Killzone – válečná vřava budoucnosti

Bylo kolem toho hodně povyku, byla zde velká očekávání. Nyní je to zde a pro někoho je to zklamání, pro někoho zase naplnění FPS snů. Recenze si mnohdy tak protiřečí, že se Killzone asi stane nejrozporuplnější hrou na PS2.

O hře Killzone se mluví už poměrně dlouho a to poměrně hodně. Nejprve se k ní upíraly všechny naděje majitelů PlayStation 2, kteří očekávali, že se konečně objeví hra, jež se stane oním vytouženým killer titulem, jenž překoná věhlasné Halo z konkurenčního Xboxu. Dnes tu máme už dokonce i Halo 2, takže se pojďme v klidu a bez emocí podívat, jak nakonec Killzone dopadla.

Mnozí z vás, kdož četli naše veskrze pochvalné první dojmy, jsou jistě poněkud zaskočeni nízkými hodnoceními této hry na zahraničních webech a pokud jste tím silně zaskočeni, tak nezoufejte, my to nechápeme také. Hned v úvodu tak prohlašujeme, že se dle našeho názoru jedná o velice kvalitní FPS titul, který směle snese srovnání i s nejnovějším hitem Halo 2. Co se týče oné „killerovosti“, těžko hledat jednoznačné stanovisko. Důvod je ale velmi prostý: obě hry jsou velmi rozdílné a v mnoha ohledech se vlastně ani srovnávat nedají.

Bude to asi znít docela směšně, ale nemůžeme si odpustit konstatování, že takto skvěle ztvárněné rozbořené město jsme ještě neviděli.

Alespoň částečná podobnost tkví v zasazení děje do budoucnosti, nicméně zatímco v Halo narazíte na kosmickou loď častěji než v současné době u nás na taxík, tak Killzone se odehrává v poměrně blízkém časovém horizontu, čímž pádem se zde stáole ještě střílí konvenčními zbraněmi na „olověný pohon“a s laserem se zde setkáte maximálně tak coby se zaměřovacím zaměřením. A upřímně řečeno, je to dobře. Tato jakási podobnost se současnou realitou totiž dokáže do hry velmi nenásilně vtáhnout a hráč se s děním ve hře velmi nenásilně a rychle zosobní. Zatímco laserové zbraně bizarních tvarů a covenantí protivníci v Halo 2 jsou jen fantaskními výplody tvůrců, které mají k dnešní realitě na míle daleko (byť by se třeba jednalo o tisíc let vzdálenou budoucnost), pochmurná vize prezentovaná v Killzone vyvolá v hráči intenzivní tísnivý pocit, že „takhle by to jednou fakt mohlo být“.

Ostatně válek probíhá na světě v každém okamžiku hned několik, takže přesto, že to nezní dvakrát radostně, je potřeba si přiznat, že téma války je nám velice blízké. Pochmurná atmosféra, která vás ke hře doslova přiková je jednou z hlavních deviz hry. Tou další je pak kupříkladu grafika, která byla dalším velmi diskutovaným aspektem hry. Ta samozřejmě nevypadá tak, jak se nám snažily vsugerovat screenshoty před vydáním hry, ale její kvalita je neoddiskutovatelná. Možná, že ani není tak kvalitní její technická stránka (přeci jen čas od času si je možné všimnout, že nějaký ten objektík doskočí), ovšem co se týče uměleckého dojmu, je to na jedničku s hvězdičkou. V úvodu hry, kdy jste vrženi na bitevní pole a vaším úkolem je dostat se se skupinkou vašich kolegů sítí zákopů do relativního bezpečí, to ještě není tak viditelné, jelikož na udusaném bojišti a hliněných zákopech nejde vlastně nic moc zkazit ani kdovíjak vylepšit, ale hned vzápětí, až přijdete do ulic válkou zdevastovaného města, uvidíte, jak se grafici vytáhli. Bude to asi znít docela směšně, ale nemůžeme si odpustit konstatování, že takto skvěle ztvárněné rozbořené město jsme ještě neviděli. Škoda jen, že nám tvůrci upřeli více svobody pohybu, čímž pádem nebudete moci třeba přelézt přes „volně pohozenou“ hromadu sutin nebo přelézt přes relativně dosti nízkou překážku. Tato linearita či svázanost se projevuje prakticky po celou dobu hry, ovšem ve spojitosti s přestřelkami v ulicích působí poněkud nešťastně. Člověku to přijde normální v interiérech (přeci jen člověk jen tak nenarazí na barák, kde by byly mezi sebou místnosti kdovíjak pospojovány), nevšimne si toho kupříkladu v poměrně dosti slušně rozlehlém (a skutečně nádherně ztvárněném) parku, po kterém se můžete pohybovat naprosto volně, prolézat křovíčka či altánky , akorát že nakonec stejně musíte dojít tam, kam chtějí autoři, ale ve městě je to zkrátka do očí bijící. Ve městě, kde by se přímo nabízelo schovávat se do kdejakého výklenku, přikrčit se za haldou rozvalin či za nějakým větším kusem rozmlácené zdi. No, tak přesně zde tedy budete nuceni jít dost nepříjemně evidentním tunelem, což je rozhodně škoda přeškoda. Je to zároveň možná ten největší zápor, který hře bere status toho skutečně top titulu, jímž se Killzone v naprostém klídku mohla stát.

Hratelnost je stále tak dynamická a chytlavá jako v preview verzi.

Co ztrácí hra na linearitě postupu, snaží se dohnat na variabilitě konání. Na výběr jsou zde čtyři bojovníci, přičemž každý z nich by měl hráče motivovat k postupu jiným způsobem. Záměr se ale autorům povedl jen částečně, jelikož sám za sebe mohu prohlásit, že jsem se hrou prostřílel i v případě, že jsem hrál v roli agentky Luger, která je specialistkou na kradmý pohyb a tichou likvidaci nepřátel. Vyloženě krása pak v mém případě bylo hraní za těžkotonážníka Rica, který se rád vyzbrojuje zbraněmi toho nejtěžšího kalibru a navíc toho od nepřátel nejvíc snese. Ostatní dvě postavy, Templar a Hakha, jsou univerzálové, kteří tak nějak zvládnou všechno.

Skvělá grafika ale samozřejmě není všechno, jak to tedy ve finále vypadá s hratelností? Výborně. Hratelnost je stále tak dynamická a chytlavá jako v preview verzi. Plynulost je zajištěna jednak zodpovědným designem úrovní a jednak i zajímavým systémem uzdravování, který byl tak trochu zkopírován právě od svého prvořadého cíle – Halo. Díky menší modifikaci však hře dodává ještě větší náboj a dávku napětí. Nenajdete zde tedy prakticky žádné lékárničky (čest světlým výjimkám a intuici autorů, kteří nějakou tu léčící krabičku pohodili do blízkosti míst, kde se vám docela často budou setsakra hodit) a zdraví se vám časem doplní samo průběžně. Nelze se ale schovat někam do klidného koutku a vyčkat až se uzdravíte, jako je tomu u Halo, ale musíte, jak to co nejpřesněji říci, vykonávat nějakou aktivitu, povětšinou tedy postupovat hrou dále (chozením dokolečka na místě hru neoblbnete). Pakliže se zrovna nacházíte v situaci, kdy živoříte z posledních sil a v dálce už vidíte, kterak se na vás chystá další várka pohůnků Helghastu, pak věřte, že strach a adrenalin z vás poleze i ušima. Ať to tedy bereme, odkud chceme, je jasné, že atmosféra boje a futuristické války je zde opravdu parádní.

Navíc je podpořena velice solidní dynamickou hratelností, jejíž součástí je i slušná řádka realisticky ztvárněných zbraní, přičemž všechny najednou si s sebou samozřejmě nést nemůžete a dostáváte se tak velmi často k rozhodování, kterou zbraň si s sebou nést, zda si po nechat lehčí model s dostatkem munice nebo vsadit na pořádnější kanón s několika málo náboji či raketami a doufat v přesnou mušku a brzké nalezení munice nové. Vzhledem k tomu, že ale od padlých nepřátel můžete sebrat prakticky jakoukoliv zbraň či náboje, nebudou následky případného špatného rozhodnutí nijak fatální, ale na druhou stranu, pokud se vám podaří zvolit správně, může vám to v následujících chvílích velmi výrazně usnadnit žití.

Ke kladům hry lze rozhodně přičíst i ozvučení a namluvení postav.

Ke kladům hry lze rozhodně přičíst i ozvučení a namluvení postav. Ty znějí hodně věrně a to jak v kvalitně zvládnutých animacích posouvajících vpřed příběh hry, tak i při samotném jhraní, kdy zejména nejrůznější výkřiky a pokyny vašich spolubojovníků (velmi často budete hrou procházet ve větších skupinkách, kdy vám sice vaši kolegové nebudou až tak ku pomoci jako v Halo 2, ale přesto vám jejich pomoc může zachránit krk) i protivníků. Zkrátka opět jedna z her, která neškudlila na skutečně profesionálním dabingu. Podobně skvěle znějí i zbraně, zejména štěkání rychlopalných modelů je velice jakostní. Perfektně jsou zvládnuty i zvuky při výměně a nabíjení zbraní, které evokují leckterý válečný kinotrhák.

Celkově jsme tedy s Killzone velmi spokojeni. Zdali bylo či nebylo Halo pokořeno, je nám v tuto chvíli prakticky jedno, stačí nám vědomí, že se jedná o velmi jakostní střílečku, která se skvěle hraje, velmi slušně vypadá i zní a na poměry PS2 ovladače má i hodně dobře odladěné ovládání (i když není až tak úplně perfektní jako u Halo 2, respektive boxového ovladače, s nímž se FPS obecně ovládají o poznání lépe). Můžeme ji tedy s klidným vědomím všem, kdo mají chuť na opravdu solidní doomovku, kterou lze neméně klidně označit jako momentálně to nejlepší z žánru, co si na PS2 můžete zahrát.

Do zbraně

Pestrá škála zbraní je jedním z důležitých atributů každé správné FPS a v Killzone tomu není jinak, přestože je zdejší nabídka poměrně konvenční, což je dáno samozřejmě především časovým zasazením do blízké budoucnosti, čímž si tvůrci možná i tak trochu ulehčili práci, jelikož se nemuseli zabývat vymýšlením nejrůznějších mega-super-sonic-laser blasterů. Setkáme se zde tedy s klasickými pistolemi, řádkou rychlopalných modelů, obligátní sniperkou či neméně obligátní brokovnicí. Poměrně strategickou možností pak často je obsazení kulometného stanoviště (tlouštík Rico si pro jistotu lehčí kulometík tahá sám – jako menší radu berte, že není nikterak dvakrát výhodné jej vyměnit za jinou zbraň) a když přijde na potřebu zlikvidovat nějaký neposlušný tank, najde se většinou po ruce i pořádný raketomet. Překvapivě velkou úlohu zde ale hrají ruční granáty, což vám hra naznačí hned v úvodu v zákopech. Nemají ani tak devastační funkci (i když nějaký ten menší bunkr pročistí naprosto spolehlivě) jako spíš průzkumnou. Velmi se totiž hodí v situacích, kdy nevíte co vás vlastně čeká v další místnosti. Pakliže tam šopnete jeden uvítací granát, máte šanci, že část osádky odrovnáte a zároveň nepřátelé začnou ve zmatku pobíhat a zjišťovat, co se to vlastně děje. Tím získáte přehled o situaci vevnitř a než za vámi vyběhnou úplně všichni, máte dost času na to, abyste je vylákali do míst, kde máte po ruce solidnější krytí.

Jiný úhel pohledu: Karel Michálek
Čím začít »pohled z druhé strany«? Asi tím, co vlastně Killzone podle mého názoru je. Dá se to vyjádřit pouhými dvěma slovy. HRA TEMNOTY. Pak se snad ještě hodí slova deprese a pocit bezvýchodnosti. V Killzone totiž nikde nenarazíte na vtípek, nadsázku, budete si připadat jako v ponurém hrobě. O to ale přesně jde. Nechat na vás vší silou působit ono zlo, kterému se tak eufemisticky říká »válka«. Proto také nečekejte, že se octnete ve světě, který by se od našeho tak diametrálně lišil. Killzone je titul, jenž sází na atmosféru dodanou grafiky, kteří zpracovávali návrhy z rukou mistrů. Mistrů, schopných vytvořit zcela cizí a přesto tak blízkou architekturu, mistrů, co si dokáží představit, jak vypadá město budoucnosti poté, co se nad ním přežene válečné šílenství. Tedy žádné supervýtahy, žádné elektronické dveře, kdepak, zapomeňte. Chvílemi se budete cítit jako v Silent Hillu, nakonec fešáci z Hellgastu tento dojem jen posílí.

Byl to naprosto geniální nápad, postavit jako protivníky zmutované lidi, nucené nosit speciální helmy. Vytvořit totiž mimozemšťana není žádná legrace a vsugerovat hráči, že to potácení, co sledujete, je ten nejrealističtější pohyb, je obtížné. Naproti tomu motion capturing lidí je zvládnutý dokonale a když z nich děsivé masky udělají symbol zla, je efekt dokonalý. K tomu neustále zatažená obloha, tu a tam požáry, sloupy dýmu, interiéry budov plné trosek a je tu bezchybná kulisa postapokalyptického světa. Co mě uchvátilo, je skutečnost, že domy jsou prázdné, máte pocit totální neživostnosti, zkázy. Vojáky Hellgastu vnímáte jen jako cosi, co je potřeba odstranit, ne snad z důvodu vlastní krvelačnosti, ale jednoduše proto, že je to buď my nebo oni. Ten starý, odporný princip, díky kterému chcípaly , chcípají a budou chcípat milióny, které by proti sobě jinak nic neměly. Co se mi na Killzone ještě líbí, to je opravdový realismus, který si na nic nehraje. Kupříkladu takový pohyb po žebříku. Žádné podivné vznášení, které můžete vidět u ostatních FPS (HL2 mě tím přímo dorazil), ale skutečně vidíte své ruce, když po žebříku lezete. Je to naprosto úžasný nápad, před kterým smekám.

Killzone je jednoduše tím, čím se nazývá. Je oblastí smrti. Je to cítit z každého pixelu.

Líbí se mi ostatně i spousta dalších grafických vychytávek. Asi nejimpozantnější jsou ohně. O těch se nezdá ani HL2, jak překrásně vypadají, přesně to samé platí o dýmu. Mix šedi a zeleni, který vás bude doprovázet celou hrou, je geniální. Až budete hrát ve splitscreenu proti sobě v džungli, je to fantastická atmosféra, vychutnával jsem si každý strom či křoví, trčící z mlhy, která kupodivu neslouží k zakrývání dálek, ale podtrhuje depresivitu prostředí.

Killzone je jednoduše tím, čím se nazývá. Je oblastí smrti. Je to cítit z každého pixelu. Pokud ji chce někdo srovnávat s Halo, Doomem 3, Half Life 2 nebo třeba s Wolfensteinem, dopustí se hlouposti. Killzone je unikátní. Má spoustu chyb: považuji za zbytečné, aby se třeba u žebříku či lana objevovala ikonka »šplhej« :-) nechápu, proč není možné skákat, občas je to pěkně praštěné. Umělá inteligence někdy tak trochu vysadí, ale v klíčových bojích se netěšte, že vás Hellgasti nechají projít coby běsnícího beserketa jako emzáci v Halos. Ani náhodičkou.

Osobně beru první Killzone spíše jako úvod do jejího světa, kde se nepochybně bude odehrávat mnoho pokračování. Další díly mají šanci trumfnout i nejlepší FPS (ať už si každý pod tím pojmem představuje cokoliv). Killzone si do svého ponurého světa převzala z dosud existujících FPS to nejlepší, co mohla, asi nejvíce si vypůjčila z opravdu vydařeného Xboxového trháku Halo. Podaří –li se příště zakomponovat ještě fyziku a vozidla, ať se ostatní FPS mají na pozoru. Přes stáří PS2 vyrostla pod rukama Guerilly vynikající hra. Příště to může být opravdová dokonalost.

Killzone

Výrobce/Vydavatel	Guerilla/Sony
Platforma	PlayStation 2

Multiplayer:	ano
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	ano, 62 kB

Verdikt:

Kvalitní a zejména atmosférická FPS z blízké a ne příliš radostné budoucnosti.

Hodnocení:

Michael 82%, Karel 85% (info)