Lost Empire: Immortals - vzhůru do vesmíru

Je Lost Empire podobným úspěchem jako Sins of Solar Empire? Každopádně je nesmírně komplexní a propracovaná. Více však v recenzi.

Lost Empire: Immortals (PC)

Zdá se, že vesmírné strategie se začínají dostávat zpět na výsluní. Poté, co studio Stardock zaznamenalo nemalý úspěch s dvoudílnou sérií Galactic Civilizations, přišel nedávno parádní hit jménem Sins of Solar Empire, kterému se podařilo dosáhnout velmi vysokých prodejů. V některých žebříčcích prodeje PC her dokonce vyskočil na první příčku a nechal za sebou takové prodejní šlágry jako Call of Duty 4. A to přesto, že se Ironclad Games prakticky vykašlali na protipirátskou ochranu. Jak vidno, stačí vytvořit kvalitní titul a hráči si ho rádi koupí. Značné zkušenosti s hardcore strategiemi mají i v Paradox Interactive, dosud však spíše s těmi historickými (Europa Universalis, Hearts of Iron). Ve spolupráci s vývojáři ze studia Pollux se však vrhli na komplexní vesmírnou strategii Lost Empire: Immortals, jež volně vychází z několik let starého a nepříliš známého titulu Lost Empire.

"V galaxii narazíte na šest hratelných ras, které se ovšem liší spíše ve vizuálním zpracováním než skutečným přístupem ke hře, který by případně ovlivnil i taktiku."

Na rozdíl od Sins od Solar Empire se Lost Empire: Immortals drží léty osvědčeného konceptu vesmírných strategií, takže probíhá tahovým způsobem, což dává dostatek času učinit mnohá těžká rozhodnutí s dostatečným rozmyslem. Nemá cenu tady reprodukovat příběh, který patří ke klasickému sci-fi klišé a hra na něm ani trochu nestojí. V podstatě jde především o to dostat se do volné hry s desítkami kolonizovatelných planet, nejrůznějšími rasami a pokusit se nastolit tu vlastní hegemoniální vládu.

In-game video

V galaxii narazíte na šest hratelných ras, které se ovšem liší spíše ve vizuálním zpracováním než skutečným přístupem ke hře, který by případně ovlivnil i taktiku. Každá z frakcí má pochopitelně vlastní speciální jednotky a technologie, ovšem jakmile se jich naučíte používat za jednu rasu, víte prakticky, co vás čeká jinde. Je přitom celkem jedno, zda něčí laser způsobuje o něco větší poškození než jiný. Ve vesmíru vystupuje ale i řada dalších ras, kterých jsme napočítali dost přes dvě desítky (podle autorů by jich mělo být dokonce 30). Těch si buď nemusíte vůbec všímat, nebo je naopak nekompromisně exploatovat či s nimi uzavřít alianci. Rozhodně si jich nevyplatí znepřátelit větší množství, protože ač jsou většinou slabší a ovládají jen malý prostor s několika planetami, začnou-li se na vás soustředit, není to zrovna příjemné a může to být faktor rozhodující o některých bitvách s hlavními nepřáteli.

 

Z ústředních ras jsou nejvýznamnější a možná i nejlépe provedení lidé, kteří využívají dronů k dosažení permanentního obranného bonusu a jejich technologie jsou velice vyvážené. Tritonové zase vypadají nejzajímavěji, když jsou jejich lodě tvořeny z organického materiálu, což jim dovoluje poměrně rychle léčit škody. Pokud stojíte proti nim, je to poměrně nepříjemné a je třeba neustále dbát na to, abyste jejich plavidla definitivně ničili, nikoliv pouze nakousli a jali se střílet na další. Bohužel umělá inteligence vlastních jednotek není tak dokonalá, aby to pochopila, tudíž je nad nimi neustále třeba držet ochranou ruku. To může nějakou dobu bavit, ale časem se to stane až příliš otravnou a nutnou částí mikromanagementu. Rasa Aikith se pro změnu může pustit do výzkumu maskovacích technologií. Přestože jsou tyto charakteristiky frakcí velmi odlišné, jak už bylo řečeno – až na výjimky se speciální vlastnosti do globální taktiky a strategie příliš nepromítají.

 

Kdo měl někdy co do činění s hloubkou her od Paradoxu, bude se tu cítit jako doma. Rovněž Lost Empire: Immortals patří k těm složitějším vesmírným strategiím, což v daném – už tak dost složitém – žánru vesmírných strategií znamená, že je určena především hardcore hráčům. Pokud jste si libovali v již zmíněném Sins of Solar Empire, které je na poměry žánru velice přístupné a snadno pochopitelné, budete zde dost možná odrazeni všeobecnou těžkopádností a mnohdy překomplikovanými mechanismy a řetězci, na jejichž konec, tedy důsledky, není jednoduché dohlédnout. Přesto jde ve své podstatě stále o to samé: začínáte s jednou usmolenou planetkou a vaším cílem není nic jiného než kolonizovat další, vytvářet obchodní cesty, bojovat, těžit suroviny, zkoumat nové technologie a vůbec ustavovat jak mocenskou, tak kulturní převahu nad celým vesmírem.  

 

Zajímavým aspektem hry jsou takzvaní vůdcové. S nimi lze nejenom intrikařit a podle podkopávat autoritu ostatních ras, to znamená, že plní roli jakýchsi špionů, ale je možné jim svěřit i dohled nad určitou oblastí, které se třeba nestíháte věnovat. Může jít třeba o správu surovin (dynamická změna těžení surovin, když se něčeho nedostává), ale i o velení určité části armády. Důležité je, že vůdcové nežijí věčně, a jelikož impérium budete budovat mnoho set let, dostane se do čela vaší rasy hned několik významných postav. Některé rasy jsou přitom známy svou dlouhověkostí, a tak vám za celou dobu hry dají třeba jen tři čtyři vůdce, kteří budou mít možnost vylepšovat své schopnosti bezmála k dokonalosti, jiné frakce zase produkují vůdců mnohem více, ti však rychleji umírají a své talenty nikdy plně nerozvinou.

 

Tvůrčí hráče jistě potěší, že si mohou plavidla upravovat do značné míry sami a je jen na nich, do vývoje jaké technologie se pustí a na jakém jádru tedy budou lodě fungovat. Kromě skládání komponent je možné lodě rovněž různě vizuálně upravovat. Do bojů samotných lze však zasahovat jen minimálně, a to určováním strategických priorit. Jinak probíhají bitky prakticky samovolně. Jejich grafické provedení je přinejlepším průměrné, chápeme však, že to poslední, co by autory a hardcore hráče trápilo, je absence high-end grafiky. Naopak potěší, že hra běží i na slabších sestavách.

 

Osobně preferuji přístup, který předvedlo Sins of Solar Empire. V zásadě se v něm děje to samé jako v Lost Empire: Immortals, ovšem je nějakým způsobem záživnější, návykovější a především jednodušeji přístupné. Není to přitom dáno tím, že by jedna či druhá hra byla komplexnější. I v SoSE jsou složité systémy a mechanismy, přesto si však autoři dali práci s jejich zpřístupnění širšímu (nikoliv však širokému) publiku. To studia Paradox a Pollux se s něčím takovým příliš nezaobírala, tudíž se odměny v podobě rostoucího impéria dočkáte ž po mnoha hodinách investovaného času, který padne třeba jen na pochopení základů. Ve své podstatě jde rozhodně o propracovaný titul, což však ocení jen menšina hráčů.