Jelikož se osobně neřadím k vášnivým příznivcům série Mario Party, přivede mě jakékoliv setkání se hrou z této řady zcela spolehlivě vždy na jednu a tu samou myšlenku. Mezi hráči je stále poměrně dost rozšířen názor, že Nintendo své hry strašně recykluje, k čemuž docela svádí i skutečnost, že mnoho her z jejich produkce nese nejen v názvu jméno nejslavnějšího herního maskota Maria. Každý, kdo se o videohry zajímá podrobněji sice ví, že to zdaleka není úplně pravda, nicméně když už nic, tak odpůrci Nintenda mají v rukou pořád jeden velmi silný trumf. A ano, je to právě série Mario Party, jejíž koncept se prakticky nezměnil od prvního dílu, a to k nám již před časem dorazil díl osmý.
Upřímně řečeno, mám sto chutí napsat, že Mario Party 8 je pořád to samé co několik předchozích dílů na GameCube a že jediným rozdílem je implementace nového ovládání prostřednictvím pohybového senzoru uvnitř wiimote, ovšem to by nebylo úplně fér, protože zase až tak špatně na tom osmý díl není.
Každopádně stejně jako v předchozích případech je potřeba mít v prvé řadě na mysli,
že singleplayer je zde vyloženě jen do počtu, aby se neřeklo, že bez bandy
kámošů tuto hru nejde hrát. Ovšem je nad slunce jasnější, že pokud nedotáhnete alespoň jednoho dalšího hráče, tak vám hra rozhodně nenabídne nic, kvůli čemu byste před obrazovkou probděli noc s ovladačem v ruce.
Docela fajn jsou ale zdejší možnosti taktizování.
Základní myšlenka hry je taková, že vás uvrhne na některou ze zdejších hracích desek, jejímž prostřednictvím se snaží simulovat deskovou hru. Před každým tahem nejprve klasicky „vrháte kostkou“ a následně se posunete o daný počet políček. Účelem ale není doběhnout jako první do cíle, ale získat stanovený počet hvězdiček. To se děje zdánlivě různými způsoby, ale ve skutečnosti jde vždy o to samé. Hvězdy jsou vždy dostupné na některém z políček, ovšem získat je můžete pouze v případě, že v danou chvíli máte na kontě dostatečný počet mincí. Primárně je tedy potřeba syslit mince a při tom se tak nějak
rozumně držet na dostřel soupeřům.
Mince lze získat za kde co, třeba již jen za to, že váš tah skončí na modrém políčku. Pokud ale skončí na červeném, tak naopak nějaké zlaťáky ztratíte. Cestou lze ale narazit i na bonusové krychle, kde si můžete nalosovat pár bonusových mincí, ovšem v prvé řadě jsou zde speciální políčka, na nichž se spouštějí minihry. Ty jsou dvojího druhu: pro jednoho a pro více hráčů. V prvním případě se minihry účastníte pouze vy, respektive pouze vaše postavička, v případě druhém soupeříte s ostatními. A pokud jste úspěšní dostanete možnost házet šipkou do rotujícího terče, což je vlastně pouze jiný způsob losování, kolik mincí za úspěch získáte, případně kolik jich zároveň uzmete soupeřům. A pro úplnost ještě dodejme, že se na hracích deskách vyskytují i políčka Donkey Konga (kladné bonusy), která se po aktivaci mění na políčka Bowserova (záporné bonusy).
Nijak zvlášť bohužel neuchvátí ani grafické zpracování.
Bohužel se ale první vady na kráse objevují již v samotném návrhu tohoto „deskového systému“, kdy tím největším „podrazem“ je skutečnost, že když se hra již blíží ke konci, tak dostane hráč, jenž aktuálně prohrává, zcela nepochopitelně možnost vylosovat si
bonus, který mu má pomoci situaci ještě zvrátit. V drtivé většině případů je to samozřejmě v celku k ničemu, protože když jste někde okolo začátku hrací desky a vylosujete si bonus v podobě dvacítky zlaťáků, tak vás to skutečně nikam neposune, ale když se náhodou zadaří, tak to dokáže slušně naštvat, zvláště když máte v danou chvíli vítězství na dosah.
Docela fajn jsou ale zdejší možnosti taktizování. Jednak bývají na deskách křižovatky, na nichž si můžete volit trasu, ale v prvé řadě se cestou sbírají bonbóny (mimochodem, kdo dokončí singleplayerový režim, získá jako hlavní cenu nálož bonbónů na celý rok, hehe), které zde fungují jako power-upy. Největšího využití jistě naleznou ty „odrůdy“, které soupeřům uberou nebo ukradnou nějaký slušný počet mincí. Sranda je ale v tom, že si power-upy vybíráte
ještě před vržením kostkou a mnohdy platí pouze na soupeře, které daným tahem minete. Pokud tedy máte Waria o pět políček před sebou a následně „hodíte“ dvojku, tak váš drahocenný power-up vyjde zcela vniveč, což sice taky dokáže naštvat, ale pokud jste v ohrožení, tak to naopak škodolibě
potěší. Jsou zde ale i bonbóny, které vás přemístí na políčko některého ze soupeřů a podobně. Dodává to navíc hře vcelku slušnou dávku napětí. Bohužel ale pouze v případě, že hrajete ve čtyřech lidech, protože pokud je počet hráčů nižší, tak se teoreticky na hrací ploše nemusíte vůbec potkat.
Nabídka miniher je již tradičně bohatá, ale upřímně řečeno, že by tady byly kdovíjaké pecky, to se říci nedá. Pochopitelně jsou zde kousky, které jsou lepší než jiné, ale to do značné míry záleží spíše na vkusu jednoho každého hráče. Budete zde tedy třeba razítkovat lejstra, zdobit dorty, střílet mimozemšťany nebo házet míče do koše. Je ale cítit, že jejich tvorba a výběr byly ovlivněny v prvé řadě tím, aby se do hry zapojily pohybové senzory. Pokud ale hledáte právě nějaký soubor miniher, doporučili bychom spíše WarioWare: Smooth Moves, kde se jedná
sice spíše jen o mikrohry, ale zato se na vás valí pod tlakem a není třeba se zaobírat čímkoliv jiným jako například pobíháním po herní desce. I když faktem je, že jsou v jednom ze zdejších režimů minihry dostupné i samostatně a je zde i několik samostatných kousků, na které při pobíhání po desce nenarazíte.
Nijak zvlášť bohužel neuchvátí ani grafické zpracování, které se sice nese v klasickém nintenďáckém duchu, ale rozhodně se dá říci, že i s výkonem Wii se dalo udělat více. Často je totiž grafika tak nějak podivně hranatá a místy i zubatá – zkrátka a dobře, rozhodně šlo udělat víc.
Učinit v tomto případě jednoznačný závěr ovšem není úplně jednoduché. Hra je totiž stejně jako její předchůdci určena v prvé řadě pro více hráčů a pokud
|
Ve více lidech pořád docela sranda
Stále prakticky to samé
|
| Mario Party 8 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
