Vývojářům z francouzského studia DontnoD se před takřka deseti lety podařil husarský kousek, když obvykle cynickým a netrpělivým hráčům dokázalo prodat emocemi nabitou konverzačku o trablech dospívající dívky na maloměstě (viz naše recenze).
Poprvé v historii série hra nepůsobí technologicky zastarale.
Sympatická Max se tehdy potýkala s násilnou smrtí své kamarádky, stejně jako se svými probouzejícími se nadpřirozenými schopnostmi, u širokého publika ale uspěla především díky skvělému ztvárnění „obyčejných“ problémů, se kterými se někdy potýkal každý mladistvý. Life is Strange se stal nepravděpodobným hitem, který se následně dočkal několika nepřímých pokračování, žádné z nich se však kvalitě původní látky nepřiblížilo.
Bez skromné a pochybnostmi zmítané hrdinky Max, to jednoduše nebylo ono. Po sérii neúspěšných her finančně i kreativně upadající studio tak překvapivě zapůjčilo svoji klíčovou postavu Američanům z Deck Nine, aby na její příběh navázali. Z kreativního pohledu toto rozhodnutí působí jako zoufalost a začátek, který hráče staví do úplně stejné situace jako před lety. Nebezpečnou zatáčku hrozící pořádným karambolem se ovšem vývojářům podařilo vybrat, a tak hru nakonec můžeme s klidným srdcem doporučit.
Max je teď dospělejší, přesto se stále nechává strhnout emocemi.
Stejně jako její fanoušci i Max do nového dílu zestárla o deset let, jinak se toho ale v jejím životě tolik nezměnilo. Stále se pohybuje ve školním prostředí, byť tedy už ne jako studentka, ale jako lektorka. Stále je single, stále si vyčítá předchozí události, které vedly k tragédii... A stále je velmi nebezpečné být jí nablízku, jak se ke své smůle přesvědčí její kamarádka Safi, kterou v úvodu hry někdo zdánlivě bezdůvodně zavraždí.
Recyklace zápletky z minula ve mě sice vzbudila obavy, ale dál už se naštěstí vývojáři nebáli od původní látky výrazněji odpoutat. Max totiž v sobě objevuje novou speciální schopnost, na místo vracení se do minulosti může nově ohýbat časoprostor. Na speciálních místech, které jsou jedno či dvě v každé lokaci, můžete otevřít jakýsi portál do alternativní dimenze, kde Safi ještě žije. Co víc, z jedné reality můžete nahlížet i do druhé, což přináší několik vcelku nápaditých situací a hádanek.
Jestli vám z termínů jako LGBTQ+, genderově neutrální toalety nebo sojové latté nabíhá žilka, vyhněte se hře širokým obloukem.
Rozsah vyprávění je minimalistický, kromě školního areálu navštívíme jen místní hospodu a pár přilehlých lokací. V nich se pohybuje cca deset vedlejších postav, které jsou hybateli děje. Ne, není jich moc, o to lépe jsou však prokresleny a čím více proniknete pod jejich slupku, tím lépe dokážete pochopit jejich motivaci. Není těžké si většinu oblíbit, ovšem jen za předpokladu, že dokážete akceptovat specifické volnomyšlenkářské prostředí americké umělecké školy. Jinak řečeno, všechny postavy tu jsou tak woke, že si ani nemusí nařizovat budík, ten jediný bílý heterosexuální muž je zde automaticky prvním podezřelým.
Hra stojí a padá na propracovaných postavách a dialozích.
Tentokrát autoři dali větší důraz na odvyprávění příběhu, takových těch rozjímavých pasáží, kdy hlavní hrdinky zírají do západu slunce nebo tančí na oblíbené písničky, je daleko méně než dřív. Hra má díky tomu daleko větší spád, kdy vás napříč pěti kapitolami potáhne zájem zjistit, jak to celé dopadne. Opadá dokonce i hledání poschovávaných sběratelských předmětů, jejichž poloha se nově zobrazuje přímo v Maxiiném deníčku. Vzhledem k tomu, že většina zdejších morálních voleb je na úrovni „dám si k snídani vajíčka, nebo palačinky?“ se tak výrazně snižuje motivace pustit si hru podruhé.
Ale ono to nevadí, Life is Strange je spíše napínavý interaktivní film, kde kromě sledování dlouhých dialogů můžete maximálně tak přecházet z místa na místo. Tomu naštěstí odpovídá i technické zpracování, které je tentokrát konečně technologicky důstojné. Ano, lokace jsou maličké a moc toho v nich není, to nic nemění na tom, že je na ně krásný pohled, který navíc není hyzděn zbytečným uživatelským rozhraním. Herecké výkony snesou nejpřísnější nároky stejně jako tradičně skvělý indie soundtrack.
Celkově lze konstatovat, že Double Exposure navazuje na první hru důstojně a mohl by potěšit většinu původních fanoušků. Stejně jako sama Max je i Life is Strange dospělejší, přímočařejší a temnější. Namísto dojemných a emocionálně vypjatých scén se soustředí na detektivní vyšetřování a používání nadpřirozených schopností. Ani přesto však nepřestává být hluboce lidské.
