Je beze všech pochybností, že si pro příchod své realtimové strategie Lord of the Rings: War of the Ring vybrali autoři z Liquid Entertainment a distributor Vivendi naprosto ideální čas. Přestože nemají lincenci na filmovou ságu (tu si pevně drží Electronic Arts), využívají dovedně šílenství, které rozpoutává očekávaný příchod Návratu krále do kin. Je dost pravděpodobné, že řada fanoušků sáhne bezmyšlenkovitě po krabici s dominantou v podobě magického obrazu Prstenu. A nakonec – proč bezmyšlenkovitě. PR řeči okolo Války o prsten ji představují skutečně v tom nejlepším světle, jemuž je těžké nepodlehnout. Strategické zpracování klíčových okamžiků Třetího věku Středozemě, možnost vést jak svobodný lid, tak i Sauronovy kreatury, bitva o Helmův žleb, Minas Morgul a další, s přítomností hlavních hrdinů knihy a dalších notoricky známých postav. Koho by to nelákalo? Až do vydání hratelné demoverze vládla mezi tolkienisty neudržitelná nadrženost. Nicméně ta nepředstavila nový produkt autorů kvalitních Battle Realms v nijak dobrém světle – a pohříchu je nutné hned na začátek podrobné recenze přiznat, že LotR:WotR očekávání zdaleka nenaplnil.
Kampaně a game design
Především ze začátku se asi většina hráčů bude zabývat singleplayerovými kampaněmi. Jsou dvě, nijak překvapivě pak nabízejí každá po deseti misích za svobodný lid Středozemě a za zlé síly. Světlá kampaň nejprve zajímavým způsobem vypráví osudy Gimliho, Legolase a Boromira před jejich připojením ke Společenstvu (lov na Gluma a dobývání Dol Gulduru v Temném hvozdu, boření mostů v Osgiliathu, či odvracení skřetích nájezdů na trpasličí království), následně se hráči podívají do Rohanu a užijí si bitvu o Helmův žleb, na okamžik se přesunou do gondorského království a závěr obstará citadela zla Minas Morgul a zlopovětsný průsmyk Cirith Gorgor.
Není to špatný výběr a leckdy autoři projevili i dost velkou dávku invence při vymýšlení zápletek jednotlivých misí. Jenže – nestačí to. Bitva o Helmův žleb je ve srovnání s úchvatnou půlhodinovou filmovou scénou jen trapnou místní šarvátkou. Že padnou čtyři stovky skřetů? Pardon, ale taková "armáda" je nedůstojná i provinčního skřetího otrokáře, natož mocného Sarumana. Zamrzí nepřítomnost bitvy na polích Pelennoru, ale při omezenosti, jakou autoři projevili při zpracovávání klíčového boje o Rohan, je to možná dobře.
Sauronova kampaň je určena zkušenějším hráčům, což se projevuje zejména v otevřenějším a méně lineárním game designu. Úkoly se ze začátku odehrávají i tisíc let před rozhodujícími bitvami ve válce o Prsten. Sauron musí pod svou nadvládu dostat Dol Guldur a získat pozici v Temném hvozdu. Dále k sobě připojí (jak jinak než silou) mocné kmeny skalních obrů z Mlžných hor a vybojuje několik zajímavých bitev. Dějem se taktéž epizodně mine Saruman, který však tak tak stihne vytvořit své Uruk-hai a zase zmizí v propadlišti historie.
Problémů je v singleplayer části hned několik. Předně – jakkoliv zní zadání úkolu často zajímavě, většinou se zvrhne v pouhý stereotyp výstavba základny – výroba spousty jednotek – zničení nepřátelské základny. Misí, kde se nestaví, či postupně nedobývá několik míst na mapě, je minimum. Navíc zejména kampaň za dobro je jednoduchá až prostá, nepřátelé jsou pasivní a nechají hráče se prakticky volně rozvinout, maximálně sem tam pošlou malou skupinku jednotek, která si vyláme zuby na dvou chytře postavených obranných věžích. Hraní tak znamená stereotypní odklikávání cut-scén a opakování stále téhož postupu při výstavbě základny, výrobě jednotek a boji, což se brzy omrzí.
Rohanští jezdci a spol.
Trochu zvláštně působí už samo založení hry. Ta nabízí dvě pečlivě vybalancované strany konfliktu, ale člověk, který má Pána prstenů načteného a nakoukaného, se nemůže zbavit dojmu, že prostě NENÍ v pořádku, když vesničan postaví kasárna a z nich začnou jako králíci vyskakovat gondorští ozbrojenci či rohanští jezdci, kus vedle si založí tábor elfové, trpaslíci a vznikne z toho krásně kosmopolitní, početná armáda. Svobodný lid by měl vycházet z minimálních zdrojů a mít výrazně silnější jednotky, které nelze nijak moc obnovovat, což by lépe naznačilo zoufalý boj o přežití proti vlnám skřetích nájezdů. Výrazný populační limit pak omezuje velikost bitev na několik desítek jednotek na každé straně, což je kruté spíše k tradičně velmi početným skřetím tlupám, ale Pán prstenů prostě není jen o komorních řezanicích někde v skrytu v lesíčku. Na megalomanské bitvy na polích Pelennoru a úctyhodné ztvárnění bitvy o Helmův žleb tak budou fanoušci muset počkat na Battle for Middle Earth.
Svobodný lid ve War of the Ring operuje se vcelku malým počtem budov, povětšinou rekrutovacího účelu, ekonomika je zjednodušena na dvě suroviny (jídlo a kov),
které se "těží" ze studní a dolů pomocí vesničanů. Trpasličí kasárna pak přinesou jednak slabší střelecké jednotky, jednak odolné a překvapivě silné bojovníky s dvoubřitými sekerami s vůbec prvním hrdinou, Gimlim, v čele. Dále jsou tu elfí stavby, které nabízejí překvapivě lučištníky různé síly, hraničáři, schopní rozeznat skryté nepřátele a stíny, lidská kasárna s nabídkou gondorských mužů s meči a rohanských jezdců, a konečně nejsilnější přírodní bojovníci v podobě medvědích mužů a oživlých stromů – huornů.
Zplozenci tmy zaujmou nutností stavět na "zkažené" půdě, čehož dosáhnou otrokáři pokládáním speciálních menhirů, stejně jako neotřelým rozšiřováním maximální populace pomocí trénování právě otrokářů. Nicméně to je víceméně vše – dále už je budování stejně stereotypní a nezáživné, jako u lidí. Přes prakticky nepoužitelné skřety se hráč časem dostane k silným a odolným Uruk-hai, jezdcům na vrrcích, stínům a zabijákům z Haradrim, kteří se umí skrývat a nepřátelské jednotky je bez pomoci hraničářů nevidí, několika druhům neohrabaných, ale drsných skalních obrů a na pomoc přijdou i lahůdkoví černí jezdci.
Vyčichlé koření
Větší pestrosti hry se autoři pokusili dokázat několika prostředky, které budou dobře znát hráči Warcraftu 3, či ještě spíše Age of Mythology. V řadě misí lze využít služeb hrdinů – silných jednotek, které v omezené míře sbírají zkušenosti a zlepšují své schopnosti. Navíc ovlivňují své okolí pomocí speciálních dovedností. Jejich používání je bohužel v hektickém boji poměrně nešikovné a chce značný cvik, neboť hru není možné zapauzovat a rozdat rozkazy. Nicméně i když třeba Gimliho nebo Legolase ne každý pozná na první pohled mezi podobnými jednotkami, vydrží toho opravdu mnoho a i bez využití lahůdek typu obsazování obranných věží či zmrazení nepřátel jsou opravdu použitelní.
Za jakési Fate body, přidělované hráči za poražené nepřátele a zničené budovy, je možné též aktivovat speciální síly – prakticky kopie božských sil a titánů z Age of Mythology v umírněněnější podobě zároveň. Bohužel, ačkoliv přivolání balroga (vůbec nejhezčí a nejefektnější jednotky ve hře) na jedné straně, či enta na straně druhé je opravdu účinnou pomocí, stejně jako i u slabších "božských sil", interface je vyřešen velmi špatně a často jejich využití hráči ani nepřijde na mysl.
Je totiž třeba kliknout na palantír uprostřed ovládacího panelu (ten sám už vypadá jako dekorace a dovedně tak maskuje svou funkci) a následně vybrat jednu ze schopností z nic nevysvětlujících obrázků v pravé části menu. Zbytečně složité – když už kopíruji Age of Mythology, tak to aspoň udělám pořádně!
Stejným způsobem je ztíženo i používání speciálních schopností u obyčejných jednotek. I ty jich pár mají, zejména pokud je hráč upgraduje. To sice stojí pěkných pár peněz, nicméně možnost skrýt se zcela zrakům nepřátel, "zakořenit" je pomocí huornů do země či vyvolat v jejich srdcích strach a dočasně snížit jejich útočná a obranná čísla za to stojí. Tedy – stála by ještě více, kdyby její aktivace neobnášela horečnaté listování nepřehlednými, byť graficky povedenými ikonami, které o funkci samotné schopnosti nic neřeknou.
Nedostatky v AI i audiovizualitě
Nedostatky v umělé inteligenci už byly jednou zmíněny. Válka o prsten jimi trpí na každém kroku. Začíná už u vesničanů – nejsou schopni si najít inteligentně práci, nechají se zmasakrovat, byť po zadání přímého příkazu bojovat mohou, ani je nenapadne, aby sami od sebe opravili zničené budovy.
Vlastní jednotky jsou naopak leckdy iniciativní až příliš – nestydí se pronásledovat nepřítele, který je stejně rychlý, třeba až na druhý konec mapy a hrdinně přitom umřít. Zabrnkaly hráči na nervy, a to byl nejspíš účel. Oproti tomu nepřátelé jsou hloupí jednak globálně (neumí dát dohromady účinný útočný svaz, jediná taktická finta, kterou ovládají, je používání stealth jednotek, nicméně to vítězství nezachrání), jednak i v maličkostech. Když pětičlenné skřetí komando masakruje osamoceného elfího lučištníka a opodál se na to s klidem dívá deset gondorských jezdců, aniž by byť jejich koně zafrkali na znamení nebezpečí, nechce se věřit vlastním očím. Co ale teprve, když si útočný svaz poklidně masakruje vojáky v polovině základny a v té druhé si válí šunky patnáct dalších bojovníků, kteří by mohli destrukci zabránit? Nepochopitelné, frustrující.
Grafické zpracování je kompletně 3D a využívá zastaralého enginu Battle Realms. Proto je hra někdy nesmyslně pomalá a často málo detailní, zejména co se modelů jednotek týče. Prostředí dopadlo ještě vcelku dobře a zejména vodní plochy a efekty s nimi spojené lze chválit. Hlavním problémem je přílišná komiksovost a veselá barevnost celé hry.
Je jasné, že autoři museli zvolit jiný přístup, než ten, který vnucuje filmová trilogie. Při nejlepší vůli se ale skalní tolkienista nemůže smířit s panáky, kteří mají meče větší než jsou sami, jásavou zelení rohanských plání, děsivě kontrastními gondorskými stavbami z bílého kamene a často totálně anticharismatickými hrdiny. Hra by si zasloužila být mnohem temnější, klíčové postavy mnohem výraznější a namluvení by též drobný upgrade sneslo. Oproti tomu hudba, jakkoliv odlišná o filmového tématu, není vůbec špatná a docela k monumentálnosti námětu sedne.
Skirmish a multiplayer
Je samozřejmě otázkou, kolik lidí bude hrát multiplayerové války o Prsten, když je tu k mání o poznání záživnější Age of Mythology se svými čtyřmi národy a řadou herních variant. Prakticky jediné, co War of the Ring nabízí navíc, je mód Katapult, kde hlavní roli hraje pochopitelně obří dobývací přístroj, o jehož kontrolu účastníci bitvy bojují a využívají ho k bombardování základen nepřátel. Je to docela záživná herní varianta, nicméně spasit hru nemůže. Již zmíněné problémy v interface a oproti konkurenci výrazně vyšší hardwarové nároky hru více hráčů odsunují na vedlejší kolej.
Skalní tolkienisté (a desetinásobný čtenář Pána prstenů to snad posoudit může) zřejmě hru zavrhnou. Nedokáže navodit specifickou atmosféru příběhů ze Středozemě ani audiovizuálně, ani hratelnostně. Přestože si bere to nejlepší z Age of Mythology, Warcrafta III a dalších oblíbených realtimových strategií poslední doby, implementace zábavných herních prvků je rozporuplná, hru sráží špatná AI a design misí je ve srovnání s datadiskem Titans či úchvatnými Empires Ricka Goodmana slabý. Ve výsledku tak nelze než odsoudit hru do propasti zapomnění. Na skutečně dobrý titul inspirovaný Tolkienovým dílem si budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
