Válka ve Vietnamu se v poslední době dostává díky zájmu distributorů na přední stránky herních magazínů. Aby ne, poněvadž pomineme-li vesměs amatérské záležitosti, chystají se rovnou tři hry s touto tematikou – právě recenzovaný Vietnam: Line of Sight, celosvětově očekávaný český Vietcong a teprve nedávno oznámený Men of Valor od tvůrců hry Medal of Honor: Allied Assault. Na první pohled by s mohlo zdát, že titul z dílen vývojářů, kteří začínali jako tvůrci zlevněných titulů, je předem odsouzen k neúspěchu. Ale chyba lávky. Vietnam: Line of Sight se na svět dostává bez jakéhokoliv haló a reklamní kampaně, nicméně má to štěstí, že ze zmíněného trojlístku přichází na trh jako první.
Hra odehrávající se v džungli v prvé řadě stojí a padá na tom, jak přesvědčivě se podaří ztvárnit kulisy prostředí. V tomto ohledu mě čekalo velmi příjemné překvapení. Musím se přiznat, že stále ještě občas hraji multiplayer demoverzi českého Vietcongu, a zvykl jsem si tak na podání džungle, jaké nabízejí tvůrci této 
připravované hry. To přímo nabádá k taktickému schovávání se za objekty "šitými na míru", nicméně vlastní podání má k džungli poněkud daleko. A právě v tomto aspektu se podařilo tvůrcům Vietnam: Line of Sight zabodovat, poněvadž v jejich režii se prostředí tváří mnohem temněji a zlověstněji. Navíc o poznání lépe si vítr pohrává s jednotlivými keři, stromy a liánami – a ve svém důsledku mi hra poskytla mnohem lepší herní zážitek, než Ptero Engine II z Vietcongu. Působivou atmosféru dokresluje hutný déšť a ponuré ambientní motivy, které dost často utichají ve prospěch zvuku dopadajících dešťových kapek.
Druhá zásadní otázka zní – tvrdá taktická akce, nebo střílečka? V přiloženém manuálu se píše, že pokud se hráč nemůže dostat přes první hlídku, nejedná se o chybu hry. S lehkým pošklebkem spouštím první misi, aby mě po pár krocích vyřídila dvojice vojáků z VC. A znovu. Teprve na třetí pokus se mi podařilo přežít a zároveň zlikvidovat oba oponenty, aby mě o kousek dále sundal jiný. S přikrčením, plazením se či 
kotouly do stran už se dařilo mnohem lépe, nicméně stále jsem čelil smrtelné přesnosti nepřátel. Ozvalo se pár výstřelů a konec – i jediná dobře mířená kulka dokáže rozhodnout a přitom vůbec nevím, kde se vzala. Existují pouze dva indikátory – výkřiky nepřátel či dialog procházející hlídky a potom malý plamínek v dálce. V druhém případě se jedná o střílejícího nepřítele z AK 47 a ve většině případů již bývá pozdě jakkoli zareagovat. Také pomalé plížení podél skály nemusí nutně znamenat výhru, protože na téměř statický terč se střílí velmi snadno. Alespoň nepřátelé takovéto umění předvádějí – na druhou stranu se hraje fér. Hráče sejme jedna kulka, nepřítele také. Pokud zrovna neběžíte naproti nepříteli, ale kolmo vůči němu, přestává poznámka o skvělých trefách nepřátel platit. Hra samozřejmě reguluje míru přesnosti – mnohem lépe se střílí z pokrčení než při běhu. Rozptyl indikuje měnící se červená kružnice u zaměřovacího cíle. Hráče ale ohrožují nejenom nepřátelé, ale i nastražené miny, provázkové pasti či střepiny z výbušniny – to pokud se málo vzdálí od epicentra výbuchu.
Říkáte těžké, dokonce velmi těžké? A máte pravdu. Po zdolání první mise mě napadlo, že bych si mohl snížit obtížnost, poněvadž při té stávající by pokoření hry mohlo představovat nepříjemný problém. A nastavení v menu dokonce předčila očekávaní. Mimo volby obtížnosti se ještě nabízí dva režimy hry, ano, realistický a arkáda. Také lze nastavit, jestli vystřelené kulky mají zanechávat jemné barevné stopy v trajektorii výstřelu. Ve výsledku nastavení umožňují jít do dvou extrémů – buď si hráč zahraje hardcore akci, nebo snadnou akční 3D střílečku na jeden, maximálně dva dny.
Jednotlivé mise pojí příběh vojáka, se kterým celou hrou procházíte a autoři také vsadili na zřejmě dobové válečné sekvence. Nejprve si hráč přečte briefing, potom cíle mise, kterých není mnoho a následně se ocitá ve hře. Splnění cílů mise se odškrtává v menu hry, na pomoc přichází už pouze mapa a (o něco později) počítačem ovládaný spolubojovník. Mapa ale zdaleka nezobrazuje všechno, ba naopak – 
informuje hráče pouze o aktuální a cílové pozici, velmi zřídka obsahuje něco víc. Z toho vyplývá, že dost často ani přesně netušíte, kde se například nacházejí protiletadlová děla, která máte v jedné misi zničit. Hotovým peklem se potom stávají noční mise, při nichž není skoro nic vidět. Cíle mise znějí různorodě – ničíte nepohodlné oficíry, hledáte tajné dokumenty, určujete pozici nepřátelské základny, abyste si posléze vychutnali nálet bombardérů...
Za zajímavou lze označit možnost hrát hru jak z 1st person, tak 3rd person pohledu. Stačí během hry stisknout příslušné tlačítko a hle, dějí se divy. Záleží pouze na tom, který z pohledů vám sedne více, osobně mi ale vyhovovalo, kvůli většímu přehledu, hrát s kamerou za zády. Také padla zmínka o počítačem ovládaném spolubojovníkovi – ano, je tu a hra rázem dostává punc taktické 3D akce. Mezi vojáky si lze přepínat, přičemž každý disponuje, dle charakteristik, různými vlohami. Nechával jsem tak počítače hrát za odstřelovače, aby čistil okolí, zatímco já se věnoval 
borcům poschovávaným za blízkými keři. Počítač hraje slušně, často si poradil s nepřáteli, které jsem vůbec nezaregistroval, občas ale nedokázal lokalizovat střelce, zatímco já zaregistroval, že stojí třeba na skále. Takový je život. V obdobných situacích každý jistě docení možnost přepínat si mezi příslušníky jednotek.
Ovládání spolubojovníka probíhá snadno přes udělování příkazů – můžete jej požádat aby počkal na místě / následoval vás či střílel / nestřílel. Přes klávesové zkratky velmi efektivní. Hra dále reguluje počet zbraní, ovšem nikoli velikostí inventáře, ale tím, kolik toho daná postava unese. V případě vyšší obtížnosti se vojáci po delším běhu mohou vyčerpat. Za zmínku jistě stojí i zdařilá hra více hráčů, kdy se stačí připojit k některé z běžících her. Setkat se může až 32 hráčů a nutno poznamenat, že hráči si multiplayer celkem pochvalují. Otázkou zůstává, zda-li se mizivá propagace hry nestane tomuto režimu hrobníkem.
Na řadu přichází nepopulární odstavec věnující se chybám. Nejprve tu očividnou – mrtvola nepřítele vždy leží rovnoběžně se zemí (vůči nohám), což způsobuje, že nepřítel zastřelený na kopečku levituje. Hrůza. Počet misí, dvanáct, vesměs vyhovuje, jenže přes jakoby různorodé úkoly hráč plní prakticky to samé – plíží se džunglí k cílovému místu. Je pak vlastně jedno, jestli vyhazuje do vzduchu protiletadlová děla, stojící konvoj, zachraňuje sestřeleného pilota či přivolává bombardéry. Vyjde to nastejno. Žádná fungující vojenská technika, zabitá interaktivita, pozvolná stagnace – trestuhodně promarněný potenciál.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
