Mafia: Domovina (Mafia: The Old Country) je tolik jiná, ale přesto podobná svým předchůdcům. Vidíte a prožijete v ní věci, které jste zažili jinde už nesčetněkrát, přesto stále dokážou zaujmout a pobavit. Tedy pokud přistoupíte na pravidla hry rozehrané studiem Hangar 13, které stojí i za předchozími díly – nepříliš kladně přijatou trojkou a naopak povedeném remaku Mafia: Definitive Edition.
Vývojáři tentokrát připravili velmi lineární zábavu, kterou sice mnozí jiní včetně tvůrců označují za návrat ke kořenům, ale na to pozor. I když je podobnost zřejmá, Mafia: Domovina je vskutku extrémně přímočará jízda. A to o dost více, než jakýkoliv předchozí díl. Abyste si ji užili, nesmí vám také vadit, že z herního a designového hlediska jde o titul, který jako by vypadl z éry PlayStation 3/Xbox 360 konzolí. Přesně tak se hraje, i když je grafika moderní a nádherná. Někdy opravdu bere dech.
V mafiánském světě začínáte od píky
Příběh začíná v sicilských sirných dolech v roce 1904. Hlavní hrdina Enzo je mladík, kterého jeho otec prodal do dolů ještě jako dítě. Sledem událostí končí po dramatickém útěku před tyranským osudem otrockého havíře na pozemku dona Torrisiho, který ho bere pod svá křídla.
Hráč tak opět zažívá pro sérii Mafia tolik typický příběh naprostého nováčka v kriminálním světě. Nejdříve nosíte bedny s vínem, ale ke konci hry vás bude don pověřovat těmi nejobtížnějšími úkoly, při jejichž plnění budete mít ruce zašpiněné krví. Příběh Mafie: Domoviny je plný klišé a při hraní tak nezažijete a neuvidíte nic, co byste neznali odjinud. Ale vadí to? Ne, nebo jenom trochu.
Postavy jsou totiž zpracovány jako nikde jinde. Hráč chápe jejich motivy, pohnutky. Jejich charaktery jsou výrazné a tvůrci si s nimi dali evidentně spoustu práce. A to jak s těmi hlavními, tak i vedlejšími. Některé dokonce odkazují na celou sérii.
U Mafia: Domovina platí, že není malých rolí a zároveň dokazuje, že člověk, potažmo hráč může vůči NPC (nehratelným postavám) vyjadřovat celou škálu emocí. Ať to jsou sympatie, nevraživost či smutek. A není to jen Enzo, kdo vám přiroste k srdci, nebo vám bude pít krev. Celý Torrisiho klan je plný výrazných postav a postaviček.
I když je don donem, jako opravdový mentor slouží Enzovi „podšéf“ Luca. Je charismatický, a i když je mafián, tak stále úplně neztratil radar pro dobro a zlo. Oproti tomu má kumpán Cesare prořízlou pusu a jeho chování a vystupování se rozhodně nedá označovat za slušné. Právě tito dva budou stát po boku Enza nejčastěji. Ať už jako rádci či bratři ve zbrani. Nejvýraznějšími gangsterskými postavami jsou pak sám don Torrisi a jeho consigliere Tino. Z těch jde strach na sto honů. I když Enzo vděčí donovi za svůj život, plní jeho rozkazy bez otálení, ani on citům neporučí.
Skvělý dabing potěší každého našince
Jeho srdce totiž teskní po Torrisiho dceři Isabelle. Z ní a jejího rytmicky kroutícího se pozadí nemůže spustit oči. No dobře, i my jsme civěli. Klišé? Ano, jak jsme říkali, ale hře jako této to rádi odpustíte. Příběh je vyprávěn jak videosekvencemi, tak při hraní pomocí dialogů. I během chůze či jízdě budete hovořit s postavami kolem sebe a story se bude posouvat kupředu.
Nemalou měrou se na poutavosti příběhu pro domácí publikum podílí i česká lokalizace v podobě dabingu a titulků. Je naprosto profesionální a vyčítat jí něco by bylo přeháněním. Ceníme si, že dostali prostor mladí dabéři v hlavních rolích i ostřílení mistři této profese, která má v Česku tak dobrou pověst. Překlad, synchronizace dabingu se rty postav i titulky jsou prostě parádní, a jakékoliv chybičky naprosto nevýznamného rázů. Mafia: Domovina je dokonce tak filmová hra, že si ji užije i ten, kdo příběh pasivně sledoval.
Dabérské obsazeníMafia: Domovina se pyšní českým dabingem i titulkami. I v něm však zazní řada sicilských výrazů, které okoření konverzaci a působí stylově. Pokud byste preferovali angličtinu, dostupná je též, ale nadabované postavy mají slyšitelný přízvuk. Nejstylovější je pak sicilský dabing, kterému sice bude rozumět asi málokdo, ale dodává titulu na autentičnosti. Tito herci a dabéři se postarali o české hlasy ve hře.
|
Jde o typickou akci z třetí osoby z dob minulých. Kombinuje v sobě přestřelky, souboje na blízko i léty prověřený a dnes již lehce okoukaný krycí systém i kradmé plížení. K tomu přidává jízdu v dobových autech a nově i na koňském hřbetě.
Přestřelky jsou upřímně průměrné, i když fungují a neurazí. Ničím nevyčnívají nad konkurencí, ale zabaví a palba zejména z brokovnic a jim podobných zbraní je fajn. Důležitý je krycí systém, který poslouží nejenom, když létají kulky vzduchem, ale i při plížení, které tu hraje taktéž velkou roli. Někdy je povinné, jindy volitelné a můžete si prostřílet cestu dál, pokud se umíte ohánět.
Plížení je ještě tuctovější, než přímá akce. Většinou stačí počkat, až si postavy promluví, odejdou a pak je po chvíli potichu zabít. Tento scénář se s nepřáteli opakuje stále dokola. Enzovi pomáhá i tzv. instinkt, díky němuž vidí nepřátele skrze zdi. To je taktéž věc, kterou známe ze starších her.
Za volantem i na koňském hřbetě
Souboje na blízko jsou zpracovány formou duelů na nože, a i ony jako by vypadly z minulosti. Jsou dost generické a útočíte s nimi jen pár základními výpady, plus úskok atd. Nože je také potřeba brousit, jinak se ztupí. Využít je můžete i při odemykání truhel a dveří.
Jízda je ovšem už něco úplně jiného. Jak v dobových vozech, za které by dnes milovníci veteránů utratili miliony, tak na koních. Jízdní model je povedený, auta ze začátku 20. století mají své neduhy, nesedí na vozovce vždy dobře, někdy se i rozbijí. Příznivci virtuálního závodění ocení, že mají duši. Můžete si přitom zvolit arkádové i realističtější pojetí jízdy.
Na koni nás bavilo se prohánět Sicílií ještě víc. Dostanete se na víc míst a ovládat oře je i jednodušší. Aut i koní je několik, koupit a volit si je můžete v garáži a stáji. K tomu dostanete obydlí, kde se můžete i oblékat jako opravdový galantní Sicilan. Přívěšky slouží jako vylepšení. A i když jsou oba druhy jízd skvělé, vadily mi skriptované závody. Pokud nejezdíte v pangejtu, hra vám viditelně pomáhá, abyste vyhráli.
A tím se opět dostáváme k oné linearitě, která sice drží kompaktně příběh, ale je zde někdy až přílišná. V předchozích dílech jste si mohli vybrat, jak se dostanete k cíli mise, tudy vás hra většinou vede za ručičku, vy jdete za nosem a nikam jinam. Jakmile opustíte vytyčenou oblast pro pohyb, je zle. Až v polovině hry se zpřístupní otevřenější prostředí. Ale ani sicilský venkov není kdovíjak velký a je to spíš takový bonus k prozkoumání.
Označit Mafia: Domovina za hru v jen částečně otevřeném prostředí je přehánění. I tak jsme si ovšem jízdu procházky i akci v přírodě, na venkově, v městečkách či zříceninách užili. Prostředí je krásné, detailní a esteticky ladící oku. Stejně tak postavy, jejich mimika, chování, pohyby, oblečení. Graficky prostě nejnovější Mafia boduje na celé čáře. Využívá Unreal Engine 5 a je to vidět na každém kroku. Prostředí jako pláně, lesy, louky, doly, ale i říčky vám učarují. I na základní konzoli PlayStation 5 vypadá hra k světu.
Jen občas doskočí textury při videosekvencích, ale nejde o nic hrozného. Jak už to tak dnes bývá, i Mafia: Domovina má na PlayStation 5 dva režimy zobrazení – kvalita a výkon. První se zaměřuje na dynamické 4K rozlišení, které hře moc sluší. Je to totiž filmová hra, a i když se někdy musíte ohánět, není to tak hektické, abyste preferovali framerate. Za tím si stojíme. Ale kdybyste měli jiný názor, možnost preferovat výkon a rychlejší snímkování tu je. Nechybí ani podpora výkonnějšího modelu PlayStation 5 Pro a jeho specialitek.
Zábava za sníženou cenu
U hry jako Mafie je přitom důležitý i soundtrack, který se povedl, i když je méně výrazný, než u dřívějších dílů. Orchestrální motivy jsou ale vážně chytlavé. Životnost hry se pohybuje kolem 15 hodin při prvním hraní a pomalejším tempu. Patnáct herních kapitol udržuje pozornost a baví. Za sníženou cenu je to ideál. Jen od nové Mafie nečekejte něco, co není. Toto je zábava ze staré školy.
