RECENZE: Kena: Bridge of Spirits pod krásnou fasádou kryje svou průměrnost

Na překrásnou hru Kena: Bridge of Spirits letos sází zejména Sony, aby firmě alespoň částečně vynahradilo nedostatek vlastních exkluzivit. Povedená vizuální stránka však není to jediné, co dělá kvalitní hru, a na to Kena tak trochu doplácí.

Původně jsme se o hře Kena: Bridge of Spirits od studia Ember Lab dozvěděli na velké loňské show Sony k příležitosti odhalení nových PlayStationů 5. Jak se později ukázalo, Kena sice není exkluzivitou (koupit se dá i na PC), ovšem pro xboxy prozatím zůstává zapovězena. A proto pak i nadále mělo jinak celkem vlažný marketing na starosti právě Sony. I my jsme si proto Kenu zahráli na PlayStationu 5.

Kdo z vás viděl alespoň jeden trailer na hru, musí mu být hned jasné, na co Kena: Bridge of Spirits láká přednostně. Vypadá totiž, jako kdybyste hráli hru ze světa animáků od Disneyho. Roztomilé postavy a příšerky, barvitý a propracovaný herní svět a přístupnost celé rodině to všechno jasně podtrhuje. Musím uznat, že na PS5 vypadá hra téměř tak dobře jako v trailerech.

Autoři to také dávají dostatečně na obdiv. K dispozici tak je například foto režim, se kterým si můžete patřičně vyhrát: celý svět kvůli fotce klidně zamrzne uprostřed boje. Na PlayStationu 5 si můžete rovněž vybrat, zda hra bude mít při uměle dopočítaném 4K rozlišení 60 snímků za sekundu, nebo nativní 4K při 30 FPS. V obou případech vypadá hra skutečně nádherně, na HDR televizi obzvlášť vynikne.

To tedy na úvod k tomu, co se od Keny očekávalo: krásná „disneyovská“ grafika, která ždímá výkon PlayStationu 5. K tomu skutečně nemám výhrady, byť ze strany PC hráčů se ozývají připomínky, že tato verze hry není zdaleka tak dobře optimalizovaná a potýká se náhlými poklesy plynulosti. PC verzi jsme bohužel v redakci neměli k dispozici, takže to nemůžeme ověřit.

Lehké rozčarování hned v úvodu jsem zažil s příběhem hry. Ujímáte se role mladé dívky Keny, která je jakousi šamankou starající se o ztracené duše. Spolu s ní prozkoumáváte prokleté lokace a snažíte se je uvést do původního stavu, míříte však také za objevením jakéhosi horského chrámu. Musím uznat, že hra se nic moc neobtěžuje vysvětlovat a zkrátka vás nechá jít za ukazatelem na mapě, tam splnit co je třeba, a posunout vás zase o kousek dál.

Příběh samotný tu je spíš jen ve stylu „aby se neřeklo“ a rozhodně to není ta hlavní věc, která vás posouvá kupředu. Občas si zkrátka pohovoříte s různými dalšími poutníky, kteří vám vysvětlí, co je v aktuální lokaci potřeba zařídit, abyste ji zbavili kletby, a jdete zase o dům dál. O samotné Keně nic moc nevíte, její osobnost není nijak zvlášť rozvedená. Je to škoda, zde zbylo dost nevyužitého potenciálu.

Pak je tu samotná hratelnost, která se nedá asi označit lépe než jako dostačující. Kena: Bridge of Spirits se celou hratelnost snaží uhrát na jistotu, a naopak se vyhýbá riskantním inovacím. Výsledkem tak je zkrátka trochu tuctová akční adventura z pohledu třetí osoby. Hrdinka má k dispozici v boji lehký úder, těžký úder, luk a hod bomby, po defenzivní stránce pak může uhýbat, blokovat rány či využít speciální schopnosti, které jí poskytují roztomilá stvoření Rot.

Tyto malé příšerky sbíráte napříč celou hrou, až vás jich provází takové malé stádo. Můžete jim přikázat, ať třeba zvednou ze země povalenou sochu, posunou kámen z cesty či se změní v přízračného hada, který umí likvidovat kletbou zasažený porost. V boji pak umí například na chvíli zadržet libovolného nepřítele a nebo vám doběhnou pro doplnění zdraví. Ve chvílích mimo boj jim pak můžete za posbírané krystaly z truhel a váz nakupovat roztomilé čepičky.

Vedle oněch krystalů pak také sbíráte za dobré skutky vůči stádečku příšerek (většinou tím, že jim najdete nějaké ovoce k snědku) také karmu, za kterou si pak vylepšujete vlastní schopnosti. Moc vylepšení zde však není a hodně rychle je vyčerpáte.

Vedle boje budete s Kenou také často lézt po skalách, skákat (hned od začátku máte k dispozici dvojitý skok) či později využívat luku jako lana na přitažení. Sem tam narazíte i na nějakou tu hádanku. Hra se mi alespoň na PlayStationu ovládala dobře, a byť mi občas přišlo, že jsou nepřátelé možná až trochu přehnaně nemilosrdní (ví, kam přesně běžím, a podle toho plánují útoky, nebo mi někdy ani nedají možnost se bránit), s hratelností jsem jinak problémy neměl.

To říkám proto, že hra vám v základu nastaví tu úplně nejlehčí obtížnost ze tří. Tak jsem ji tam nejprve nechal a pak se pozastavoval nad tím, proč nacházím celou řadu připomínek, že některé souboje s bossy jsou až přehnaně těžké. Namátkově jsem proto zkoušel různé obtížnosti a celkem musím dát za pravdu, že ačkoliv jsou zde tedy jen tři stupně, je to dost jiný zážitek. Už na ten prostřední, který má být „normální“, jsou najednou někteří nepřátelé daleko zákeřnější. Ale je jen na vás, zda chcete spíš nerušeně prozkoumávat svět hry, a nebo si procvičovat reflexy v boji.

Každopádně vás hra moc netrestá a záchytných bodů je zde dostatek. Ačkoliv by to některým veteránům žánru „soulsovek“ mohlo přijít jako samozřejmé, za smrt vás hra nijak nepenalizuje a zkrátka vám dává nové pokusy dokola a dokola.

Na hratelnosti mimo boj mi také vadilo až moc neviditelných zdí, které vám zakazují si třeba vyskočit někam, kde to zdánlivě vypadá přístupně. Ale ouha, prostě vás tam autoři nepustí. Herní svět se sice tváří otevřeně, ale v podstatě vás celkem dost svazuje v tom, kam byste v danou chvíli měli jít.

Kena: Bridge of Spirits za mne asi nejvíc ukazuje, že autoři by raději dělali animované filmečky než hry samotné. Celé to vypadá parádně, po vylepšené verzi Ghost of Tsushima je to druhá nejhezčí hra na PS5, co jsem zatím hrál. Jen kdyby celé to grafické pozlátko bylo dál podpořeno i lepším příběhem a hratelností, která se alespoň trochu snaží zaujmout, a ne jen odškrtávat pomyslný seznam nutných prvků.

Ve výsledku mne tak vlastně vedle prozkoumávání krásného herního světa kupředu nejvíc táhly ony příšerky Rot a snaha jim pořídit co nejvíc bláznivých čepiček. Příběh mne naopak docela zklamal. Zbývá tak už jen hratelnost, která je prostě jen dobrá, což je vlastně charakteristika, která platí pro celou hru... je prostě jen dobrá. Nepřikove vás k obrazovce, nevymáčkne slzu, nezamrazí vás z intenzity boje, jen zkrátka ukáže, jak vypadá taková normální akční adventura s pěknou grafikou.

Stačí to jako prvenství studia Ember Lab? Asi ano. Ale ať příště koukají nabrat nějaké lepší scenáristy a designéry, nafouknout herní svět a celkový čas nutný k dokončení hry z nějakých osmi hodin alespoň na dvacet, a pak to teprve bude pecka.