RECENZE: Into the Radius je jedna z nejlepších her pro virtuální realitu

Survival střílečka Into the Radius patří mezi nejlepší zážitky, které si dnes můžete dopřát ve virtuální realitě. Tematicky se inspiruje slavným románem Piknik u cesty.

Zlí jazykové tvrdí, že virtuální realita je jen výstřelek a že potom, co si člověk projde prvních pár působivých zážitků, se rychle omrzí a není co hrát. Jako všechna klišé se i toto do jisté míry zakládá na pravdě. Dobrého obsahu pro virtuální realitu není zrovna nadbytek a věc neusnadňuje ani skutečnost, že jsou na trhu tisíce nízkorozpočtových výstřelků, z nichž většina stojí slušně řečeno za houby.

Nicméně po roce od doby, co jsem si VR pořídil, nadále zastávám názor, že virtuální realita je víc než jen výstřelek. Tentokrát tu už zůstane nadobro a nezmizí jako dnes už obskurní první generace VR z devadesátých let. Jednak je tato technologie už celkem dostupná, jednak jsou tu využití jež nepodléhají omrzení, jako jsou různé letecké i jiné simulátory. Ale navíc, když člověk trochu hledá, se přeci jen čas od času objeví i herní tituly, které jsou naprosto skvělé a které díky virtuální realitě herní zážitek posouvají na zcela novou úroveň. A jednou takovou hrou je právě Into the Radius.

Into the Radius je názorným příkladem toho, jak i malé nezávislé estonské studio může vytvořit dílo, které si v ničem nezadá s áčkovými tituly. A já bych si troufl i říci, že je v lecčems i překoná.

Hra sice vyšla v létě 2020, ovšem před pár týdny prošla rozsáhlou aktualizací, která přinesla významné vylepšení grafiky, nové herní mechanizmy, spoustu nových zbraní, nepřátel a nové mapy. Proto se na ni podíváme. Co vlastně Into the Radius je?

Mnoho lidí by po letmém pohledu asi neváhalo hru označit za S.T.A.L.K.E.R. ve VR (dále jen Stalker), ovšem tak jednoduché to určitě není. V první řadě si nemyslím, že by se Into the Radius snažil opičit po Stalkerovi, jako spíš že se Stalkerem sdílí předlohu, kterou je slavný román bratrů Strugackých Piknik u cesty. Podle toho, co jsem ve hře viděl, to působí, že se Into the Radius předlohy drží lépe než Stalker, byť i zde jde jen o volnou interpretaci. Jinak by hra nejspíš byla dost nudná. V knize tak například nenarazíte na žádné děsivé stíny, které se vás snaží zavraždit.

Co hra zvládá naprosto skvěle, je atmosféra. Ta je tak hustá, že pokusy o její krájení vyžadují značnou sílu a místy je to vyloženě horor, při kterém tuhne krev v žilách. Tento aspekt funguje tak dobře zejména díky perfektně zvládnuté implementaci VR. Jen těžko lze popsat paniku, jaká člověka uchvátí, když mu po pár výstřelech dojdou náboje a je nutno dobít zbraň, což si vyžádá přesně stejné úkony, jako byste dobíjeli zbraň opravdickou. To jest vyndat zásobník (ideálně ho neztratit), zasunout nový zásobník (s municí!) a zbraň natáhnout a zamířit.

Míra vnoření se do hry, anglicky označovaná termínem „immersion“, říkejme jí ponor, je naprosto unikátní. Vedle toho, že má hráč tělo, což pro dobrý „ponor“ považuji za nezbytnost, se například jídlo z konzervy jí tak, že nejprve strhneme víčko a pak si nožem strkáme kousky masa do úst.

Velice hezky je udělaný i inventář, který je řešen kapsou na levé noze a batohem na zádech. Všechny nesené předměty lze do těchto fyzicky umístit a zase vyndat nebo je lze přendavat z kapsy do batohu a naopak. Zásobníky se dobíjejí z krabiček nebo i po jednotlivých nábojích, které lze vzít do ruky (nebo vyhodit z komory!). Pak je tu baterka a detektor artefaktů, vše natolik intuitivní, že po pár desítkách minut byl můj ponor hlubší, než jaký jsem doposud zažil v jakékoli jiné hře.

Into the Radius

Into the Radius

Graficky si přitom hra – na to že jde o počin nezávislého studia – nevede vůbec špatně. Nejde sice o next-gen grafiku, na jakou jsme dnes zvyklí z placatých her, polygony se šetří na každém kroku, ale přesto celek nepůsobí prázdně. Barvy a koncepce terénu oku lahodí a všemu dominuje majestátní černá koule vznášející se v centru zóny, neustále předvádějící poutavé meteorologické divadlo.

Nepřátelé, byť tvarově jednoduší, jsou jak z noční můry a bojím se jich mnohem víc než kdejakého prokresleného démona nebo zombíka z her věhlasnějších. Každý z nepřátel má přitom nějakou tu zvláštní vlastnost a i samotné anomálie jsou zde nápaditější a záludnější než ve Stalkerovi.

Atmosféru dokresluje působivá hudba a zvukové efekty, mapy jsou rozlehlé a vyloženě lákají k hlubšímu prozkoumávání. Zacházení se zbraněmi, jejich vylepšování a střelba z nich jsou vysloveně požitkem. Možnost uchopit pušku oběma rukama umožňuje bezprecedentně (možná precedentně v Bonework) realistické míření. Brokovnici lze zavřít zhoupnutím ruky a modely zbraní jsou nádherné.

Into the Radius

Into the Radius

Hra navíc (na Ryzenu 3900X, 32 GB DDR4@3200Mhz, GTX 1080 8GB) běží naprosto plynule, a to i bez nutnosti deaktivace rozšiřujících monitorů a snižování rozlišení toho hlavního, což je něco, co u mnoha jiných titulů, pokud chci, aby byly plynulé, bohužel dělat musím.

Je tak stěží na hře najít něco, co bych jí vytkl.

Přesto se o to pokusím. Co mi vadí asi ze všeho nejvíc, je, že ve hře nejsou žádní další lidé, navzdory tomu, že pro lidi plníme mise typu: přinést nějaký artefakt, prozkoumat nějaký fenomén. Činíme tak pouze prostřednictvím počítačového terminálu a automatizovaného úložiště, které funguje také jako obchod. Tu a tam najde člověk nějakou tu mrtvolu, ale jinak nikde ani živáčka. 

Druhá věc, která mi vadí, je, že když se chci sehnout pro něco na zemi bez toho, abych si to na dálku „přitáhnul“, nebo vzít něco hlouběji z police apod., v momentě, kdy se kolizní zóna ruky střetne se zemí nebo s policí, pohne to postavou hráče pryč od země nebo police a kýžený předmět zůstává nedosažitelný (přitáhnout ho lze vždy). To mě poněkud dráždí a osobně bych mnohem raději dal přednost kompromisu, kdy ruka tu a tam projde povrchem stolu nebo země.

Doladit by šlo ještě i ovládání chůze, kdy je směr chůze kromě polohy joysticku a hlavy závislý také na natočení celého levého ovladače a občas se tak vydám jiným směrem, než bych chtěl. Ovladač je tak třeba držet víceméně vzpřímeně před sebou, ale dá se na to zvyknout.

Připadá mi také, že únava a hlad nastávají trochu moc rychle, stejně jako se moc rychle opotřebovávají zbraně a péče o ně je až příliš zdlouhavá, ale nic z toho není v míře, která by mi vyloženě vadila.

Into the Radius

Závěrem tedy mohu říci, že Into the Radius je naprostá bomba a jedna z nejlepších, pokud ne ta vůbec nejlepší hra na VR, jakou jsem dosud hrál. A navíc není ani drahá. Každý, kdo tak má doma nějaký ten headset, by tedy neměl váhat a hru si nejpozději ihned pořídit. Je vysloveně návyková a slibuje na poměry VR velmi dlouhý a vydatný herní zážitek.

Jedině snad je nutno varovat lidi s méně plechovými žaludky: tato hra na pohodlí lidí trpících nevolnostmi a závratěmi moc ohledů nebere. Existují sice jistá „komfortní“ nastavení, ale je patrné, že hra je od základů konstruovaná pro zcela nekompromisní VR jízdu.