Předávala-li by se každoročně cena za nejnásilnější hru, v Rockstar Games by jistě prudce stoupla poptávka po
prosklených vitrínách. Tento tým má skutečně řádně našlápnuto brutálním směrem, což dokumentuje například nedávná kauza o masovém
vybíjení Haiťanů v Grand Theft Auto: Vice City. Začalo to
nevinnými krvavými cákanci v prvním GTA a pokračovalo přes zmíněnou xenofobii až k dnešnímu Manhunt, jenž znovu
tupí veškeré cenzorské nůžky. Kam to dospěje? Bude se ke hrám od Rockstaru přibalovat herní periferie v podobě řeznického nože,
škrtící struny nebo desky božského Karla?
Zatímco brutalita v GTA byla pouze okrajovým prvkem, Manhunt se na násilí rozhodl stavět od základů. Autoři tak
žánrem rezignovali na klasickou stealth akci ve stylu Thief
viděnou očima třetí osoby, jež se od zbytku soudobé produkce odlišuje jen a jen svou do nebe volající zvrhlostí a brutalitou. 
Hlavní zápletka připomíná nejvíce filmy typu Running Man s jistým americkým guvernérem v hlavní roli či velkou
část jiné brakové produkce osmdesátých let. Cash byl hajzl a byl za to náležitě potrestán. Místo pohodlí elektrického křesla mu
však bylo dopřáno tříletého hnití v kobkách bez špetky slunce. Ale Cashův kořínek je tuhý a tak mu je jedné řadové noci spojené s
masáží ocelovými trubkami a sevřenými pěstmi zažehnuta jiskra naděje. Zvrácený a řádně zazobaný režisér brutálních snuff filmů mu
přes komunikační sluchátko poskytne nabídku, která se neodmítá. Pokud udělá tuto noc vše dle jeho přání (tedy přemaluje obličej
několika bezdomovcům, jak zní zdánlivě první úkol), bude volný. Avšak situace, kdy se vše zvrhne a na sklonku noci čeká jen
náklaďák plný zabijáků a později se do všeho zaplétá i policie a režisérova elitní garda Cerberus, na sebe nenechá dlouho čekat.
Celý příběh se nenásilně šine kupředu zaběhnutým stylem a jen marně bychom čekali vykolejení do zapovězených plání originality.
Tu a tam je nutné naleznout spínač potřebný k otevření brány, někdy se sluchátko nadrženě dožaduje zvláště brutálního zabití, později si zahrajeme poměrně neotřelou verzi kuželek s lidskými terči.
Herní princip je oproti GTA až podezřele jednoduchý. Prakticky jde o obyčejnou procházečku, v níž je hráč po řadě strohých a zrnitých animacích evokujících snímání průmyslovými kamerami (a jež nelze odklepnout, což je trnem v patě v kontextu s omezením úložných pozic) vhozen do poměrně malé úrovně
|
Škrcení pytlíkem – Pozor, tento sáček není hračka! Umístěte mimo dosah dětí a kojenců, hrozí
riziko udušení. Toto stojí na většině igelitek, výrobci však zapomněli uvést varování pro duševně choré masové vrahy, jež se
upozorněním nechali náležitě inspirovat. Oběť se ještě chvíli cuká a sáček na jedno použití je zmařen.
Hákování – Za toto hákování se neodchází na trestnou lavici, ale rovnou na elektrické křeslo. Najít
správné místo mezi lopatkami chce trochu cviku, smrtelné zaškubnutí pak již zvládne každý hráč počítačových her proškolený
klasikami typu Doom či Blood.
Podřezání – Věčná klasika a oblíbený způsob mafiánských uskupení. Navíc je nůž znovupoužitelný,
praktický, dotváří image drsného ranaře a ve chvilkách volna si s jeho pomocí lze připravit vydatnou svačinu.
Opěvovaná (err, tedy výchovně vytýkaná, že?) brutalita se dostává ke slovu zejména při likvidaci protivníků. V
zásadě lze nepřítele udolat buď neefektivně metodou rošamba, neboli „já tě praštím, ty mě praštíš, kdopak padne dřív?“, nebo se s
Cashem přiblížit těsně za záda nešťastníka a po rozmáchnutí pravice, případně hlášce „finish him“ linoucí se ze sluchátka, jež
indikuje Cashovu připravenost, provést nelítostnou exekuci. Kamera, klapka a automaticky se spouští animace dušení igelitovým
pytlíkem, podřezávání střepem či elegantní strunou nebo hlavotřesení baseballovou pálkou. Množství chladných zbraní je vskutku
impozantní a přestože je v pokročilém stádiu hry nabídnuta slušná paleta střelného náčiní, nastřelovačkou hřebíků počínaje a
brokovnicí nekonče, není nad práci tichého profesionála a jeho nabroušeného háku. Opakující se exekuce jsou ale postupem času
stále více uniformní, což je škoda, neboť právě na nich je myšlenka hry založena. Jít a zabíjet, to je filozofie v podání
Manhunt. Cash se dokonce nenaučil ani skákat, vystačí si pouze s přilepením
ke zdi, nahlížením za rohy nebo chycením protivníka za krk, přičemž lze jeho obličej plynule podrobovat
dentistickému zákroku páčidlem.
Umělá inteligence není nejsilnější stránkou Manhunt, ale svou funkci plní. Nepřátelé se obecně oddávají čtyřem náladám – postávají na místě, hlídkují po předem definovaných trajektoriích, prověřují prostor, když Cash diverzně odhodí cihlu či zaklepe zbraní o zeď, popřípadě se po něm s ohněm v očích vrhají, to když po zaklepání zůstane trčet na místě a neskryje se do stínů. Lze však vysledovat jisté zóny, jejichž hranice jsou protivníkům zapovězeny a v případě nouze jim tak lze bez problémů uniknout. Jen aby nedošla stamina potřebná k běhu. K orientaci mezi hlídkami výtečně poslouží radar, jenž jako by z oka vypadl minimapě z GTA. Sice na něm nejsou vyznačeny jednotlivé zdi, ale nepřátelé se logicky objevují, pouze když je Cash vidí nebo slyší. A že je co poslouchat, peprné hlášky se skutečně povedly. Takový skini v ohrožení zbaběle volají své bílé bratry a pokud snad narazí na mrtvého souputníka, hráč zaslechne příkladnou ódu na zoufalost následovanou jadrnými výhrůžkami.
Zcela realistické (ne že bychom to zkoušeli) mlasknutí baseballové pálky o čelist se jednoduše musí slyšet na vlastní uši.
Ačkoliv je původní Manhunt doma na DVD plackách Palystation 2, mohl by sloužit jako šablona pro konverze tvořící týmy.
Ovládání zastupuje osvědčené duo klávesnice a myši, optimalizace herního enginu je také na výborné úrovni. Ona také grafika není
nijak převratná a znovu silně vykrádá GTA: Vice City. 
Ovšem zde se na město (zejména jeho odvrácenou tvář) díváme z mnohem menší vzdálenosti, čímž
trpí zejména detaily. Na druhou stranu potěší stylové rozzrnění obrazu a slušný fyzikální engine, kdy exceluje zejména kinematika
postav, zaujme ale i pár interaktivních objektů sloužících primárně k vyvolání pořádného šrumce a přilákání nepřátel. Po zvukové
stránce jsme již pochválili povedené hlášky, stran zvuků lze provést totéž. Zcela realistické (ne že bychom to zkoušeli)
mlasknutí baseballové pálky o čelist se jednoduše musí slyšet na vlastní uši.
Manhunt není hrou pro slabší povahy a to jak po stránce nátury, tak z hlediska herní praxe. Od konzolové verze hra zdědila nepraktický systém ukládání pozice pouze na určitých místech, která rozhodně nejsou tak častá, aby stačila pokrýt správnou práci hráčových nervů. Cashova frekvence odebírání se na onen svět je totiž mnohem vyšší než úmrtnost fanynek na koncertu Michaela Jacksona. Až desítky minut opakovaní problémových úseků tedy nejsou ničím výjimečným.
Bohužel si v Manunt nevyměníme pár políčků s kamarády prostřednictvím multiplayeru. Rockstar Games si byli vědomi nulové přidané hodnoty po odehrání dvaceti základních úrovní a tak do hry zakomponovali několik úrovní bonusových po boku rozsáhlé galerie artworků a doprovodných ilustrací. Přídavné mise však
|
Co je Manhunt? Manhunt je sběratelský kousek, který by neměl chybět v žádné sbírce her, jež se pokusily jít mimo hlavní proud. Pro většinu z nás je ale Manhunt dobrou zábavou, která mimo nové dimenze masakru nepřináší nic nového, ale neurazí. Slušná konverze dává vyniknout zejména depresivnímu prostředí skládek a slumů sloužících coby lidská pohřebiště a profesionální provedení celé hry řadí titul do zcela jiné třídy, nežli poloamatérské pokusy typu Postal 2. Klukům k Rockstar Games se povedla zajímavá odbočka od jejich zažité cesty, která bude ostatně zanedlouho pokračovat dalším dílem Grand Theft Auto nazvaným San Andreas.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
