Těžko se velikým vydavatelstvím divit, že se jim tehdy do financování prvního Kingdom Come příliš nechtělo. Mezi všemi těmi lákavými fantaskními světy plnými kouzel, krvelačných příšer a vnadných elfek s rychlopalnými kušemi působí český venkov počátku 15. století až příliš uťáple. Obzvláště, když se tu po většinu času místo páchání hrdinských činů snažíme jen přežít do druhého dne a namísto draků bojujeme spíše s příznaky kocoviny. Jenže, jak praví moudré pořekadlo, méně je někdy více a hra nakonec ukázala, že cílová skupina, která dává přednost realismu před pozlátkem a nechce být neustále vedena za ručičku, je nakonec daleko větší, než se dalo předpokládat. Osm milionů prodaných kopií mluví za vše a tak bylo jasné, že u jedné hry značka neskončí.
Nakonec trvalo dlouhých šest let, než bylo pokračování oficiálně potvrzené a ještě další rok navíc, než skutečně vyšlo. To je dlouhá doba, za kterou se toho v herním průmyslu událo mnohé, Kingdom Come Deliverance 2 ovšem snad až na technologický pokrok většinu novinek ignoruje a vznikal s jasnou premisou – dát hráčům více toho samého, co se jim líbilo minule. U jiných her bychom podobné přešlapování na místě asi vnímali negativně, ovšem KCD je na tolik unikátní, že je z toho naopak jednoznačný klad. Žádnou podobnou hru s takto vysokými produkčními hodnotami jsme tu od té doby jednoduše neměli. Ve výsledku tak jde o podobný styl pokračování, jakým byl v dávné minulosti třeba Fallout 2 nebo Baldur’s Gate 2 – dostáváme na první pohled stejnou hru ovšem v daleko větším měřítku a odladěnější.
Pro účely recenze budu předpokládat, že máte alespoň základní představu, jak se Kingdom Come vlastně hraje. Pokud ne, připravili jsme pro vás nedávno 27 tisíc znaků dlouhou nalejvárnu, abychom se v recenzi nemuseli zdržovat dobře známými fakty. Zapnutí dvojky v prvních momentech přináší pocity, jako byste se po letech vrátili do oblíbené hospůdky za dlouho neviděnými přáteli. Vše přitom působí, jakoby poslední setkání proběhlo včera, nikoliv před bezmála sedmi lety. Ano, grafika je samozřejmě mnohem hezčí, ale člověk by býval přísahal, že původní hra nevypadala o moc hůř (jde o iluzi, schválně se podívejte na nějaké dobové obrázky), děj přímo navazuje na konec prvního dílu.
Hlavní hrdina Jindra spolu se svým přítelem Janem Ptáčkem cestují v doprovodu hrstky rytířů na hrad Trosky, započít mírová jednání s tamním pánem Otou z Bergova. Jenže jak už to ve hrách bývá, cestou se něco šeredně zkomplikuje a tak se po chvíli opět ocitáte bez vybavení, bez přátel a zranění v týle nepřítele a cestu zpátky na vrchol si zase musíte odpracovat úplně odspoda.
Toto dogmatické trvání na klasickém RPG dějovém oblouku je trochu samoúčelné, ale budiž, třeba v Zaklínači si na to nikdo nestěžoval. Problém je v tom, že na rozdíl od většiny her je KCD paradoxně nejtěžší ve svém úvodu, kdy ještě nemáte dost peněz ani na nocleh v hospodě, natož na tolik potřebnou Sejvovici (bez ní si hru neuložíte), první nalezený meč je nebezpečnější spíš vám než nepřátelům a cestovat bez koně nesmírně úmorné. Samozřejmě, nikdo asi nečekal klasické „power fantasy“, kde je hlavní hrdina ultimátní borec převyšující své protivníky o dvě hlavy, přesto by měl Jindra touto dobou už být ostříleným veteránem několika tuhých bitev, a i když má na sobě jen žebrácké šaty, tak by si na něj asi neotvíral hubu každý druhý vesnický křupan.
Jenže první pohled do osobních statistik dává jasně najevo, že vše důležité se budete muset teprve naučit. Zdejší RPG systém je poměrně komplexní, ovšem nijak složitý, více než o „honění čísel“ je to o tom, chovat se adekvátně dané situaci. Dobře je to vidět například na diplomacii – můžete zkusit vyhrožovat, podplácet nebo lichotit. Ovšem důležitější než hodnota příslušného atributu je odhad povahy druhé strany. Všechny vlastnosti se zlepšují jejich používáním, při přechodu na vyšší úroveň si za nasbírané body kupujete tzv. perky.
Prvních pár (desítek) hodin tedy opět strávíte více času péčí o Jindrovy základní tělesné potřeby než výpravami za dobrodružstvím. Hra totiž zatvrzele simuluje spoustu mechanik, které nejsou příliš zábavné. Jídlo v inventáři se kazí, zbraně se tupí a lámou, štíty praskají, oblečení se špiní, rány krvácejí… To vše navíc děsivou rychlostí, takže prakticky po každém druhém střetu, kde schytáte ránu, budete muset zalézt do brlohu a lízat si rány. Což není jen tak, zbraně opravuje zbrojař, oblečení krejčí, špínu smyjete pořádně jen v lázních a rány se zacelí jen dlouhým odpočinkem. Nic z toho přitom není zadarmo, takže většinu vydělaných prostředků „spálíte“ pouhým provozem. To vše navíc ve chvíli, kdy se zápletka ještě nerozjede na tolik, aby si vás opravdu zaháčkovala.
Ve stručnosti – kdo očekával, že pod dohledem zkušeného vydavatelství vývojáři ohoblují příliš ostré hrany, tak čekal marně. Hra je pořád stejně tak syrová a nepřístupná jako minule, co víc, přinesla ještě další nové mechaniky, které vše ještě více komplikují. Ale o těch až později, teď je na čase chválit.
Jakmile se zorientujete v novém prostředí a přijdou vám do krve alespoň základy, vše se konečně sepne a stanete se přirozenou součástí virtuálního světa, který působí uvěřitelněji než jakýkoliv jiný. Už jen procházka krajinou vymodelovanou na základě skutečných topografických dat je zážitkem sama o sobě a musí potěšit každého, kdo rád chodil na čundry a toulal se přírodou. Jen mírně zvlněná krajina Českého ráje sice na první pohled nemůže konkurovat ledem pokrytým skalnatým masívům ze Skyrimu, ale nenechte se mýlit, až se na obzoru poprvé vyhoupne hrad Trosky, zalapáte po dechu. A pak podruhé, když vám dojde, že se k němu můžete vydat a pořídit si screenshot na stejném místě, kde dnes vybírají vstupné 160 Kč (důchodci, děti a držitelé ZTP mají slevu). Je to paradoxní, ale zatímco při návštěvě zříceniny si tehdy člověk představoval, jak to tam asi na před šesti stoletími mohlo vypadat, u hry zase naopak vzpomíná, kde si v létě dělal s přítelkyní selfie.
A co teprve až navštívíte Kutnou Horu! Drtivou většinu hry strávíte v divoké přírodě a malých vesnicích, po nějakých padesáti hodinách, ale konečně navštívíte opravdové město. První pohled na mohutné opevnění a rozestavěný chrám svaté Barbory bere dech, jakmile ovšem vstoupíte městskými branami, majestát je pryč. Autoři si dali spoustu práce, co nejvíce se přiblížit dobové atmosféře. Sice se vyhnuli klasickému stereotypu šedého a depresivního středověku, k nablýskané estetice českých pohádek ale mají také daleko. Ulice jsou plné koňského trusu, všude je dým a žebráci, bohatá šlechta se skrývá za zdmi svých luxusních sídel. Tou dobou už vás to ovšem nepřekvapí, díky zajímavě rozvíjející se dějové lince už dávno nebudete mít o tehdejší vládnoucí vrstvě žádné iluze.
Jindra se obklopí společností bezskrupulózních žoldnéřů, kteří sice mají srdce na pravém místě, ale dělají vše proto, aby to na sobě nedali znát. Parta „špatňáků“ sice nemá kýženou chemii filmů jako Hanební pancharti nebo Podfu(c)k, protože jen mluvit sprostě a chlastat samo o sobě nestačí, i tak si některé její členy určitě oblíbíte. Ostatně dostanou k tomu spoustu prostoru, co se hlavní dějové linie týče, je celkový dojem ze hry skoro až filmový. Čeká vás spousta neinteraktivních animací, dialogů a skriptů, vše navíc podpořeno dabingem od české herecké smetánky (Nárožný, Zedníček, Vašut, Vetchý…). A ta hudba! Plynule reaguje na okolní dění a tak v obrovských bitvách zní mohutné chorály, zatímco při častých návštěvách hospod uslyšíte chytlavé košilaté odrhovačky. Z pohledu filmové prezentace se rukopis režiséra Daniela Vávry nezapře, dává vzpomenout na kultovní Mafii, jen má k tomu ještě daleko vyšší rozpočet.
Poslechněte si ukázku českého dabingu
Mimo hlavní dějové mise má hráč prakticky absolutní svobodu v tom, co chce dělat a jak toho chce dosáhnout. I když je boj podstatnou částí hry, stále platí, že se mu můžete vyhnout.
Soubojový systém byl oproti minulé hře značně zjednodušen, stále ale vyžaduje spoustu učení. Má úplně jinou dynamiku než můžete znát z ostatních her – je potřeba se naučit správné načasování, přizpůsobit taktiku různým druhům nepřátel a naučit se pohybovat po bojišti. Anebo se na to klidně můžete vykašlat a místo přímé konfrontace se plížit ve stínech a politikařit v zákulisí. Občas je takový přístup náročnější, jindy naopak jednodušší, vždy máte možnost volby.
To platí i pro většinu nepovinných questů, kterým byla rovněž věnována spousta pozornosti a často obsahují tak dobré nápady, až je člověku líto, že je mnozí hráči mohou minout. Což je docela pravděpodobné, hra je totiž vskutku obří a pokud jí nechcete jen co nejrychleji proběhnout, necháte v ní minimálně sto hodin.
Kingdom Come: Deliverance 2 má jednoznačně potenciál vás absolutně pohltit a přenést do dění za obrazovkou. Bohužel, o to bolestivěji působí násilná vytržení, které nad vaším průchodem neustále visí.
Asi nejvíce mě iritoval zdejší systém morálky a simulace zločinu. Myšlenka je jednoduchá – každá akce vyvolá ve světě reakci, jestli vás někdo načapá při páchání zločinu, máte problém. Teorie zní fajn, v praxi to nefunguje, střetává se přitom totiž až moc mechanismů, které spolu nejsou vzájemně provázány. Výsledek je ten, že i když jsem se po většinu času snažil chovat počestně, občas mě systém semlel a nezbylo než nahrávat starší pozici. Žena, které jsem zachránil vnučku před jistou smrtí, na mne poslala drába jen proto, že jsem si v jejím domě lehl do postele. Musel jsem do vězení za to, když jsem se ubránil přepadení, za ukradenou jitrnici půl dne předtím si pro mě biřici došli přímo doprostřed souboje se smečkou vlků, a tak bych mohl pokračovat dlouho. Teoreticky je možné, že celý systém potřebuje jen opravit, ale přijde mi, že to nepůjde, protože všechny komplexní situace posuzuje jen hrstkou omezených pravidel. Je fajn, že je zde zločin velmi rizikovým povoláním a nevyplácí se, ovšem drtivou většinu konfliktů jsem vyvolal naprostými banálnostmi, které by ve skutečném životě člověk vyřešil prostou omluvou. Tady ovšem okamžitě následuje drahá pokuta, ztráta reputace a často i smrt z rukou příliš aktivních strážců pořádku.
Autoři si stále stojí za myšlenkou, že čím víc činností nasimulují realisticky, tím větší to bude zábava. Dobře je to vidět na nových minihrách, například kování. Můžete si vyrábět vlastní vybavení, od jednoduchých podkov po vzácné čepele, není to ovšem jen tak. Kromě sehnání potřebných surovin si je nutné každý předmět i vlastními silami vykovat – roztopit pec, nažhavit tovar do ideální teploty a na kovadlině ho rytmicky a rovnoměrně rozklepat do požadovaného tvaru. Což o to, samotný proces probíhá přesně tak, jak si pamatuju kdysi z dílen na střední škole, bohužel je to také zhruba stejně zábavné. Rutinní činnost musíte do zblbnutí opakovat několik minut v kuse, místo zábavy se dostavuje jen strach, že něco pokazíte a pojedete muset začít od začátku. Broušení je to samé v bleděmodrém, jen to díky bohu netrvá tak dlouho.
Ano, v drtivé většině se těmto aktivitám můžete vyhnout, na druhou stranu jsou pevně provázáné s vedlejšími úkoly, o které byste jinak přišli. Typicky – postava A vás pověří vykováním několika podkov pro postavu B, která je teprve skutečným zadavatelem questu, zcela ignorovat kování tak přináší různé komplikace a člověk nakonec většinou raději zatne zuby a pár minut virtuálně pracuje.
Svým způsobem jde o jinou formu grindování, známou z klasických RPG her, vůči nimž se jinak hra snaží za každou cenu vymezovat. Jakmile se dostanete na jistou úroveň, nejde už o opravdový survival, kde byste byli nuceni bojovat o vzácné zdroje, péče o Jindru ovšem stále zdržuje od obsahu, který ve skutečnosti chcete dělat. Chápu, že se autoři snažili udělat hru maximálně realistickou, o to víc jsou však vidět oblasti, které simulovat nechtěli. Proč musím řešit zakrvácené oblečení a ne třeba dohořívání louče? Proč je potřeba starat se o zbraně, ale ne o svá zvířata? Kam chodí Jindra na záchod, kde bere pořád kamínky na odlákávání nepřátel, a jak to, že se po dvou dnech pití dokáže milovat tři hodiny v kuse? Myslím to samozřejmě v nadsázce, ale trocha škrtání o nepodnětné a repetitivní činnosti by v mých očích hře jen prospěla. I tak toho totiž nabízí spoustu.
Kingdom Come Deliverance 2 je úkaz, který ignoruje aktuální dění v herním průmyslu a dělá si vše po svém. Což je nesmírně osvěžující jak pro zaryté pařany, kterým se už soudobá mainstreamová produkce zajídá, tak i pro úplné nováčky, jež naopak svojí povrchností nikdy nezaujala.
Ano, její úporná snaha dělat vše jinak za každou cenu je občas kontraproduktivní a tvůrci nejen že opětovně vymýšlejí kolo, ale občas ho bohužel nahrazují elipsou. Když vše funguje tak. jak má, jde o jeden z nejsilnějších zážitků, jaké si od zářící obrazovky můžete odnést. Dříve nebo později však přijde moment, kdy se místo zábavy dostaví frustrace. Což ovšem nic nemění na tom, že tu máme jedno z nejosobitějších interaktivních děl poslední doby a jednoznačně doporučujeme se do něj pustit. Tady se píše historie.