Johnu Carpenterovi je 78 let a poslední film natočil před více než 15 lety, přesto jeho jméno v popkultuře stále rezonuje. Jako režisér je podepsán pod největšími klasikami hororového žánru (například Věc, Halloween, Mlha...), jeho atmosférické soundtracky zmiňuje za zdroj inspirace třeba i velikán filmové hudby Hans Zimmer. Svůj otisk zanechal i ve světě počítačových her, které jsou pro zprostředkování intenzivního strachu snad tím vůbec nejlepším médiem. Že svým jménem zaštítil multiplayerovou střílečku Toxic Commando, je tím nejlepším doporučením, v jaké tato úmyslně béčková záležitost mohla doufat.
Ve hře se stanete členem čtyřčlenné jednotky geneticky vylepšených supervojáků, kteří bojují proti Bahennímu Bohovi (Sludge Lord). Toho lidstvo nechtěně probudilo ve snaze najít alternativní zdroj energie v blízkosti zemského jádra, za což se jim odměnil tím, že jich většinu proměnil v nemyslící zombíky. Zápletka je sice správně osmdesátkově přímočará, ale kupodivu neslouží zde jen jako nepodstatný „fluff“, naopak má pro celkový zážitek důležitou roli. Každá z misí je uvedena i ukončena stylovým filmečkem (mimochodem vše s českými titulky), hlavní hrdinové mají jasně definované osobnosti a kampaň tak má pevně danou strukturu, byť zároveň nabízí docela velkou volnost v možnostech plnění jednotlivých výzev.
Zjednodušeně řečeno je Toxic Commando nové Left 4 Dead. Se svým týmem se musíte prostřílet skrze zástupy zombíků k cíli, což se neobejde bez vzájemné spolupráce. Pár podstatných rozdílů tu ovšem je. Tím největším je asi open worldová struktura všech misí, takže si cestu k plnění úkolu můžete vybrat po svém. Je jen na vás, jestli se vydáte tou nejkratší cestou, nebo se budete zdržovat průzkumem okolí. Najít můžete lepší vybavení, ale i silnější nepřátele, s největší pravděpodobností obé. Jelikož jsou tu mapy daleko větší než je v žánru běžné, dostanete možnost využívat vozidla. S těmi si užijete spoustu srandy a jsou daleko víc než jen urychlením přesunu z bodu A do bodu B.
Vývojáři si půjčili fyzikální engine z offroadového simulátoru MudRunner a tak je přejíždění davů zombíků morbidně zábavné. O své auto se ale musíte starat, shánět do něj benzín, opravovat ho a ideálně na něj namontovat i nějakou tu palebnou sílu. Občas uvíznete v blátě nebo se vám na nápravu namotá nějaký ten slizký zámotek, takže si užijete spoustu infarktových situací, kdy musíte vystoupit z relativního bezpečí plechové karoserie přímo do stáda nemrtvých a modlit se, že vám ochranná palba vašich kolegů dá dostatek času na spáchání aspoň základní opravy.
Zatímco v L4D šlo většinou jen o to projít mapou až ke konci, zde jsou úkoly daleko rozmanitější. Jednou budete muset transportovat vzácný náklad přes nepřátelské území, jindy likvidovat nebezpečného bosse, pak zase třeba čistit mapu od slizu. Nic originálního, ale každá z devíti misí se hraje trochu jinak, což se počítá. Co mají naopak všechny společného, je závěrečný nápor nepřátel, kdy zúročíte všechny nasbírané suroviny pro zprovoznění co nejvíce obraných prvků. A pak už se jen modlíte, aby vše vydrželo do konce časového limitu.
Na rozdíl od Left 4 Dead nejsou tyto pasáže tak obtížné a většinou je přežije celý tým, na druhou stranu jsou nesmírně efektní, protože nepřátelé se na vás valí po stovkách. Tyto davové scény vývojáři jednoduše umí, jak už jsme se mohli přesvědčit například ve World War Z nebo Space Marines 2. Škoda je, že se víc neodvázali, co se návrhu monster týče, kromě řadových zombies jich je tu jen pár a jde o klasické zástupce žánru, jako obr schopný vás zlikvidovat jednou ranou nebo vybuchující sebevražedný atentátník.
Kampaní samotnou proběhnete za nějakých deset hodin, ale tím zábava zdaleka nekončí. Postupně si totiž vylepšujete každé ze čtyř dostupných povolání a odemykáte schopnosti, posilují i zbraně v závislosti na tom, jak často je používáte. Díky tomu se pak můžete pustit i do vyšších obtížností, které přinášejí nové výzvy. Za nasbíranou měnu si pak můžete dál dokupovat kosmetické ozdoby, které ale naštěstí ctí temnou atmosféru hry, Fortnite se z toho nestane.
Až na davové scény je grafika spíš průměrná, neurazí, nenadchne. Prostředí by po pravdě mohlo být víc druhů, ale vzhledem ke scénáři by nějaké velké putování po světě nedávalo příliš smysl. Skvělá je hudba, kde sice pan Carpenter složil jen hlavní téma, ale i ostatní skladby jdou v jeho šlépějích.
Celé to tak je jen o tom, jestli se vám podaří sehnat zábavné spoluhráče. Než hra oficiálně vyšla, byl jsem nucen hrát offline s boty, což se rychle omrzelo. Až s návalem hráčů se situace radikálně změnila, bohužel oběma směry. Když se poštěstilo, dostal jsem se do dobré party, kde jsme navzájem spolupracovali a pomáhali si, komunikace je klíč. Byly ale i sedánky, kdy se hned na začátku mise někdo utrhnul a jel sólo, nedělal si starosti z friendly fire, případně se zbaběle odpojil z finální bitky.
Svou rodinu a spoluhráče v public coopu si nevybereš... https://t.co/alfHzyuiVq
Ale tak je to holt se všemi kooperativními hrami. Pokud dokážete přemluvit ke spolupráci ještě tři kamarády (nebo aspoň dva, aby zůstal někdo, kdo nebude zapomínat na léčení), klidně si připočítejte nějaké body k dobru navíc.
