RECENZE: Iron Harvest křísí epické strategie pro jednoho hráče

V posledních letech existují žánry, které takříkajíc opanovaly videoherní scénu. Zatímco stříleček se zaměřením na multiplayer (battle royale) je jako housek v pekárně, stejně jako náročných RPG, kde vás každá chyba může zabít, jiné žánry citelně skomírají. Jedním z nich jsou i realtimové strategie pro jednoho hráče.

Iron Harvest je naštěstí po delší době dokonalou náplastí na stesky všech, kterým chybí hry jako Company of Heroes, Warhammer 40K: Dawn of War (1 a 2) nebo Starcraft. Po poměrně dlouhé době jde totiž o titul, jehož hlavním zaměřením je kampaň pro jednoho hráče s robustním příběhem, ne multiplayerové bitvy. I když ty samozřejmě taky nechybějí.

Děláno s láskou

A co je asi nejdůležitější – na Iron Harvest je v podstatě z každé složky a momentu poznat, že jde o titul, který je dělaný z lásky a s láskou, že nejde o žádný kalkul, který vymyslel nějaký chytrý algoritmus a schválila parta kravaťáků v prosklených kancelářích na špičce mrakodrapu.

Krásně je to vidět už v úvodní tutoriálové misi, ve které ukazuje základy ovládání a v níž proháníte zasněženým lesem malou Annu. Tu kluci nechtěli vzít do party, takže se rozhodne je všechny nemilosrdně vymlátit sprškou sněhových koulí. A i když jí plán tak úplně nevyjde, je to ten nejzábavnější tutoriál, který dokážu vytáhnout z paměti.

Tím spíš, že je v něm zakomponovaný i začátek epického příběhu, který se pak táhne po desítky dalších hodin. Vyprávění je vůbec extrémně důležitým aspektem Iron Harvest a příběh je nesmírně poutavý. A to nejen v žánru strategií odehrávajících se v reálném čase, ale obecně v rámci her vůbec.

Samozřejmě hodně pomáhá to, že se celá hra odehrává v alternativní historii 20. let minulého století. To dalo autorům velkou volnost v tom, jak vyprávění podat a strukturovat. A dá se jim tak s klidným srdcem odpustit, že s Annou běhá do boje její věrný medvěd Wojtek. Ten je přitom neocenitelným pomocníkem jak při likvidaci nepřátelské pěchoty, tak při léčení té vlastní. Je totiž ověšený lékárničkami. Jiná hrdinka později do válečné vřavy jezdí dokonce na tygrovi.

Pozor na ilumináty!

To, že se hra odehrává v alternativní historii, samozřejmě znamená víc než jen to, že hráči komandují malou zoo. Například to, že tu nenajdete Německo, Francii nebo Velkou Británii. Místo nich jsou tu Polanie, Saxonie a Rusvět, které zároveň představují trojici hratelných frakcí. V poslední zmíněné zemi stále vládne car Mikuláš, jemuž pořád našeptává Rasputin. Oba byli v „naší“ realitě kolem roku 1920 už po smrti.

Iron Harvest - obrázky z recenzování

Příběh Iron Harvest začíná jako typická válečná sága, kde utlačovaní Polaňané povstanou proti rusvětským okupantům, záhy se ale ukáže, že zpovzdálí tahá za nitky tajemná organizace zvaná Fenris, zdejší obdoba iluminátů. A hrdinové se tak ženou v jejích stopách, aby zabránili vypuknutí konfliktu biblických proporcí.

A i když je příběh ve hře překvapivě zábavný (a také plný všemožných klišé), většina potenciálních zákazníků sáhne po Iron Harvest z úplně jiných důvodů – kvůli samotné hratelnosti a také obřím robotům (mechům), kteří jsou vládci zdejších bojišť. Na tanky, džípy nebo obrněné transportéry ve světě Iron Harvest zkrátka jaksi nedošlo, místo nich jsou tu obří kovová monstra s gigantickými kanóny.

Dobrou zprávou je, že na frontě hratelnosti Iron Harvest funguje nadmíru dobře. Jako doma tu budou především ti, kteří strávili desítky a stovky hodin na bojištích v už zmiňovaných klasikách žánru Company of Heroes nebo Dawn of War. Správa základny je v Iron Harvest osekaná na nezbytné minimum. Máte tak hlavní štáb, kasárna na výrobu pěchoty a dílnu na produkci mechů. A k tomu bunkry na obranu. A to je všechno.

Do boje! Ale každý svojí rychlostí

Díky tomu se tak při hraní můžete maximálně soustředit na mikromanagement svých vojáků a pochodujících strojů zkázy. A že ho postupně budete potřebovat. Ze začátku sice stačí označit všechny vyrobené jednotky a poslat je přes mapu tam, kde stojí protivníkova základna, ale tento hurá přístup nevydrží moc dlouho.

Rozdíly jsou totiž už mezi pěchotou. Zatímco obyčejní pěšáci vyzbrojení puškami upalují docela rychle a za plotem nebo zídkou se tak schovají poměrně rychle, jejich silnější alternativy s velkými kanóny nebo kulomety už takoví sprinteři nejsou. A pokud je pošlete všechny naráz, ti s těžšími kvéry se záhy začnou opožďovat, bojový útvar se rozdělí a obě jeho části se stanou zranitelnějšími.

Iron Harvest - obrázky z recenzování

A podobné je to i s mechy. Zatímco ti lehčí, určení primárně k průzkumu, upalují k nepříteli jako o závod, ti dělostřelečtí sice pálí mnohem dál, ale zároveň jsou hodně pomalí, a navíc se pro dalekonosné bombardování musejí nejprve rozložit a zaměřit správným směrem. Totéž platí pro pěchotou ovládané těžké kulomety nebo stacionární protitanková (nebo spíš protimechová) děla.

Klikatá cesta

Rozdílná rychlost různých typů jednotek ovšem není jediným klackem hozeným pod nohy vašeho taktického génia. Větším problémem je to, jak si vaši udatní bojovníci hledají cestu k nepříteli. Takzvaný pathfinding má totiž bohužel dost často velké mezery, zvláště u velkých mechů.

Ti pak mají tendenci se různě prapodivně točit v kruzích, sáhodlouze se obcházet nebo absolvovat krátkou trasu obrovským obloukem, protože zrovna ve chvíli, kdy vydáte příkaz k pohybu, tak jeden z robotanků ucpe úzký průchod a ti ostatní se tak rozhodnou pro okružní jízdu do nepřátelské základny, kde je soustředěná palba roztrhá na kusy. Tedy v případě, že si včas nevšimnete, že zbloudilá ocelová ovečka běží přímo vstříc smečce vlků.

Company of Heroes nebo Dawn of War se ovšem Iron Harvest podobá i v jiných ohledech. Suroviny pro výrobu jednotek totiž netěžíte sami například pomocí speciálních vozidel. Místo toho jsou na (skoro) každé mapě v kampani rozeseté doly a ropné vrty. A když je zaberete, zajistí vám stálý přísun materiálu.

Ten přitom není potřeba jen na stavbu budov nebo výrobu vašich mechanických ocelových pěstí, ale také k jejich opravám. Hra totiž obsahuje povel k ústupu, takže pokud máte základnu a pěchotu nebo mecha, co melou z posledního, stiskem jedné klávesy odešlete své svěřence nejkratší cestou zpátky do báze, kde je můžete za příslušný obnos železa a ropy opravit/doplnit jejich počet.

Kdo uteče, přežije

A ústup se vyplatí používat, není to žádná srabárna. A to minimálně ze dvou důvodů – jednak je oprava/doplnění jednotky vždycky levnější než pořízení nové a navíc taky zachráníte zkušenosti, které vaši mechové nebo vojáci posbírali.

Iron Harvest - obrázky z recenzování

Je to tak, i Iron Harvest se veze na vlně lehkých RPG prvků. Zkušenější jednotky jsou nejen odolnější, ale po prvním povýšení se jim také odemkne speciální schopnost, která je činí všestrannějšími. Pěchota tak střílí rychleji a mechové podle typu pálí ze všech děl naráz, pokropí nepřátele kolem sebe výbušninami nebo vystřelí kouřovou clonu, která je ideální k už zmiňovanému ústupu.

Jednotky mohou povýšit dvakrát, hrdinové (například zmiňovaná Anna) dokonce čtyřikrát. Pokud jde o rozdílnost Saxonie, Rusvětu a Polanie, tak nečekejte zergy, terrany a protossy ze Starcraftu – zkrátka to není tak, že by se každá frakce hrála úplně jinak.

Ale rozdíly pochopitelně jsou, především mezi zmiňovanými mechy – někteří dostřelí dál než jiní, jsou rychlejší nebo dokonce fungují jako mobilní bunkry, do kterých můžete nacpat pěchotu dle libosti. Nejvíc mi v paměti utkvěla saxonská pěchota navlečená v minometných exoskeletech. Především proto, že mě v kampani rozpalovala doběla tím, že když už se k ní přiblížíte, aby jí minomety byly k ničemu, tak záhy zjistíte, že je pekelně odolná i v boji zblízka.

Graficky vypadá Iron Harvest obstojně, bitvy se nesekají ani ve chvíli, kdy se na obrazovce mydlí desítky vojáků/mechů a řekl bych, že obecně nebude hra nijak zvlášť náročná na hardware. Soudím tak podle toho, že běží na velmi vysoké detaily na mém několik let starém čtyřjádru.

Cizí jazyky netřeba ovládat

Dabing, hudba a ozvučení jsou rovněž na vysoké úrovni a ocenil jsem možnost přepnout si jazykové nastavení tak, aby jednotky i hrdinové mluvili svou rodnou řečí – díky tomu třeba pochytím pár ruských a polských slovíček a připomenu si učivo z hodin němčiny na základní škole. Navíc je celá hra opatřená českými titulky, v nichž jsem za nějakých 15 odehraných hodin neobjevil jedinou chybu, což je obdivuhodné. Iron Harvest si tak mohou naplno užít i ti, kteří se nekamarádí s cizími jazyky.

Přiznám se, že multiplayer jsem nezkoušel, protože se dost narozčiluji u kampaně, ale nepochybuji o tom, že nadšencům vydrží na stovky (a víc) hodin. Vzato kolem a kolem se Iron Harvest velmi povedl, a i když nepřináší nic moc originálního a často „opisuje“ odjinud to, co nabízí, je kvalitní. A jak jsem psal hned na začátku, pro milovníky kampaní pro jednoho hráče a realtimových strategií jde v podstatě o povinnost. Osobně věřím, že se podaří zlikvidovat i problémy s pathfindingem nebo zaměřováním některých speciálních útoků.