Detektivka L.A. Noire tvoří herní dějiny

Tato hra vyvolává dvě otázky a dvě odpovědi. Je mezníkem herní historie? Svým způsobem ano. Je perfektní? Ne, to rozhodně není.

L.A. Noire

L.A. Noire mixuje žánry a přitom nezapře příbuznost s jinými městskými akcemi od Rockstaru. Sedm let vývoje je vážně hodně a změna plánované platformy také nebývá bez rizika. Na druhou stranu, projekty pod dohledem a s podporou Rockstaru nás minimálně deset let nezklamaly.

L.A. Noire

Pro začátek malý test, abyste se rychleji dostali do obrazu. Zřítil se rozestavěný dům a vy jako vyšetřovatel najdete v ruinách cihly bez malty a fůru prken s velkým nápisem "Nepoužívat pro stavby". Pokud vám tyto nálezy nepřijdou ničím podezřelé, měli byste se poohlédnout jinde: na náročnou policejní práci jednoduše nemáte. V opačném případě: vítejte v L.A. Noire!

Hra už názvem odkazuje jednak na filmový žánr noir, jednak na román a film L.A. Confidential. Hra ovšem není žádnou videoherní adaptací filmu; jen používá některé motivy a spíš se inspiruje celým žánrem. Obsahově a zpravidla i vizuálně ztemnělý film noir kvetl hlavně ve 40. a 50. letech minulého století, a tak je i děj naší hry zasazen někam do let po konci 2. světové války. Hlavní hrdina Cole Phelps je válečný veterán a skoro každý, o koho se otře, taky.

L.A. Noire

Phelps se dal k policii a své nové poslání bere hodně vážně. Tak vážně, že převážnou část hry balancuje někde mezi Mirkem Dušínem a horlivým šprtem, čímž leze svým hříšným kolegům těžce na nervy. Naštěstí časem mírně zlidští, ale to už jsme daleko za polovinou hry, což může být na hlubší sympatie pozdě.

Kromě toho, že je náš borec strašlivě pilný a snaživý, je i velmi obtížně průstřelný. Pokud ve službě přece jenom nějakou tu kulku schytá, je vidět, jak mu krví nasakuje sáčko, začne mu tlouct srdce a vůbec dává najevo, že asi tak deset vteřin nemá na další olovo chuť. Na žádné ukazatele zdraví se tu nehraje a nehraje se ani na ukazatele munice, aby to co nejvíc připomínalo film: správný filmový rek má zásobu střeliva nekonečnou.

A pokud se vám i přesto někde nevede, hra vám dokonce úslužně nabídne, zda to místo nechcete přeskočit. Že tím o nic nepřijdete. Takže pohoda. Nebo nevzrušivá nuda? To už záleží na vás. Zde alespoň, na rozdíl od pár jiných her, zemřít můžete. Kus, o který jste tím vráceni zpět, je však zanedbatelný.

L.A. Noire

Jedním z hlavních lákadel, ne-li tím vůbec největším, měly být revoluční dialogy. Slibovalo se vedení skutečných výslechů, kde bude úspěch závislý na pozorném sledování mimiky protějšků a na správných reakcích na ni. Kupodivu se to podařilo naplnit.

Průběh výslechů můžete ovlivňovat pomocí tří voleb alias názorů na něčí výpověď: Pravda, Pochybnost nebo Lež. Obvinění ze Lži se dá vzít zpátky a zkusit to s Pochybností, ale jinak nelze otázku zopakovat. A snad nikde to zatím nefungovalo tak solidně jako tady. Zpovídané postavy nejsou ty tradiční loutky, které na kliknutí ochotně stokrát zopakují stejnou hlášku.

Abyste tedy při výslechu dospěli ke kýženému cíli, musíte věnovat pozornost tomu, jak se vyslýchaný na vaše otázky a při následných odpovědích tváří. Otázky mimochodem kladete klikáním na patřičné možnosti ve vašem notesu. Když zjistíte něco zajímavého, automaticky se to opět zanese do notesu. Jestliže někoho natvrdo obviníte ze lži, musíte být připraveni podpořit to zase něčím v notesu. Tohle šlape dobře.

L.A. Noire

Ale zpět k mimice: co autoři v této oblasti dokázali, je vážně přelomové. Rozlehlá 3D města už nám v minulosti víckrát vyrazila dech, ale zdejší nehratelné postavy jsou druhem revoluce. I kdyby hra jinak nestála za nic, už tímhle by se zapsala do dějin.

Každá postava vyjadřuje své emoce trochu jinak, takže ani po mnohahodinové praxi nejde o otázku mechanické rutiny. Někdo uhýbá očima, jiný se drbe na hlavě, ale někdo si třeba jen kouše rty. Takže se pletete a pletete a přitom nemáte pocit, že je chyba v někom jiném, než ve vás. Geniální. A nezapomeňte si připočíst skvělou detailní grafiku a perfektní profesionální dabing.

Bohužel, nic není dokonalé. Zásadní potíž hry je ta, že je vše podřízeno jedinému cíli: protáhnout vás příběhem, i kdyby na chleba nebylo. Především je vše zaonačeno tak, že jste buď při neúspěchu vráceni o klíčový kousíček zpět, anebo dokonce frčíte dál, protože to vlastně ničemu nevadí.

L.A. Noire

Čili pokud není hráč úplně zabedněný, prochází hrou jako nůž máslem s minimální námahou. Anebo: pokud vládne angličtinou dostatečně dobře. Česká lokalizace totiž chybí, což je v tomto případě malá tragédie. Titul obsahuje víc než dvacet hodin dabingu, plus hory textů, které je vhodné přelouskat. Takže i když díky stromu voleb neslyšíte všechno a není nutno všechno přečíst, pořád to na jazykové schopnosti klade slušné nároky. Anglické titulky naštěstí nechybí.

Federální kriminální ústředna pátrá

Tato hra nám něco připomíná. Cosi z minulosti. Kdysi jsme hráli jistý titul, kde se hrdina léčil opíráním o zeď. Když schytal nějaké to olovo, sako mu nasáklo krví, a když se o tu zeď opřel, zase uschnul. Hra neměla žádné ukazatele, aby co nejvíc připomínala film. Postavy vypadaly a mluvily jako živé a taky se tam jezdilo úžasně přesvědčivým městem, kde se však nedalo nic zajímavého dělat.

Tím městem byl Londýn, psal se rok 2002 a hra se jmenovala The Getaway. A bylo to zklamání jako hrom. Prkennou postavu nešlo skoro ovládat a řidičské časovky v přecpaném Londýně doháněly hráče k slzám. Studio, které mohlo za tento úlet, si říkalo Team Soho. Rok po vydání The Getaway založil Brendana McNamara, šéf vývoje v Teamu Soho, nový Team Bondi, odpovědný za L. A. Noire.

L.A. Noire

Klasický noir film trvá kolem půldruhé hodiny a jeho příběh je hutný a kompaktní. Nevoláme po hře na hodinu a půl, ale se čtyřiceti nepovinnými misemi jsme se dostali nad třicet hodin. To je za ty peníze fajn, nicméně zdejší story na takovou dobu bohužel nemá.

V povinných misích vyslechnete brífink nebo hlášení z vysílačky, jedete na místo činu, prohledáte ho a vyslechnete svědky. Buď rovnou získáte novou adresu, nebo si o ni na základě nových informací zavoláte na dispečink. Objedete ta další místa, prohledáte je a vyslechnete přítomné. Pár lidí seberete, vyslechnete na služebně a zkusíte z nich vyrazit přiznání. A znova, pořád dokola.

Ke všemu jednotlivé případy postrádají uspokojivé pointy, neboť cílem nejsou uzavřené epizody a la Četnické humoresky, nýbrž vlečení hráče jedinou souvislou historií.

Příběh má tři prolínající se roviny: vlastní hratelnou část, vzpomínky na boj o Okinawu a temnou historii místního módního psychiatra, s níž se seznamujete čtením nalezených novin. Výsledek to ale moc nevylepší.

L.A. Noire

Přičtěte si, že v hratelné části najednou ve třicetimetrové výšce balancujete na laně jako Lara Croft nebo prcháte korytem jako Indy Jones a máte představu o výsledném guláši. Chtěli autoři umělecký herní film anebo jednoduchou zábavu, která míchá nejrůznější žánry? Nebo snad nakonec nevěděli, co si s gigantickým městem a vyspělou grafikou počít?

I těch čtyřicet nepovinných misí pomáhá hře jen málo. Jsou lehoučké, opakující se a často nudné: dohnat uprchlíka, vystřílet vše, co se hýbe, zpacifikovat někoho pěstmi A hlavně se obvykle otevřou na opačném konci města, což je vzhledem k naléhavosti těchto mikropřípadů komické a kvůli rozměrům mapy únavné.

Takže tu máme natahovaný příběh a nudné nepovinné mise. Co u toho vlastně hráče drží? Nejspíš, jak je to navzdory všemu okouzlující. Město, zrekonstruované pomocí desetitisíců dobových fotografií, je tak nádherné, že sice skřípete zuby, když vidíte, kam až pojedete, ale stejně si cestu užíváte. A postavy jsou tak přesvědčivě živé, že je vám nakonec jedno, zda je příběh utahaný, nebo ne a nakolik to celé dává smysl.

L.A. Noire

Připadáte si, jako když opravdu žijete něco, co jste dosud znali jen ze starých filmů. Billie Holiday už byla ve hrách mockrát, ale až tady z vás její zpěv při jízdě nočním městem dělá pravého hrdinu jazzového věku.

L.A. Noir se pravděpodobně stane legendou. Ne coby dokonalá hra, ale coby titul, který otevřel dveře a to hned v několika směrech. Co se týče revolučního využití mimiky herních postav, autoři odvážné sliby splnili. Co se týče grafiky a animací, sestřih videí ze hry se poprvé v historii účastnil filmového festivalu. A především: tvůrci prokazují, že pozornost publika lze udržet i jinak, než příležitostí vystřílet milion nábojů.