V okamžiku, kdy bylo zveřejněno nové netradiční ovládaní přidružené ke konzoli Nintendo Wii, okamžitě se vyrojily spekulace, jak bude ke kterému žánru vhodné. Upřímně řečeno, tehdy jsme si moc nedokázali představit, jak se kupříkladu budou ovládat sportovní hry, ale zato nám bylo okamžitě jasné, že se bude jednat o naprosto jednoznačně nejlepší způsob, jak ovládat třeba takový Super Monkey Ball. Tato série na sebe vcelku logicky nenechala dlouho čekat a ukázalo se, že náš selský rozum nás zase jednou nenechal ve štychu (viz. naše recenze).
No a netrvalo dlouho a máme zde, opět vcelku pochopitelně, dalšího zástupce žánru … emmm, žánru … co třeba „kutálecí puzzle“? Pravda, to nezní zrovna vábně, zkrátka žánru Super Monkey Ball, jehož zástupcem je Kororinpa od Hudsonu zářným příkladem. Tím tedy máme na mysli to, že to je prakticky doslova to samé v bledě modrém. Základní myšlenka je totiž naprosto ttotožná: dokutálet kuličku od začátku levelu až na jeho konec, přičemž cestou je navíc ještě
potřeba sesbírat všechny oranžové krystaly, které jsou v dané úrovni rozmístěny.
Ovládání zcela zbytečně trpí jedním nedostatkem.
Ovládání je pak samozřejmě řešeno tak, že je potřeba naklánět a natáčet wiimotem podle toho, kam se má naklonit rovina, po níž se právě kutálíte. On se tedy samozřejmě naklání komplet celý level, ale je asi jasné, že v daném okamžiku otáčíte ovladačem podle toho, jak potřebujete vyřešit situaci, v níž se aktuálně nacházíte a zbytek je vám srdečně jedno.
Ovládání ovšem zcela zbytečně trpí jedním nedostatkem. Ovládací metoda sama o sobě je samozřejmě naprosto bezchybná, ale nechápeme, proč na tlačítka A a B tvůrci namapovali funkce které přerušují hru, respektive restartují level. Mnoho úrovní je totiž designováno tak, že je potřeba ovladačem naklánět i o více než devadesát stupňů, a tak se ve vašich dlaních dostane do nejrůznějších poloh. Proto je poměrně nepříjemné, že jsou výše zmíněné funkce přiřazeny právě k tlačítkům A a B, jelikož to jsou zrovna přesně ty knoflíky, které při nejrůznějším přehmatávání trefíte nechtěně zcela
„nejpohodlněji“. Rozhodně netvrdíme, že se nám to stávalo kdovíjak často, ale když už nějakou obtížnější úroveň opakujete poněkolikáté a takto nešťastně si level restartujete kousek před koncem, je to skutečně na infarkt.
Když už jsme zmínili ty obtížnější levely, je potřeba i poznamenat, že právě obtížnost je poměrně nepříjemným zdejším faktorem. Je totiž poměrně nevyvážená. Obecně se samozřejmě dá říci, že zpočátku je vše v pohodě a postupně začíná přituhovat (a tak po třicátém čtyřicátém levelu už fakt docela slušně), ale zvyšování obtížnosti není plynulé. Zhruba jednou za sedm, deset úrovní se totiž objeví jedna, která je výrazně obtížnější než ta předchozí. Když ji ale překonáte, zase budete mít na pár levelů relativní klídek, respektive nebudete mít pocit, že obtížnost roste raketovým tempem. Na tom by nebylo nic zase až tak neobvyklého, člověk si nakonec vždycky může říci, že ten či ten level mu zkrátka jen nesedl, ale jelikož se tento jev hlásí již od úplně prvních misí, může to mnohé hráče třeba i odradit.
Vedle kuliček a nových levelů si odemykáte i nové doprovodné skladby.
Naštěstí se ale hned v úvodu odemkne „kulička poslední záchrany“. Vedle toho, že jsou zde jevely tematicky laděny (město, svět hraček, cukrárna), jsou zde k dispozici i zhruba dvě desítky míčků s nimiž se lze záludnými úrovněmi proplétat. Na začátku je k dispozici pouze klasická skleněná kulička, ale postupem času se odemkne třeba kulička v podobě berušky, melounu, fotbalového míče, čuníka nebo třeba kulatého lízátka. Rozdíl mezi nimi ale samozřejmě není pouze ve vzhledu, ale i v jejich vlastnostech. Některé míčky jsou tak kupříkladu rychlejší než jiné nebo se třeba různě odrážejí. Zmíněná „kulička poslední záchrany“ je pak vyvedena v barvách a vzezření pandy a je ze všech míčků nejlínější a tudíž se nejlépe ovládá. Ne vždycky je ale pomalý pohyb kuličky výhodou. Často je totiž potřeba seskočit někam dolů přes různě zakroucené rampy a právě v těchto případech je výhodou rychlejší pohyb kuličky, jelikož ji není potřeba tak
moc rozjíždět, což
znamená, že není potřeba tak divoce kroutit ovladačem. Na druhou stranu je ale obtížnější živější míčky poté zkrotit v dopadovém prostoru.
Vedle kuliček a nových levelů si pak postupem hrou odemykáte třeba nové doprovodné skladby, což ale upřímně řečeno není kdovíjaké terno, a zejména bonusové levely, které jsou zpravidla velmi bohatě osázeny oranžovými krystaly, ale v jádru v nich jde opět o to samé – v co nejratším čase sesbírat všechny krystaly a dorazit do cíle. Oproti standardním levelům jsou ale ty bonusové i přesto zajímavým odlehčením a zpestřením. Přesto ale hra celkově působí poněkud nevýrazně. I přes poměrně příjemně roztomilé zpracování tady zkrátka schází nějaký větší náboj, který v Super Monkey Ballu dodává víceméně již jen samotná přítomnost segáckých opic. A bohužel k
|
Různé vlastnosti kuliček
Nijak zvlášť za srdce nechytne
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
|
| Kororinpa | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
