RECENZE: Life is Strange je kýčovitý seriál pro mladé, na hru to však stačí

Navzdory tomu, že další pokračování interaktivního seriálu Life is Strange má na starosti jiný vývojářský tým, nabízí přesně to, co jsme od něj očekávali. Bohužel nic navíc. Než aby na famózní první díl nějak navázalo, spíše jej vykrádá.

Je to už šest let, co se interaktivní seriál Life is Strange stal nepravděpodobným hitem. Francouzským Dontnod se tehdy podařilo předvést na herní poměry neobvykle komorní příběh, kde hlavní hrdinky více než pachatele děsivého zločinu řešily vztahy se svými blízkými. Kromě dokonale propracovaných postav hra vynikala i melancholickou atmosférou, opírající se o do té doby nevídaný soundtrack inide kytarových kapel.

True Colors se hrají úplně stejně jako předchozí díly série.

Bohužel, co tenkrát působilo originálně, po několikátém zopakování stejného konceptu vypadá už poněkud nuceně a šablonovitě. Úvodní premisu „superschopností obdařený jedinec se vrací do rodného městečka“ od té doby autoři zopakovali v Twin Mirror (naše recenze) a Tell Me Why (naše recenze), jen mírně modifikovanou náplň pak stejným způsobem zpracovali i v Life is Strange 2 (naše recenze) a minisérii Before the Storm (naše recenze). Další vstup do stejné řeky už nepůsobí příliš čerstvě, a to i přes fakt, že se výroby True Colors zhostilo nové studio Deck Nine.

Hlavní hrdinkou je tentokrát čerstvě dospělá Alex, která se po dětství stráveném putováním po vychovatelských ústavech vydává za svým bratrem Gabem do od civilizace odstřiženého hornického městečka Haven Springs. Rychle se stává součástí maloměstské komunity, kde si každý vidí navzájem do talíře, což jí umožní rozkrývat pozadí tragické nehody, která stála život jednoho z jejích klíčových členů.

Důležitou součástí hry je opět soundtrack složený převážně z licencovaných písní známých interpretů.

Jak už je u tohoto žánru zvykem, většinu času budete trávit rozhovory, přičemž máte jen málo způsobů, jak ovlivňovat tok příběhu. Občas si můžete vybrat mezi dvěma možnostmi, které děj trochu větví, jak ovšem ukazují statistiky na konci každé z pěti epizod (které tentokrát díky bohu vychází všechny najednou), vlastně žádnými volbami nejsou. U většiny z nich kolem 90 % hráčů reaguje stejným způsobem. Ale to nevadí, i samotná iluze volby stačí k tomu, aby si vás hra zaháčkovala a prodala vám příběh, který by podle mého klasický pasivně vnímaný seriál neutáhl.

Nezměnila se ani interaktivní část hry, kdy chodíte po pěkně vymodelovaných lokacích a prohlížíte si okolní předměty. Za některé z nich získáte achievementy, jiné jsou povinné pro posunutí příběhu, většina z nich má ryze dekorační smysl.

Samozřejmě ani tentokrát nemůže chybět skrývaná nadpřirozená schopnost, která hlavní hrdinku poněkud vyčleňuje z kolektivu. Alex umí číst emoce jiných lidí, a dokonce je i lehce ovlivňovat. Zajímavý koncept bohužel funguje jen na několika předpřipravených místech, takže nenabízí tolik kreativních hádanek, jako bylo třeba přetáčení času z prvního dílu.

Hlavní novinkou True Colors je tedy nejspíše lehké koketování s konceptem otevřeného světa. Mezi důležitými lokacemi se můžete nyní volně pohybovat, nikoli jen být vláčeni střihem scénáristy. Kromě kochání grafikou to ovšem do hry nepřináší žádnou extra přidanou hodnotu.

Méně je někdy více a podobných scén „na efekt“ je ve hře až moc.

Grafika si uchovala svoji výraznou stylizaci a například obličeje vypadají stále trochu uměle, na druhou stranu rozmáchlejší venkovní lokace už splňují standardy, na jaké jsme v posledních letech zvyklí. Bohužel kladný dojem z technického zpracování trochu kazí mizerná optimalizace, na nových konzolích totiž hra občas neběhá ani těch slibovaných 30 FPS. Když se pak podívám, jak skvěle se na stejné konzoli hýbe o několik tříd hezčí Ratchet & Clank: Rift Apart, je to trochu smutné. Na druhou stranu hra má velmi poklidný průběh, takže se nad tím dají přimhouřit oči a počkat si na patch.

Hra bezpochyby dodává vše, co od ní fanoušci mohli na základě minulých dílů chtít. Bohužel na druhou stranu nepřidává nic nového, co bychom už několikrát předtím neviděli. Autoři až příliš sází na líbivé scény, kterým ovšem chybí nějaký pořádný obsah, a tak hra až příliš často zabrousí za hranice kýče. Hned v prvních sekundách vám nabídne záběr na stádo jelenů poklidně se pasoucí u řeky, krátce na to dojde i na emotivní rozhovory při západu slunce nebo akusticky zahranou Creep od Radiohead. Možná už jsem s věkem až příliš cynický, ale tyto scény mi nepřišly dojemné, spíše lacině podbízivé. Zatímco u puberťaček se jejich naivita dala snadno pochopit, od dospělých lidí bych přece jen čekal trochu méně teatrálně vyjadřované emoce.

Ano, jsem na True Colors přísný a uvědomuji si, že většina fanoušků dostane to, co chtěla. Jenže se nejde zbavit pocitu, že vývojáři jen hrají na jistotu a dlouhodobě přešlapují na místě. Trochu se bojím, aby nakonec obě studia nedopadla jako žánrově podobní Telltale, kteří původně úspěšný minimalistický koncept opakovali tak dlouho, až se všem přejedl. 

Místo vytoužené lahůdky od oblíbených kuchařů jsme opět dostali jen v mikrovlnce ohřátou porci z minulého dne. Ano, jelikož máme po podobných pokrmech hlad, sníme to a nejspíše si i pochutnáme, ale už to není takový zážitek, v jaký jsme doufali. Obzvláště s přihlédnutím k vyšší ceně, než jsme byli dosud zvyklí.