O hře Marc Ecko´s Getting Up se trochu více začalo hovořit až v poslední době a to v souvislosti s tím, že se má jednat o historicky první videohru, která má doopravdy skloubit videoherní zábavu s uměním. A to ne ledajakým, ale s jedním z jeho nejmladších odvětví – graffiti. Upřímně řečeno, při vyslovení slova umění si vybavíme spíše japonský Mojib Ribbon či chystané Okami, ale na druhou stranu, proč bychom se nemohli umělecky vyžít i při malování sprejem na zeď?
Velice záhy se ale ukazuje, že Getting Up je víceméně podle našich předpokladů spíše reklamním produktem nežli milníkem na poli videoher. Jak již napovídá sám název, nejvíce vývoj této hry podpořila módní značka Ecko, ovšem stranou nezůstaly ani další značky, a tak si zde třeba muziku pouštíte z nefalšovaného iPodu a fotografie pořizujete jakýmsi zvláštním přenosným zařízením od Nokie. Tím sice rozhodně nenaznačujeme, že hratelnost zůstala úplně stranou, ale že se ve skutečnosti jedná víceméně o řadovou akční adventuru, to už naznačit chceme.
Škoda jen, že poněkud zkrátka přišel ve hře samotný akt sprejování.
Hlavním hrdinou je Trane, mladý writer, který žije ve městě vprostřed policejního státu a vidí jedinou možnost, kterak se odlišit od šedi všedního života – rozhodne se stát nejznámějším graffiťákem ve městě. Cesta k tomu je ale poměrně trnitá a to nejen proto, že je potřeba si v prvé řadě dávat pozor na nejrůznější stráže či policejní složky, ale i na bezpečnostní kamery a zejména na členy jiných gangů. Asi nikoho tak nepřekvapí, že vedle psaní tagů a sprejování vlastních děl dojde i na nejednu fyzickou potyčku.
Ty jsou ovšem pravděpodobně nejslabší částí hry a dá se říci, že vzhledem k původně proklamované myšlence tohoto titulu jsou i poněkud otravné. V boji sice můžete používat nejrůznější zbraně jako kupříkladu volně pohozená prkna nebo
baseballové pálky, které vyrazíte z rukou soupeřům, ale celkově jsou možnosti zdejších bitek poměrně dosti omezené a navíc budete stejně používat víceméně pouze údery a kopy a sem tam si vzpomenete i na kryt. Úchopy nebudete používat prakticky vůbec a komba přijdou dost často sama náhodně tím, že budete bušit do tlačítek pro údery a kopy. Čas od času dojde i na nějaké ty stealth úkoly, které nám v této hře jako celku připadaly poněkud nepatřičně a jako by zde byly zakomponovány jen proto, že to v současnosti patří ve hrách k dobrým mravům. Přitom právě stealth pasáže by byly pro tuto hru prospěšné v mnohem větší míře,
jelikož by vystihovaly podstatu – plížit se na co nejhůře přístupná místa, vyhýbat se policii i konkurenčním bandám a v tichosti pak přemalovat jejich výtvory. Tímto logickým úsudkem se tak dostáváme ke zjištění, že nepatřičné jsou zde naopak akční pasáže.
|
Myšlence hry odpovídá i časté krkolomné lezení po nejrůznějších sloupech či římsách na nepřístupná místa.
Podle toho, co víme o samotné graffiťácké kultuře ovšem musíme velmi kladně hodnotit pojetí této stránky hry. Jako nováček na sebe samozřejmě musíte nejprve upozornit, a tak umisťujete vlastní tagy, kam se dá, pokud možno na co nejvíce krkolomných místech, přestříkáváte výtvory konkurence, ovšem pokud dojde na graffiti některého z již známých a slavných umělců, tak ty jsou pro vás svatá a jedním z typů úkolů je si co nejvíce takovýchto kreseb vyfotit. Neustále s sebou taháte i speciální knihu, v níž máte skici jednotlivých motivů tagů či kreseb, přičemž postupem času se vám odemykají nové a nové motivy.
Škoda jen, že poněkud zkrátka přišel ve hře samotný akt sprejování. Před tím než se dostanete k prvnímu „stisknutí spouště“ si sice můžete vybrat motiv, který budete chtít na zdi zvěčnit, jeho velikost, případně i
umístění, ovšem když už začnete kreslit, je to pouze o tom, abyste páčkou ovládali pohyb ruky v závislosti na tom, která místa chcete pokrývat barvou. Když má vaše dílo barev více, stříkáte stále tím jediným sprejem který držíte v ruce a barva kterou je zeď pokrývána je dána pouze původním návrhem. Na druhou stranu to ale zase není až taková brnkačka, protože abyste dosáhli co
nejvyššího nárůstu reputace (tato veličina zde oproti nejrůznějším závodům a podobným záležitostem působí překvapivě velmi přirozeně), je tvorba vašeho díla limitována časem a navíc si musíte dávat pozor na to, abyste nestříkali dlouho na jediné místo a
nevytvořily se vám tak kapky barvy. Rovněž veskrze smysluplně působí skutečnost, že čas od času je potřeba sprej protřepat.
Myšlence hry odpovídá i časté lezení po nejrůznějších sloupech či římsách za účelem umístění vlastního díla na těžko přístupná místa, ovšem bohužel je tento klad negován zbytečnou linearitou. To se týče třeba omezených rozměrů exteriérů, kdy
sice vidíte, že ulice někam pokračuje, ale nemůžete se po ní vydat dál než do místa, na němž se Trane rozhodne, že bude stávkovat a dál prostě nepůjde, jelikož ho tam nečekají žádné úkoly. To sice má svou logiku, ale je to zbytečné, jelikož jedno z
tlačítek na ovladači je vyhrazeno pro funkci „intuice“ a po jeho stlačení vám hra naznačí, kterým směrem jsou další
úkoly, čímž pádem stejně nehrozí, že byste bloudili kdovíkam. Existuje navíc již nespočet her, které to řeší tak, že poměrně elegantně a nenápadně omezí městskou herní plochu nějakými jinými prostředky. Na rozdíl od reálu je poměrně nezáživný i bombing, kdy musíte kupříkladu na policejní auto vysázet třeba deset vlastních tagů. To je sice v naprostém souladu s realitou, ovšem ve hře to působí poněkud zdlouhavě, zvláště když zrovna poblíž nejsou žádné stráže. Prostě stojíte víceméně na místě a musíte desetkrát za sebou mechanicky udělat jednu a tu samou věc – nakreslit tag.
|
Atraktivní téma
Nudná akce| Marc Ecko´s Getting Up: Contents Under Pressure | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
