Dlouho očekávané RPG konečně vychází a s ním přichází i rozuzlení otázek týkajících se všech atributů hry. Již generování postavy probíhá podle systému velmi se podobajícímu post-apokalyptickému Falloutu. Nemáte tedy žádná povolání, ale stejně jako ve Falloutu má charakter několik kategorií, které jej dělají unikátním. Pár atributů, skilly (zde rozdělené do bojových, zlodějsko-kecacích a tří škol magie), traity (vždy s kladným a záporným efektem) a perky (speciální bonusy jednou za několik levelů). Na začátku je zde obligátně možnost vybrat si předgenerované postavy a už zde si všimnete zvláštností, které možná lépe prozkoumáte při tvorbě své vlastní postavy. Jsou tu rasy, ale takové, jaké asi neznáte. Tedy kromě lidí. Ostatní nejsou žádní elfové ani trpaslíci, nýbrž jacísi „demokin“, „feralkin“ a „sylvant“. Dále je každá postava spojena s nějakým duchem (spirit) – ti mají trochu rozdílnou povahu (racionální, agresivní a sarkastickou) a podporují jiný typ magie (klerickou „divine“, přírodní „nature“ nebo elementální „thought“). Při přestupu dostanete vždy pár bodů na rozdělení mezi skilly a jednou za tři až pět levelů (jisté traity tohle upravují) si můžete vybrat perk, přičemž si 
ten samý máte možnost vybrat i vícekrát, čímž se kumulativně zlepšuje.
Použitý systém S.P.E.C.I.A.L. na první pohled slibuje velké věci. Když si člověk vzpomene jak skvěle byl tento nepřekonatelný systém využit v Falloutu, chce se až brečet. Tvůrci slibovali možnost udělat si ze své postavy unikátního jedince a hrou pak procházet dle vlastního úsudku – tomu nevěřte, jsou to jen plané sliby. Udělat to samozřejmě můžete, ale kýžený a slibovaný výsledek se nedostaví. Pokud ze své postavy uděláte mága, či bojovníka s mečem budete si ve druhé polovině připadat jako na návštěvě v pekle. Druhá polovina hry (po vypuknutí války) je totiž takřka výhradně o soubojích. No a v těch mají jasnou převahu postavy trénované pro boj zblízka beze zbraně. Jejich údery jsou rychlejší než veškerá magie a marné mlácení mečem. Boj na střední vzdálenost se totiž v Lionheartu praktikovat téměř nedá. Výjimku tvoří souboje s hlavními nepřáteli, kde se čas od času schopnost boje na dálku hodí. Možností je ve hře mnoho, ale nevyváženost hry vás stejně donutí použít jedno z mála skutečně osvědčených řešení.
Pokud jste nevěděli o čem LH je, intro vás možná překvapí. Účinkují v něm totiž postavy jako Richard Lví Srdce (the Lionhearted) a Saladin. A místem, kde pak začínáte, je Barcelona! O co přesně šlo se dozvíte v intru, pro základní povědomí postačí, že se na náš svět dostala magie, různé bytosti a již zmiňovaní duchové. Ne všechny zrůdy se podařilo vymýtit, takže se těšte na gobliny, nemrtvé, trolly a podobnou havěť. Ono tohle všechno nemá na hru jako takovou příliš velký vliv, kromě prvního dojmu. Barcelona vypadá trochu jako Atkathla, klasické nepřátele tu potkáte také, takže možná příjemně zapůsobí jen setkání se slavnými postavami. Kromě Da Vinciho, jenž je vaším průvodcem, máte možnost například vyslechnout moudrá slova a zadání questu od Machiavelliho nebo vyřešit trable Miguela Cervantese, který má podobný problém jako jeho literární postava… Mimochodem - tato záležitost má poměrně zajímavý průběh i dohru. Ale zpět k začátku - hra začíná velice podobně jako Baldur’s Gate 2. Někdo ve vás cítí magii a vězní vás. Do vašeho vězení vběhnou assasinové a díky něčí pomoci (v této případě jen té morální:-/, a to od ducha s vámi spojeného) uprchnete a samozřejmě 
nevíte „vo co go“. Spojí se s vámi Da Vinci a vy, před zjišťováním, proč vás někdo chce zabít, musíte zajistit svou pozici v nějakém vlivném spolku. Tím zde jsou Templáři a Inkvizice. Takže si tak chodíte po městě a okolí, plníte povinné i nepovinné questy... V průběhu se dozvíte například i o chystané invazi do Anglie. K té nakonec také dojde a následky jsou dalekosáhlé, ale musím se uchýlit k zajeté frázi „nebudu vám kazit požitek a víc z příběhu neprozradím“ :-P. Přestože to takhle vypadá jako hutné RPG, „akční složka“ převáží a hra začne připomínat Diablo. Dovolím si malou odbočku, protože tímhle mě zklamalo i NWN. Obě hry mají slušný příběh, kvalitní dialogy, rozmanité questy, ale provedením triviální souboje z obou dělají rutinní záležitost. V „Infinity engine sérii“ jste měli více postav, čili se do hry dostával strategický element. V Diablu máte sice jednu postavu, ale hordy nepřátel, čili musíte alespoň trochu vážit kroky a navíc máte k dispozici spoustu dovedností. V Revenantu byly zase tuny skvělých komb. V LH i NWN jsou souboje podobné, resp. stejné jako v Baldur’s Gate, ale máte jen jednu postavu, které leda tak zadáte cíl, což je trochu nuda… V LH máte jedinou, 
vlastně dvě obměny. Můžete si zvolit část těla, kam bude vaše postava mířit, a nastavit rychlost, resp. přesnost útoku, které jsou na sobě nepřímo úměrné.
Herní prostředí, využití skutečných historických událostí a postav - to všechno je zpracováno vcelku pěkně (až na fakt, že téměř všechny důležité postavy se nacházejí v Barceloně, která je v podstatě jediným skutečně velkým městem ve hře - jakoby ve středověku byl zbytek Evropy neobydlený :). Potkáte spoustu historických postav, dozvíte se zajímavé historky ze středověku, navštívíte krásná města (hlavně výše zmíněnou Barcelonu), budete se bavit. Bohužel jenom do chvíle, kdy vyjdete z města a začnou souboje, nebo jak tu vzájemnou třenici dvou a více postav na obrazovce nazvat. Souboje jsou pouze o rychlosti a hrubé síle (pokud vaše postava neovládá mistrně plížení). Stačí zapnout auto lock, dostatečně si vytrénovat postavu a pak jen mlátit a mlátit. Nezapomeňte při tom ještě zavřít oči, aby vás nebolely z jednotvárnosti nepřátel, kteří se proti vám ve velkých chumlech pohrnou. Jasným důkazem naprosté absence invence je závěrečná lokace, kde proti vám nastoupí 
dva bosáci a pouze 4 druhy potvor. Pokud si vzpomenu na situaci v závěrečných fázích jiných RPG tak je to spíš než k smíchu k pláči. Svědčí to pouze o uspěchaném vývoji celé hry a nezkušenosti týmu Reflexive.
Ani technická stránka hry není bez chybičky, ve skutečnosti je velice rozporuplná. Jako stupidní vám možná přijde, že jsem málem šílel z toho, jak zezačátku pořád, prostě FURT hraje jedna a ta samá melodie. V menu, ve městě, v lese, v dungeonu - prostě šílenství! Tady na začátku kolem Barcelony jsem narazil asi tak na dvě lokace, kde se ozývalo něco jiného a to ještě ne vždy. Tohle je samozřejmě jenom můj subjektivní názor, ale i kdyby hudbu dělal John Williams nebo Jesper Kyd, jedna a ta samá melodie pořád dokola… Zvuky už nijak nerozčilují, ty jsou dobré, ale namluvení je prostě výborné. Klasicky - mluví jenom ty důležité postavy, ale snad všechny do jedné jsou namluveny skvěle! Zato grafika přispívá k oné rozporuplnosti - přijde mi, že 2D je krok zpět. Podobně jako v příběhu i zde přináší LH zaběhnutý standard. Renderovaná pozadí, u kouzel grafické efekty, na postavičce se projeví změna výzbroje a výstroje. Její 
rozanimování (a nejen její) mi také opět nesedlo, samozřejmě na hratelnost jako takovou to vliv nemá. Leda že byste se museli pořád chytat za břicho nebo otírat slzy. Vystačíte si ovšem s rukou na myši, takže druhou máte k těmto účelům volnou. Vážně, na hratelnosti to nic nemění, jen mi přijde přinejmenším zvláštní vypustit něco takového v roce 2003, ale budiž.
Co říci k technické stránce hry. Grafika není špatná. V některých momentech je dokonce nádherná (obligátně Barcelona). Bohužel pouze v některých momentech. Venkovní lokace jsou jedna jako druhá a navíc si ty výjimečně méně temné člověk ani neužije ve snaze uniknout hordám nepřátel. Zvláště ve druhé polovině hry, kdy se vytratí většina subquestů, rapidně ubude rozhovorů a ze hry se stane jedna velká pouť z dungeonu do dungeonu, skrze více než 40 obrazovek až do konce. Jedinou interakcí s NPC pak bude nákup nezbytných propriet pro přežití v boji. Za zmínku jistě stojí otřesná animace pohybu veškerých postav. Říci, že se pohybují jak po obrně, tak jim vlastně lichotím. A v nedodělanostech můžeme pokračovat. Co třeba interface hry. Ten bych se dal sám o sobě označit za jeden bug. Statistiky jsou roztaženy do třech obrovských obrazovek, quick-slotů je šíleně málo a 
zkuste v tuhém boji hledat to správné kouzlo, pokud je nemáte v jednom z mála quick slotů. Ve světle těchto skutečností pak ani nepřekvapí naprosto nepochopitelně zpracovaná pauza v níž není možné rozdávat příkazy, což je snad dnes už standardem. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Z uvedeného vyplývá, že mně očekávané LH trochu zklamalo. Pokud jste hardcore RPG pařan, Baldur's Gate II vám přišel na hranici triviálnosti, o IWD nebo nedej bože NWN nemluvě, asi jděte o dům dál. To samé platí pro zaryté Diablisty, málo akce! LH by mohlo být zajímavé pro ty, kteří hledají kompromis mezi pro ně moc akčním Diablem a moc složitým Baldur’s Gate.
Z uvedeného vyplívá, že mě Lionheart zklamal na celé čáře a je vidět, že vývoj byl značně uspěchán, na což poukazují nelogičnosti v konceptu hry. Sami budete proklínat tvůrce až zjistíte, že s postavou, kterou jste si 
stvořili se nedá hrát a budete muset začít znova – nejlépe se specificky vybranými vlastnostmi, které zajišťují normální průchod hrou. Jistě si na mé lamentování vzpomenete, až díky několika fatálním bugům nebudete moci pokračovat dále ve hře. A co teprve až se po první – ne až tak špatné – polovině hry dostanete do poloviny druhé, která kromě otřesných soubojů prakticky nic jiného nenabízí. Lionheart je zklamání a také poučení pro příště. Je to jasný příklad jak zabít slibný potenciál hroznými souboji a nevyvážeností v celém konceptu. Jedinou radostí během celé hry tak možná bude rychlý závěrečný souboj. V něm se výjimečně uplatní postava se dobře zvládnutou schopností boje na dálku. Po pár povedených úderech bude konec a to bez jediného škrábnutí.
Další názor – Jiří Sládek
Na Lionheart jsem se vážně těšil. Když jsem se do hry pustil, byl jsem spokojený - boje a najmutelná NPC sice nic moc, ale systém vývoje postavy, rozhovory a možnost různého řešení zajímavých questů mě potěšila, stejně jako historické postavy a události v alternativním pojetí. Nad těmito pozitivy jsem si také v prvních dojmech pomlaskával. Jenže… časem se boje stávají už opravdu celkem nudnými a hlavně, v druhé polovině hry téměř vymizí questy a jedinou herní náplní je rubačka. Slibný začátek, ale pak úpadek do stereotypu. V celkovém hodnocení tedy „jen“ nadprůměrná, ale nikoliv špičková hra. Škoda.
Hodnocení: 78%
Hodnocení české lokalizace (Petr Poláček)
Není třeba zastírat, že očekávané izometrické RPG se nakonec ukázalo býti obrovským zklamáním. Přeci jenom by člověk od hry, na jejíž tvorbě se podílel tým Black Isle, čekal mnohem více. Nedá se však nic dělat. Když už se nepovedly souboje ani technické zpracování, je třeba ocenit originální herní setting a do poloviny hry také příběh. Snad právě kvůli příběhu se pro opravdu zapálené RPG fanoušky vyplatí pořídit českou verzi. Co se týče samotného překladu, který činil více než 800 stránek textu, nemám k němu, až na jednu výjimku, naprosto žádné výhrady. Nejenže je překlad bez gramatických chyb (alespoň bez těch do očí bijících), ale překlad je rovněž zvládnut na výbornou po stránce slohové. Kromě povedeného a hlavně bezchybného překladu je na CZ verzi Lionheartu potěšující, že zůstal původní anglický dabing a možnost zapnout si anglické titulky. Na druhém CD je navíc k dispozici bonusový materiál v podobě artworků, několika skladeb ze hry ve formátu mp3 a videa z tvorby Lionheartu. Nejpříjemnějším bonusem je však lokace a quest navíc, který je k dispozici pouze v CZ verzi. Sečteno a podtrženo – CZ verze Lionheart se více než povedla. Škoda, že stejně kvalitní není i hra samotná. (Lidem odpovědným za překlad se dodatečně omlouvám za svoji neznalost a děkuji Gef za upozornění. Slovo Assasin zůstalo nepřeloženo záměrně, jelikož se v tomto případě nejedná o anglický výraz pro vraha, nýbrž označení arabského kmene - viz. příspěvky ve foru pod členkem.)
Hodnocení češtiny 95 %
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
