RECENZE: Just Cause 3 je asi nejrozporuplnější hra letošního roku

Zběsilá akční jízda, v níž deaktivujete raketu za letu, vozíte se na střechách aut a počet explozí za minutu láme světové rekordy, se přece nudy obávat nemusí, že? Chyba.

Just Cause 3 nabízí přesně to, co už před nějakými devíti lety první díl, tedy spoustu hollywoodsky přepálené akce, v otevřeném, krásně vypadajícím světě. Jenže z čeho jsme se před téměř dekádou posadili na zadek s otevřenou pusou, to dnes už působí rozpačitě.

Bavte se!

Jedno se musí Just Cause nechat: na nic si nehraje a holou pravdu o sobě vybalí již v prvních minutách. Pár banálních vět o návratu domů a nutnosti osvobodit rodnou zemi od krvelačného diktátora a už pobíháte po křídlech letadla a pálíte raketometem po všem, co se na zemi pohne. Následuje efektní seskok padákem, během nějž střílíte i po věcech, co se nehýbou, zato pořádně vybuchují. Po dopadu nasednete do auta a dojedete někam, kde pro změnu zase chvíli střílíte a první mise je hotová. Teď to vynásobte pětadvaceti a máte před sebou Just Cause v holé kráse.

Just Cause 3 (PS4)

Aby bylo jasno, nevysmívám se Just Cause 3 proto, že se v ní příliš střílí a navíc se u toho nebere příliš vážně, vždyť to musí být každému jasné už z letmého pohledu na krabici v obchodě. Problém není ani v tom, že by bylo samotné střílení zpracováno špatně, protože to rozhodně není. Zbraní je dostatek, hloupých nepřátel, kteří se neváhají v nekonečných vlnách bezhlavě obětovat, ještě více a exploze patří mezi to vůbec nejlepší, co jsme ve hrách kdy viděli.

Problém je v tom, že hra naprosto rezignuje na cokoli ostatního a ve výsledku nenabízí nic víc než primitivní automaty z 80. let. Jenže ty byly alespoň výzvou, kterou zde líbivá grafika nenahradí.

Promrhaný potenciál

Just Cause 3 (PS4)

A přitom je za hrou vidět obrovské množství práce. Jenže k čemu je obrovská a krásně vypadající ostrovní mapa o rozloze tisíců metrů čtverečních, když jediné, co na ní můžete dělat, je střílet dokola po pořád stejných věcech?

Hlavním tahákem nového dílu je vystřelovací lano, jímž můžeme připoutat některé objekty k sobě, což díky vymakané (i když totálně nerealistické) fyzice způsobí psí kusy. Ano, chvíli jsem se opravdu dobře bavil přivazováním vojáků k jedoucím automobilům či vrtulníků k nádržím s palivem, ale popravdě: co z toho, když jeden dobře hozený granát způsobí větší paseku než přivazování vyžadující dostatek času a milimetrovou přesnost?

Čas od času si samozřejmě rádi zaexperimentujete, ale na cca 20 hodin samotné kampaně je to proklatě málo. Motivace u hry prosedět více než půl hodiny v kuse neexistuje.

Just Cause 3 (PS4)

Rozhodně tedy ne kvůli příběhu, který vzhledem k mizivé kvalitě dostává až příliš prostoru v doprovodných cutscénách. Nesmyslné dialogy absurdních postaviček psal zřejmě v Avalanche Studios (mmj. letošní překvapení Mad Max) noční vrátný potácející se mezi těžkou kocovinou a drogovým deliriem, jinak si jejich nesmyslnost těžko vysvětlit. I béčkový příběh může být zábavný, viz třeba staré klasiky se Schwarzeneggerem nebo van Dammem. Jenže tam nikdo nenutil hlavního hrdinu líbat krávu nebo riskovat život kvůli soudku vína.

Stále si však myslím, že se mezi čtenáři nachází dost těch, co si říkají: „Příběh mě nezajímá, originalitu neřeším, nic víc než čas od času na pár chvil vypnout mozek a prostě si zastřílet nehledám a na to je snad Just Cause ideální, ne?“ Ne není, protože...

Llllloooooooaaaaaaaadddddiiiiiiinnnnnngggggg

Just Cause 3 (PS4)

Protože více času zřejmě strávíte pozorováním točícího se nahrávacího kolečka než skutečným hraním. Už jen logování na servery hry, které jsou u čistě singleplayerové hry jen nevítaným bonusem, sežere zhruba dvě minuty čistého času. Ale to není nic proti samotnému spouštění hry.

Schválně jsem si zkoušel změřit dobu, která uplyne od spuštění do momentu, kdy skutečně budu hrát, ale během prvního pokusu jsem usnul a během druhého mi v mobilu došla baterka. Trochu tedy přeháním, ale pokud se pro hraní nakonec přece jen rozhodnete, připravte si k ruce časopis. Nebo raději knížku. Ono to totiž bohužel není jen o prvním loadingu, který i na PlayStation, kde je podle uživatelů hra zřejmě nejlépe optimalizovaná, zabere hodně přes pět minut. Nahrává se totiž pořád, několikrát během jedné mise, před každou cutscénou, při každé smrti a co je ze všeho nejhorší, tak i před každou nepovinnou misí.

Just Cause 3 (PS4)

Jediným způsobem, jak totiž ve hře můžete získat nějaké vylepšení, ať už více granátů, zrychlení v autě, nebo cokoli jiného, je hrát nepovinné mise. Těch je spousta a jsou samy o sobě docela pestré: závody v nejrůznějších dopravních prostředcích, skok padákem do dálky, střelba na cíl atd. Jenže každá taková mise trvá pár minut, málokdy déle než samotný loading!

No a pokud se vám příliš nedaří, což vzhledem k faktu, že na rozdíl od kampaně jsou tato nepovinná kola docela obtížná, není neobvyklé, musíte si čekání protrpět znovu. Výsledek? Ještě v polovině hry jsem neměl jediný upgrade. Jen nevím, jestli je dobře, že mě hra nenutí loadovat víc, než je nezbytně nutné, anebo špatné, protože jsou upgrady k ničemu.

Stokrát nic umořilo vola

Just Cause 3 (PS4)

Vše výše napsané je ohromná škoda. Just Cause nabízí totiž i zcela fantastické situace, kdy pomocí háku přeskakujete mezi letícími helikoptérami. Když vám začne téct do bot, vyskočíte a ve svém „létajícím“ oblečku doplachtíte přímo do centra nepřátelské základny, kde během několika sekund rozpoutáte ohnivé peklo, načež nasednete do nabušeného sporťáku a odsvištíte do západu slunce.

Jenže ač to na papíře zní fantasticky, ve skutečnosti se to proklatě rychle okouká. Někoho to bude bavit desetkrát, někoho dvacetkrát a někoho možná třeba i třicetkrát. Vzhledem k tomu, že kromě příběhových misí musíte dobývat i generické základny a města, kterých jsou další desítky, nuda se dostaví hodně dlouho před závěrečnou animací. A při představě neskutečně dlouhých loadingů se chuť k dalšímu pokračování vytrácí o to rychleji. Určitě jsou na trhu i horší tituly, ale myslím, že život je příliš krátký na to, abych mohl doporučit strávit jeho nezanedbatelnou část v podobně stereotypní hře.