byste chtěli drtit pořád dokola.
Když mě nějaká disciplína nebaví, je to hlavně kvůli ovládání. Hra vám sice celkem jasně řekne, co a jak dělat, jenže není ani z poloviny tak intuitivní jako třeba hříčky u Super Mario Party. Často je naopak zbytečně komplikované, a i když se naučíte správnou posloupnost toho, co mačkat, otáček či nemačkat, chybí i po vizuální stránce trochu onen uspokojující pocit z toho, co postava dělá.
Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020
I to je jeden z důvodů, proč jsem u rodiny neuspěl. Každý chvilku zápolil s ovládáním, ale nakonec se mnou nikdo nechtěl hrát, protože je to zkrátka nebavilo. Přitom něco jako party potenciál by měl být jeden z pilířů hry. Samozřejmě je u i online, žebříčky, před vydáním se mi podařilo pár zápasů absolvovat. Už teď se ukázalo, že u některých disciplín bude zřejmě problém najít hráče, neboť se vyprofiluje jen pár nejzábavnějších.
Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020 tak kráčí ve šlépějích předchůdců. Co se obsahu týče, není to špatné. Sega by už ale konečně měla začít pilovat ovládání. Nehraje se to špatně, ale mohlo by to být o dost lepší. Ostatně zkuste demo na eShopu.
