Upírské RPG Blood Omen: Legacy of Kain je pro mnoho fanoušků akčních RPG bez ohledu na platformu stále nepřekonaným titulem – jak po stránce hratelnosti, tak po stránce příběhové, která je v RPG jedním z nejdůležitějších prvků. Mnozí si zase oblíbili nepřímé pokračování Soul Reaver a Soul Reaver 2 a nemálo hráčů propadlo krvavému kouzlu Blood Omen 2. Nyní konečně přichází titul, který obě série spojuje dohromady a hlavně přináší odpovědi na mnoho sžíravých otázek, které minulé díly přinesly.
Zpočátku tomu však nic nenasvědčuje. Kain se marně snaží dostat důležité informace z Moebia, který mohutně mlží, jak je jeho zvykem, zatímco Raziel se nachází v zajetí svého stvořitele – mocného boha, neschopen opustit spektrální svět a navíc ve zcela jiné časové periodě než Kain. Postupem času a střídavým hraním za Kaina a Raziela však věci začnou nabírat reálný tvar. Bude nutné projít bezpočtem soubojů s různými nepřáteli, vyřešit přiměřené množství jednoduchých hádanek a absolvovat poněkud nadsazený počet arkádových sekvencí, jež vyžadují rychlé reflexy, přesnou ruku a často i správný timing. Všechny tyto prvky naštěstí nejsou ve hře smíchány v jeden nekonzistentní guláš, ale pečlivě vloženy 
do jednotlivých epizod s ohledem na to, zda je ovládanou postavou Kain, či Raziel.
Epizody připravené pro Kaina jsou tak mnohem více akční, s daleko větším množstvím obtížných soubojů a minimem hádanek, zatímco epizody s Razielem jsou díky jeho schopnosti přechodu mezi světem materiálním a světem spektrálním zaměřeny více na řešení hádanek, či prostorových puzzlů. Jinak řečeno: Kain je ten, kdo více používá svaly (a své upíří tesáky) a Raziel je ten, kdo více používá mozek.
Jestliže náplň misí je pro obě postavy velmi zřetelně odlišená, tak vybavení je do značné míry totožné. Jak Kain, tak Raziel používají svoje verze meče Soul Reaver (Kain má 6 verzí, Raziel 9), oba mají k dispozici nové schopnosti telekinese na blízko a mířené telekinese na dálku, oba dokážou do jisté míry plachtit vzduchem, oba mohou procházet mřížemi a šplhat na jinak nepřístupná místa po zvláštně vroubkovaných zdech. Oba svoji energii čerpají z externích zdrojů, čímž je myšleno poražených nepřátel. Rozdíl je však v konzistenci oněch zdrojů. Zatímco Kain si z plna hrdla užívá teplé (nejenom lidské) krve, Raziel krmí sebe a zároveň i svého stvořitele dušemi padlých protivníků.
Jedna věc, která je pro oba charaktery diametrálně odlišná je vnímání vody. Zatímco Raziel nemá s čirou tekutinou žádný problém a gustem si v ní zaplave i zabojuje, Kain se musí vody střežit, jinak skončí jako hejno zmatených netopýrů mizící všemi směry za zvuků pálících se zbytků tisíce let staré Kainovy pokožky. Celkově vzato je přítomnost obou postav v jedné hře více než pouhým vítaným zpestřením. Za práci, kterou si tahle optimalizace přechodu mezi dvěma různými styly hraní vyžádala, si tvůrci zaslouží oprávněnou pochvalu.
Další velkou pochvalu si zaslouží jejich zpracování soubojů, které si od doby vydání Soul Reaver 2, či Blood Omen 2 prošly viditelnou změnou k lepšímu. Základem všeho je samozřejmě obyčejný útok, který - pokud je správně aplikován - dokáže ze slabších soupeřů nadělat děravé nádoby na krev, kosti a vnitřnosti. Jakmile se však objeví soupeři silnějšího kalibru, přijdou vhod další nové způsoby útoků. Jak Kain, tak i Raziel totiž čas od času (konkrétně to závisí na počtu rozpáraných nepřátel) dostanou novou schopnost, nebo možnost používat nový styl útoku. V průběhu hry navíc Kain i Raziel nacházejí artefakty, které vylepšují jejich ostatní schopnosti a zvyšují maximální míru energie životní i 
duševní. Už výše pak byla řeč o nacházení předmětů, co vylepší či pozmění vlastnosti meče Soul Reaver, který slouží nejenom k bojování, ale také k řešení hádanek a k otvírání důležitých dveří. Naprostou samozřejmostí již od dob hry Blood Omen je pak přehledné menu, v němž jsou všechny nové vlastnosti a bojové schopnosti i předměty detailně popsány.
Prvek, který je na první pohled nenápadný, ale dokonale souboje oživuje a ozvláštňuje, je telekinese na blízko a na dálku, kterou je dokonce možné cíleně zaměřit na specifickou postavu či místo na objektu. Mířená dálková telekinese je vhodná zejména při soubojích, kdy se Kain či Raziel nachází daleko od nepřítele, který na něj střílí a jinak než na dálku se jej nemůže zbavit. Mířená telekinese své využití najde i při prostém procházení úrovně, kdy je často třeba zničit kus zdi nebo sloupu, aby mohl Kain či Raziel pokračovat dále.
Mnohem zábavnější je však telekinese na blízko, kdy po stisknutí příslušného tlačítka Kain ovládne nejbližšího protivníka a odhodí jej požadovaným směrem. Tento prvek lze využívat k mnoha opravdu zábavným a oku i sluchu lahodícím rošádám. Kain tak může nepřátele doslova odhodit z úzkého mostu do bezedné 
propasti, (což je doprovázeno slastným smrtelným křikem padajícího nebožáka), může jej prostě jen mrštit na zeď až z jeho úst vylétne cákanec rudé krve, může jej hodit na zeď, kde je strategicky umístěn bodák a z nebožáka tak udělat živé ražniči a konečně jej může hodit na stojan s ohněm, od něhož nepřítel chytne a jeho smrt tak bude zpestřena krásnými vizuálním efektem pozvolně uhořívajícího torsa. Možností jak nepřátele připravit o život, krev a duši je skutečně celá řada a souboje díky tomu získávají nový náboj, který předchozím dílům (kromě toho prvního) citelně chyběl.
Všechno výše uvedené mohou s grácií sobě vlastní provádět obě hlavní postavy. Ve větší míře to však platí pro Kaina, protože souboje jsou hlavní náplní jeho části. Raziel se přeci jenom bude ve větší míře věnovat řešení problémů a také absolvuje zřetelně větší množství arkádových - skákacích sekvencí. Těch mohlo být ve hře přeci jenom méně, protože nejsou ani zdaleka tak zábavné jako souboje, při kterých není možné nikam spadnout.
Problém arkádových sekvencí spočívá ve dvou věcech. Kameře a ovládání. Nedá se říci, že by kamera byla vyloženě špatná, ale rozhodně je aktuální systém slabší než klasický pohled z třetí osoby. Kamera je tentokrát 
ovládána programem, který ji plynule přepíná při přechodu mezi místnostmi, nebo postavu místností následuje po pevně dané dráze. V některých okamžicích se tak stane, že není přesně vidět místo, kam je nutné doskočit, nebo se postava skrývá za sloupem. Aniž bych chtěl kohokoli jakkoli kritizovat za jeho názor, musím poznamenat, že tyto kamerové excesy nejsou ani zdaleka tak časté, jak je popisováno v mnohých recenzích. Nicméně ve hře jsou a být tam rozhodně nemusely, takže to znamená bodíky z výsledného hodnocení dolů.
Další potenciální problém se skrývá v ovládání, které je stavěno na konzolový gamepad a vůbec ne pro klávesnici. LoK: Defiance totiž vyžaduje použití příliš mnoha ovládacích prvků naráz (zejména při soubojích), takže je nemožné si je na klávesnici namapovat tak, aby byly vždy po ruce. Důrazně se tedy pro hraní doporučuje gamepad, nejlépe analogový, ale postačí i digitální. Minimum tlačítek je však 8. S gamepadem už je ovládání přeci jenom o poznání lepší. Jeden problém však přetrvává bez ohledu na použitou periferii. Kain i Raziel dělají příliš velké kroky a tak se s nimi velmi špatně naviguje na úzkých plošinách, či těsně při krajích propastí, kdy jeden krok dál znamená pád do neznáma a nutnost začít znovu od 
posledního kontaktního kruhu. To je mé osobní označení místa, které se po jeho projití aktivuje a odkud Kain, či Raziel pokračují v případě (momentální) smrti. Tato místa se naštěstí v úrovních nacházejí na těch pravých místech, takže není nutné procházet například celou polovinu úrovně znovu.
Legacy of Kain: Defiance je původem konzolový titul a jeho PC verze je ve skutečnosti pouhá konverze. Na první pohled to však není znát. Grafické zpracování je téměř bezchybné a na poměry konverze je možné nastavit velmi příjemné množství grafických prvků jako je trilineární či bilineární filtrování, několik úrovní antialiasingu, stíny a další prvky. Díky tomu je možné LoK: Defiance hrát i na velmi průměrných strojích při zachování vizuální přitažlivosti. Dokladem budiž skutečnost, že hra běžela v rozlišení 1024x768 při 16 bitové barevné hloubce a rozumné míře detailů i na notebooku s Celeronem 1.7 Ghz, pouhými 128 MB RAM a 32 MB integrovanou grafickou kartou. Na hru bylo přitom stále radost pohledět. Je to do značné míry zásluha toho, že tvůrci použili minimum DirectX 9.0 efektů, které při minimálním vizuálním efektu vyžadují nepřiměřeně výkonný hardware.
Vizuální přitažlivost je navíc zajištěna i spoustou na první pohled nevýrazných detailů, které herní prostředí nesmírně oživují. Příkladem budiž padající sníh, nádherně plápolající ohně, stříkající krev a úchvatný blur efekt, který byl použit pro dotvoření Razielova spektrálního světa. Díky němu vypadá vše nádherně psychedelicky. To vše ve spojení s detailními texturami ve vysokém rozlišení činí Legacy of Kain: Defiance jednou z graficky nejpřitažlivějších her za poslední měsíce. Všechno má ovšem svůj rub a líc a ani grafická stránka LoK: Definace není výjimkou. Hra má viditelné problémy s prolínám polygonů a detekcí kolizí. Projevuje se to častým propadáním nepřátel do stěn, mizením částí nohou v podlaze, či chůzi po neviditelné plošině. A i když tyto problémy nejsou natolik časté ani neznepříjemňují hraní, tak ve hře jsou a je nutné to reflektovat v hodnocení. Stačilo by pouze důkladnější testování a tyto problémy vůbec nemusely existovat.
Samostatnou kapitolou spadající do kategorie grafika patří skvělé zpracování animaček v enginu hry, díky čemuž si tvůrci mohli dovolit téměř plynulý přechod mezi hrou. Animace jsou, jak je v této sérii zvykem, 
perfektně zvládnuté po stránce režie a významnou roli v nich hraje již od prvního dílu neměnný a stále vynikající dabing hlavních postav. Richard Doyle v roli Moebia, Simon Templeman v roli Kaina, Michael Bell v roli Raziela a další zkrátka odvedli dokonalou práci. Jejich hlas je radost slyšet. Ostatně pochvalně se lze vyjádřit i o ostatních prvcích zvukové části hry. Hudba je (pokud hraje) odvislá od prostředí a aktuální situace ve hře, zbraně při souboji nádherně řinčí a zvuk krve proudící z těla oběti do lačných úst nenasytného vampýra Kaina je zkrátka sonátou pro uši všech hráčů, kteří sérii Blood Omen kdy propadli. Úrovně, kde hraje prim Raziel jsou pak ozvláštněné kakofonií zvuků sténajících duší, které čekají na věčné vysvobození v podobě konzumace skrze Razielovu bezednou a bezzubou tlamu.
Je na čase povídání o Legacy of Kain: Defiance nějak smysluplně uzavřít a ocejchovat hru nespravedlivým (číselné hodnocení je vždy nespravedlivé) hodnocením. Pro ty, kteří již dříve sérii Blood Omen, či Soul Reaver propadli, zde není co 
řešit. Ti mohou v momentě, kdy se hra objeví na pultech obchodů, vyběhnout ven a utratit za originálku nějaké ty drobné mince. Ti, co naopak ještě neměli tu čest se s Kainem, či Razielem potkat, by si měli případnou koupi dobře rozmyslet. Dostanou sice vynikající akční hru s unikátní atmosférou a vynikajícím zpracováním, sužovanou pouze několika překonatelnými závadami, ale to hlavní - tedy skvělý příběh a jeho vyvrcholení - si dostatečně neužijí, protože budou až příliš často mimo obraz. Nejlepší řešení pro ty, co dosud nevěnovali upírským opusům od Crystal Dynamics pozornost, je koupě starších dílů Blood Omen i Soul Reaver, které se již dnes prodávají za cenu vskutku lidovou (až na Blood Omen: Legacy of Kain, který není k sehnání). Po jejich zahrání a dohrání budou výše zmiňovaní v obraze a budou moci své zbylé drobné investovat do Legacy of Kain: Defiance. A myslím, že nebudou (i přes viditelné chyby zmíněné v recenzi) litovat.
Osoby odpovědné za skvělý dabing (nejenom) v Legacy of Kain: Defiance
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
