Není tomu tak dlouho, co filmové adaptace komiksů začaly s pravidelností infiltrovat filmová plátna. Stejný trend lze bez obtíží vysledovat i na obrazovkách počítačů, které však mají, jak se zdá, oproti celovečerním snímkům jednu výhodu – na PC se komiksům daří podstatně lépe. Důkazem je kupříkladu jeden z nedávných hřebíčků do rakve ve formě Norringtonovy Ligy výjimečných nebo rozporuplného Hulka z pera jinak skvělého režiséra Anga Leeho. Naproti tomu jdou počítačovým hrám licence od ruky a výsledky byly zatím když už ne skvělé (XIII), tak alespoň nadprůměrné (Wolverine’s Revenge, Spiderman). Škoda jen, že rčení výjimka potvrzuje pravidlo nezůstalo jen v oblasti pořekadel a postihlo zrovna legendu, bez které by pomyslná hodnota světového komiksu byla sotva poloviční. Ano, Dredd vs. Death (dále jen DvD) svou kvalitou inklinuje spíše k Dreddovu filmovému zpracování se Sylvestrem Stallonem v hlavní roli, tedy k čirému průměru.
Ačkoliv počítačová hra v kombinaci s komiksovou
základnou nabízí prostor k rozehrání daleko většího dějového mariáše, DvD prezentuje pouze jakýsi komornější hon na soudce Smrt (Judge Death) a jeho
tři kapitány, jež doplňují apokalyptickou čtveřici. Jelikož Smrt s libostí trestá samotný život, kterým přelidněná metropole Mega City překypuje, byl v
minulosti i se svými společníky po odpreparování hmotných těl odsouzen k věčnému přebývání v nepohodlných energetických schránkách. Vražda je totiž, hned
vedle močení na ulici, podle nového zřízení autonomních soudců a exekutorů v jedné osobě jedním ze smrtelných prohřešků proti zákonu. Jako obvykle se však
něco zvrtne, Death je i se svými společníky volný a město zaplavuje vlna smrti a přisluhovačů temného kultu. Do vzniklého zmatku se krkolomně zaplétá šílený
vědec se svými geneticky vyšlechtěnými upíry, čímž se Dreddova vysněná dovolená opět vzdaluje o pár tisíc mrtvol. Příběh, jenž by se dal rozvinout na
papírových stránkách jednoduše nemohou pokrýt krátké enginové animace a strohý textový
doprovod před každou z misí, zahrnující toliko
nejnutnější informace a v pozdějších fázích už jen portfolio soudců smrti coby hlavních bossů.
Z technologického hlediska hry, jako by autoři z Rebellionu ustrnuli na pozici svého předchozího projektu, výborné hororové akce Aliens vs. Predator. Ostatně použitý engine Asura je pouze upraveným nástrojem, který před čtyřmi lety rozpohyboval vetřelčí kyselinu a leckdy i naše tělní pochody. Bohužel, při pozornějším pohledu zůstává grafika velmi podobná svému letitému předchůdci. Pestrobarevnost a typická ostrohrannost sice grafickému ztvárnění vdechuje nezaměnitelné komiksové kontury, nicméně možnosti dnešních počítačů jsou již viditelně o kus dál. Takové zombie jsou kostrbatější více než pokročilý anorektik a samotní soudci v rolích NPC si svou (ne)rozmanitostí přímo říkají o podtitul Klony útočí. Pouze drobnou náplastí jsou deformace shnilé kůže při pohybu některých protivníků, kteří tak vypadají jako příbuzní (pravda, trochu chudší příbuzní) nemrtvých z ukázek Doom III.
Tvůrcům však nelze upřít jejich um napínat hráče lépe než kytarovou strunu a vyšponovat tísnivou atmosféru k vrcholu. DvD sice neobsahuje tolik
infarktových situací jako AvP, nicméně chrčivé steny upírů
a sípění nemrtvých dokáží v některých pasážích bryskně postavit chloupky na zátylku do pozoru, zvláště pokud se stvůry ještě nevyskytují v
zorném poli a srývají se ve stínech. Megalomanské stavby v exteriérech a ponurá zákoutí několika málo slušně zpracovaných interiérů pak už jen prohlubují
depresivitu budoucnosti.
I přes jistý atmosférický element není na místě čekat od DvD jakoukoliv hororovou podívanou. Jednotlivé úkoly misí se povětšinou odškrtávají s
předem určeným počtem mrtvých nebo zatčených nepřátel. Právě zatýkání nekalých živlů mělo přinést do stojatých vod 3D akcí něco osvěžujícího. Výsledek však
dopadl tak, že několik skupinek protivníků lze z počátku skutečně přesvědčit speciální klávesou, jejíž stisk doprovází Dreddův drsný hlas, k pokleknutí a
modlení se za nízký trest, avšak zanedlouho nepřátelé vytvrdnou natolik, že se ke slovu tak či tak dostává pověstný Lawgiver. Zajímavá je možnost vystřelení
zbraně z rukou protivníků, kteří se podle nátury nebo
přesily buď vzdají nebo zbraň opět zvednou. Zatýkání se však příliš nepovedlo a jeho jedinou světlou stránkou se stávají Dreddovy hlášky
při vynášení ortelů nad nešťastníky.
Věcí, která DvD mírně zachraňuje od nekonečného stereotypu, je zpracování několika málo úrovní. Jednou je nutné zachránit přeživší z nemocnice napadené nákazou, měnící vše živé v nemrtvé, a eskortovat je do karanténních jednotek. Podruhé změří Dredd síly s bossem, jemuž se zapalují nejen lýtka, ale i bar, po kterém se prohání. Hledání ventilů hasícího systému s živou pochodní v zádech má něco do sebe, protipól však tvoří zbylá většina hry. Prostředí se vzájemně příliš podobají, například nemocnice jako by z oka vypadla supermarketu. Smrt je navíc cítit všude - mrtvé jsou eskalátory, mrtvé jsou jednotlivé místnosti, jen nepřátelé jsou nemrtví.
Proklamovanou umělou inteligenci jsme nakousli ilustrací zatýkání protivníků. Během samotných přestřelek však postavy nepředvádějí žádné nevídané kousky,
za zmínku stojí pouze překvapivě dobrý pathfinding postav. Stejně tak fyzikální model
kontrastuje se zbylým technickýcm zpracováním. Reakce charakterů na zásahy jsou i po jejich smrti věrně zpracovány, podobně jako
animace pohybu postav.
Je veliká škoda, že výsledek licence kvalitního komiksu, kterým soudce Dredd bezesporu je, ve spojení se zkušenými tvůrci dopadl veskrze průměrně. O to větší je naše zklamání, přihlédneme-li k odkazu AvP. Nabízí se snad jen analogie s týmem Zombie, jež si svou pověst vybudoval na brilantních Spec Ops, avšak vzápětí ji pohřbil nemastným, neslaným útěkovým simulátorem Alcatraz: Prison Escape. Nezbývá než doufat, že pohřben není i Dredd coby hrdina počítačových her a že ještě někdy budeme mít možnost prohánět jeho hranatou bradu po obrazovkách, které znamenají svět.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
