V osmdesátých letech minulého století byl Indiana Jones popkulturní fenomén. Trilogie o charismatickém archeologovi s ikonickým kloboukem a bičem v podání Harrisona Forda v podstatě definovala žánr dobrodružných komedií, nesmazatelnou stopu zanechala i v herním průmyslu, The Fate of Atlantis je podle mnohých nejlepší adventurou všech dob.
Herní Indiana Jones je přesně o tom, o čem byla původní filmová série z osmdesátých let.
S příchodem tisíciletí se ovšem Indyho oblíbenost významně propadla. Ne snad, že by nové filmy a hry byly vyloženě špatné, ale už jednoduše nedokázaly držet prst na tepu doby. Posloužily spíše jako nostalgické retro, u kterého si boomeři mohli zavzpomínat na ztracené mládí. Poslední film z roku 2023 (viz recenze Mirky Spáčilové) navíc finančně zcela propadl a tak už se obecně mělo za to, že se dříve milovaná značka odebere k věčnému spánku. Nebyla by první ani poslední.
A právě do této bezútěšné situace vydává Microsoft jen tak mezi řečí bez větší reklamní kampaně naprosto bombastickou, graficky opulentní, moderní videohru, která se suverénně zařadila nejen mezi nejlepší hry letošního roku, ale mezi nejlepší akční poslední dekády. Povedlo švédským Machine Games zachránit zašlou značku, stejně jako se jim to podařilo u Wolfensteina, kterého v roce 2017 naši čtenáři zvolili za nejlepší hru roku? Na rovinu – nejspíše ne, ostatně dosavadní předprodeje nebo počty zhlédnutí posledního traileru jsou vyloženě tragické, to ale teď není důležité. I kdyby The Great Circle měl být Indyho labutí píseň, v tuto chvíli nelze dělat nic jiného, než se radovat.
O hledání historických artefaktů...
Abyste si nemysleli, že právě čtete nekritickou ódu od zaslepeného fanboye, kterému ke štěstí stačí znovu na obrazovce vidět oblíbeného hrdinu, tak to tedy ne. Indyho jsem poprvé viděl až v dospělosti a i když mám nakoukané všechny filmy a hrál jsem většinu novějších her, dávám přednost jeho modernějším pokračovatelům, jako je Uncharted nebo především moderní Tomb Raider. Přesto si mě vývojáři dokázali okamžitě obmotat kolem prstu.
Spousta písmenek za námi a stále jste se nedozvěděli ani tak základní věc, jako jak se Great Circle hraje. Jednoduchá otázka ovšem nepřinese jednoduchou odpověď, vývojáři totiž brilantně kombinují mnoho žánrů a plynule mezi nimi přeskakují. Pokud bych měl hru popsat jednou větou, tak jde o plíživou akci v otevřeném světě s důrazem na řešení hádanek a filmovým dávkováním děje. Jenže tato je definice o ničem, takže to pojďme vzít podrobněji.
… o řešení hádanek a vyhýbání se pastem…
Po krátké úvodní sekvenci, která jakoby vypadla přímo z prvního filmu, včetně nášlapných pastí a prchání před valícím se kamenem, se Indiana Jones vrací na svojí domovskou univerzitu, kde přednáší o archeologii. Idylka trvá jen do okamžiku, kdy se v noci do budovy někdo vloupá a ukradne vzácný artefakt. V této pasáži jde o téměř klasickou adventuru, kdy pobíháte po školních chodbách, hledáte stopy a důkazy, čtete poházené písemné záznamy a řešíte na úvod snad až překvapivě zapeklitou hádanku.
Už během této fáze dostanete možnost poznat, jak moc mají autoři filmovou předlohu v úctě a jak věrně ji dokázali zreprodukovat. Však taká prý nad vývojem drželi dohled samotní George Lucas se Stevenem Spielbergem. Nejde jen o to, že hlavní hrdina má vizáž mladého Harrisona Forda, kterého dokázal už poněkud profláklý dabér Troy Baker i věrně hlasově napodobit, podobné péče se dostalo každému detailu. Ať už jde o práci s hudbou, návrh lokací, lehce ironické dialogy a další složky, kterých si možná ani nevšimnete, vše působí přesně tak, jako tehdy. Vývojářům se tak povedl husarský kousek, když hra působí technologicky vyloženě moderně (však za to také PC hráči zaplatí krvavými hardwarovými nároky, viz náš článek), ale ponechává si osmdesátkovou atmosféru.
...a o bití nácků.
Z Ameriky poté poletíte do Říma (cesta je samozřejmě zobrazeno formou rostoucí barevné čáry a nesmrtelného Williamsova hudebního motivu „Tůtudutů tůdudů“), kde se hratelnost přepne v městskou stealth adventuru á la série Dishonored. Volně se můžete pohybovat v ulicích, vstupovat do budov (včetně zcela věrně reprodukované Sixtinské kaple nebo Andělského hradu) a rozmlouvat s obyvateli, jen si musíte dát pozor na hlídkující milicionáře Černých košilí. Indy sice na sebe může brát různé převleky, díky nimž na sebe nepoutá pozornost, jsou však lokace, kam jednoduše nikdo cizí vstoupit nesmí. V tu chvíli přichází na řadu plížení ve stínech, nenápadná likvidace stráží, odtahovaní jejich omráčených těl do úkrytu a všechny další obvyklé herní triky, kterými se za každou cenu snažíte vyhnout alarmu. Protože i když má Indy po celou dobu k dispozici pistoli a bič, proti větší přesile jednoduše nemá šanci.
Nechybí nic, včetně Indyho panického strachu z hadů a odporu ke škorpiónům.
Nejpozději tady pochopíte, proč se autoři rozhodli pro perspektivu z vlastních očí a ne nabízející se pohled „přes rameno.“ Ve hře sice děláte stejné věci jako v již zmíněných Uncharted a Tomb Raiderech ale úplně jiným způsobem. Každá lokace je zde vymodelována s důrazem na realismus, nejde tedy jen o soubor předpřipravených překážek, za nimiž máte jistotu, že vás nikdo neuvidí. Můžete navíc nahlížet pod stoly, detailně prozkoumávat každá kout místností a hledat skryté stopy, naopak nemůžete natočením kamery nahlížet za roh. Pohled z vlastních očí oceníte i při švihání bičem, který není „plošným útokem na blízko,“ musíte přesně zaměřovat. Především se ale takto daleko snadněji vcítíte do role, zapomenete na okolní svět a skutečně se stanete Indiana Jonesem.
Samotný stealth je i na vyšší obtížnost poměrně benevolentní, nepřátelům chvíli trvá než vás spatří, chodí poměrně pomalu a i když se vše zvrhne, stačí se na chvíli někam uklidit. Indiana má k dispozici jen omezenou nabídku pohybů a zdejší úrovně nemají komplexitu například takového Deus Ex, takže vše příjemně odsýpá, aniž by se ovšem dostavil pocit, že jdete jen autory dopředu připraveným koridorem (i když tomu tak mnohdy skutečně je). Kromě hlavního úkolu máte k dispozici i spoustu vedlejších, po světě je navíc poschováváno nespočitatelně sběratelských předmětů, za něž získáváte odměny v podobě zkušeností a peněz.
Nechybí lehce ironický humor...
Jde o jednoduchý RPG systém, který ovšem není svazující a můžete ho v podstatě ignorovat. Za peníze se kupují knihy, které vám dají drobná vylepšení – navýšení zdraví, větší zranění, menší viditelnost pro nepřátele. Podobně jako ve Wolfensteinech jsou ale tyto bonusy jen minimální a tak nemusíte trpět výčitkami, když vám nějaký uteče. Což se prakticky určitě stane, protože zdejší mapy jsou velmi členité. Některé menší úkoly se dokonce ani nezapisují do deníku a lze je snadno minout. Například jdete po ulici a zaslechnete hovor dvou malířů o tom, že by potřebovali nový štětec. Když jim ho přinesete, poděkují vám a dají knihu, díky níž můžete nést místo tří jablek čtyři. Což je v podstatě k ničemu, protože jsem jablka stejně prakticky nejedl, ale je to milá odměna za průzkum okolního světa. Důležitou roli při průzkumu světa pak hraje fotoaparát. Za zvěčnění zajímavých míst získáváte další zkušenosti, na nižší obtížnosti pak funguje jako nápověda při řešení prostorových hádanek.
...ani fanaticky zlí záporáci.
Na pozadí těchto činností se odvíjí klasický Indyho příběh o hledání vzácných historických artefaktů, které by mohli pomoci nacistům vyhrát válku. Jde v podstatě o pohádku pro dospělé s jasně definovaným dobrem, očekávatelnými „zvraty“ a klasickou dějovou strukturou. Vypíchnout si zaslouží hlavní záporáci, Indyho úhlavní nepřítel v podobě německého archeologa Emmericha Vosse je charismatický a i když nemá muskulaturu, jako jeho pomocník s vizáží Filipa Turka, vzbuzuje oprávněně strach.
Hra se nebojí zobrazení hákových křížů, najdeme tu i obrazy Adolfa Hitlera, nacisté tu jsou ale jednoznačně vysmívání a bez milosti zabíjeni, na žádné relativizující vtípky à la SS dýka po dědovi se tu nehraje. Fricky budete nejčastěji likvidovat ze zálohy, občas ovšem dojde i na bitky, při nichž hrají klíčovou roli zbraně na blízko. Všechna ta košťata, lopaty, francouzské klíče, ale i zednické lžíce nebo obušky mají omezenou výdrž a často se lámou. Musíte si tedy neustále udržovat přehled o svém okolí, abyste nezůstali s prázdnýma rukama. Pěstmi totiž více nepřátel najednou rozhodně neubijete.
To střílení je vzhledem k předchozí tvorbě studia nečekaně vzácné. Zbraní je málo, až na pistoli nejdou dobíjet ani nést daleko s sebou a především sám Indy vydrží maximálně jeden dva zásahy. Ale tak je to správně, o přestřelkách Indy nikdy nebyl.
Při průzkumu podzemních historických komplexů je hra nejsilnější.
Tím vůbec nejdůležitějším, co dělá Indyho Indym je totiž průzkum architektonických pozůstatků zapomenutých civilizací. Většinu z nich najdeme hluboko pod zemí a jsou plné nebezpečných pastí a zapeklitých hádanek. Když jsem poprvé vstoupil se zapálenou loučí do obří sluje, vyplašil hejno netopýrů a přede mnou se ze stínů vynořil podzemní chrám, skutečně mi poklesla brada. Samotné puzzly nejsou nijak extra originální - budete mačkat tlačítka ve správném pořadí, manipulovat s paprsky světla, přesměrovávat tok vody, umísťovat vzácné artefakty na odpovídající piedestaly a podobně, fenomenální je ale jejich technické zpracování. Prastaré mechanismy se hýbou s okázalou majestátností, plameny ohně promítají na zdi třesoucí se stíny a působivá ozvěna dává jasně najevo, že jste na místě nechtěnými vetřelci.
Podzemních komplexů je zde snad až absurdní množství, ale vůbec to není na škodu, právě ony jsou vrcholem hry. Díky měnícím se kulisám se navíc nemají šanci okoukat, přeci jen je obrovský rozdíl když prozkoumáváte zapomenuté křesťanské chrámy nebo katakomby pod pyramidami v Gize. Některé tyto „dungeony“ jsou spíše prostorovými hádankami, kde musíte hledat cestu dál pomocí biče, který může sloužit i podobně jako vystřelovací hák, jindy vás ohrožují pavouci, hadi nebo škorpióni, dojde i na lávu, bezedné propasti a občas i lidské nepřátele. Zažijete klaustrofobické momenty, kdy v úzkých koridorech hledáte cestu, strach z neznámých zvuků ze tmy, ale i adrenalinové situace, kdy se kolem vás vše hroutí a vy slepě utíkáte dopředu. V každém případě se ale budete krystalicky bavit.
Vzhledem k reputaci autorů je zde střelby opravdu málo. Ale dočkáte se.
Po ulicích Vatikánu se přesunete do Egypta, kde se zase hraje úplně jinak. Zdejší mapa je otevřená, fašistů je daleko více a jsou i lépe ozbrojeni, v rozlehlé poušti se hůře orientuje a spoustu památek si budete muset nejprve najít. V Himalájích zase dají vývojáři zavzpomínat na své kořeny a konečně si zastřílíte, další lokace už vám prozrazovat nebudu, ale věřte, že i ony mají svá specifika.
Ať už jste zrovna kdekoliv, vždy se můžete kochat nádhernou grafikou, která navíc na Xboxech Series X léta jako z praku. Co je ještě působivější, obzvláště když si uvědomíme, že hra vychází pod křídly prokleté Bethesdy, je vynikající technický stav. Propadů snímkování se dočkáte maximálně během některých filmových sekvencí, s bugy jsem se nesetkal vůbec, jen při manipulaci s mrtvými nepřáteli skrze jejich tělo občas probleskne okolí, což je vcelku snesitelná cena za jejich realistické rozpohybování. Po nedávném Stalkerovi (naše recenze) jde vyloženě o dokonale odladěnou hru.
Což je při její velikosti působivé. The Great Circle vydrží hrubým odhadem nějakých třicet hodin, klidně v něm ale budete moci strávit více než dvojnásobek při plnění veškerých vedlejších úkolů (skvělá je pak možnost bez omezení se vracet do již navštívených lokací). Třeba jen zmíněná egyptská část by vydala za samostatný titul.
Je toho mnoho, co jsem za ten týden s Indym prožil, nebudu vám ale kazit překvapení, právě průzkum zdejšího světa vlastním tempem je pro celkový dojem klíčový. Celou dobu jsem se snažil najít něco, co bych mohl hře vytknout, protože jsem až dosud měl pocit, že „stovku“ si zaslouží jen hry, co mají nějaký přesah. Však jsem za těch 18 let psaní pro Bonusweb udělil jen dvě, a jak o The Last of Us 2 tak o Disco Elysiu občas přemýšlím doteď. To u Indyho nehrozí, jde totiž jen o přímočarou zábavu, která bez slabého místa servíruje jednu nápaditou situaci za druhou. Ve svém principu je až staromilská, což ovšem vůbec není na škodu. Své licence využívá na maximum, obejde se ale klidně i bez ní. Vlastně se dá říct, že pokud jste Indianu Jonese dosud ignorovali,The Great Circle je tím nejlepším způsobem, jak se s ním seznámit.
