V historii firmy Revolution Software byste slabý titul hledali marně. Beneath a Steel Sky, Lure of the Temptress i oba dva Broken Swordy jsou všechno výtečné adventure, za jejichž originálky bych byla ochotná dát vlastní peníz jen proto, abych si je doma mohla vystavit na poličku a nechat se unášet vzpomínkami na staré časy pětidisketových her. To, co je mi na Revolution Software kromě jejich dobrého vkusu ještě sympatické, je skutečnost, že své hry nevychvalují už dva roky předtím, než mají vyjít, ale pěkně potichu někde pracují, aby pak vytáhli na světlo další obdivuhodný kousek, bez kterého by v mozaice herních titulů jistojistě zůstalo jedno nevyplněné místo.
Nejnovějším výtvorem skrz naskrz adventurního týmu je právě In Cold Blood. Po Broken Swordu, který se přece jen odvíjel v poněkud klidnějším tempu, se autorům zachtělo něčeho dynamičtějšího, a tak sáhli pro inspiraci do vod, které odjakživa čeřil jen jeden muž - sympaťák, který svoje drinky vyžaduje protřepat a nemíchat - tajný agent James Bond. Ať už si ho vybavíte jako Seana Conneryho, Rogera Moora nebo Pierce Brosnana (ty méně charismatické představitele záměrně vynechávám), faktem je, že hlavní hrdina ICB má blízko ke všem vyjmenovaným. John Cord pracuje pro britskou agenturu MI6 a stejně jako jeho filmový kolega oplývá suchým humorem i v situacích, kdy by si většina z nás nevzpomněla ani na vlastní jméno. Hned na začátku hry se ukáže, že John se právě v jedné takové prekérní situaci nachází - připoután k židli v temné místnosti prožívá důvěrné chvilky s úhlavním padouchem Nagarovem a jeho nohsledem Lukyanem, kteří se ani trochu 
nesnaží projevit jako pohostinní Slované. Ráchají svého vězně ve vodě, sem tam do něj kopnou a neštítí se použít ani drogy, aby z něj vymámili všechny podrobnosti o jeho poslední misi. Ta začala ve Volgii, malé zemičce na rozhraní Ruska a Číny, kam byl Cord vyslán, aby se tam kdesi v hloubi uranového dolu spojil s jiným britským agentem ...
Příběh tvoří jednu z nejsilnějších částí hry a je znát, že při inspiraci kinematografií nezůstalo jen u bondovek. Sami autoři udávají, že retrospektivní přístup (Cord si na všechny události vzpomíná u výslechu a mise se tedy odehrávají jakoby v jeho vyprávění) zvolili z důvodů opuštění klasických herních klišé a ve snaze vytvořit něco nového - hru s dynamickým příběhem podobným filmové projekci. Abych vám nezkazila prožitek z děje, naznačím jen, že jednu z důležitých rolí si zahraje tajemný minerál z meteoritu, který přistál ve Volgii, zřejmě proto, aby dal jejímu megalomanskému vůdci do rukou něco, čím by mohl hrozit celému světu. Připravte se na to, že Cordův agentský život není zdaleka tak příjemný, jak jsme zvyklí z filmů - žádné pětihvězdičkové hotely, luxusní restaurace ani milionářské jachty, spíš hangáry, rafinérie, důlní chodby a všechno tmavé, pochmurné či naopak technokraticky sterilní. Zatímco se Bond ležérně opírá o barový pult a přes sklo své koktejlové sklenice se snaží hypnotizovat některou z atraktivních servírek, které se kolem něj vlní s nenuceností až podezřelou, ve stejnou dobu někde Cord prolézá kanalizací a doufá, že od místních krys nechytne nějakou novou, vysoce nakažlivou ruskou chorobu. Cord prostě nemá nic, co byste mu mohli závidět, snad jedině v případě, že aspirujete na post účetního nebo uklízečky, mohlo by vám tempo jeho života imponovat.
Postavy, s nimiž přijdete během hry do styku, dokonale zapadají do výše popsaných kulis. V rafinériích a dolech se to nejvíc hemží vojáky, techniky a nejrůznějšími vědeckými pracovníky. První je třeba bez milosti likvidovat, druzí a třetí se většinou dají přemluvit ke spolupráci, i když někdy budete muset vytáhnout zbraň a demonstrativně s ní zamávat, aby z nich něco kloudného vypadlo. Nikdy nepodceňujte jejich informovanost - když někde zatuhnete (a že zatuhnete, to se můžete vsadit), vyplatí se obejít technický personál a ve většině případů vám někdo poskytne nějaký tip na to, co dělat dál. Kromě personálu budov, po nichž se budete pohybovat, vám budou dělat společníky i jiné, výraznější postavy. Za zmínku stojí především vůdce místního odboje Gregor Kostov, který vám v terénu poskytne nejednu cennou službu; špiónka Chi Keng Cheung, dívka, o níž nevíte, zda jí věřit či ji radši někde v akci nechat napospas nepřátelské palbě; vaše nadřízená Alpha, jejímž prostřednictvím se dozvídáte podrobnosti o každé misi; nebo Dimitrij Nagarov, hlavní padouch, diktátor a dost možná i psychopat. Tito lidé hrají v Cordově příběhu důležité role - po celou dobu hraní se totiž budete užírat myšlenkami na to, kdo z nich vás zradil a vydal na pospas nepříjemným mučicím procedurám.
Patříte-li do skupiny lidí, kteří se u každé hry vždycky nejvíc pídí po linearitě (či spíše po její nepřítomnosti), mohli byste po setkání s ICB od toho ošklivého zlozvyku konečně upustit. Celá hra totiž jasně demonstruje, že linearita není nic tak démonicky odpudivého, jak se nám snaží namluvit někteří autoři, u jejichž děl je člověk na 
pochybách, jestli se kromě rádoby samospasitelné nelinearity taky pokusili dát do své hry něco dalšího. ICB nenabízí nic z toho, co se obvykle pod nelineárním průběhem představuje - ani dějové křižovatky, ani možnost opravit porouchaný stroj pěti různými způsoby a dokonce ani větvení dialogů. Rozhovory probíhají na poměrně jednoduché úrovni - obrázkové ikony na spodní liště představují jednotlivá témata, která máte k dispozici a jakmile jedno vyberete, rozběhne se rozhovor na dané téma, přičemž vy už nemáte (až na výjimky) žádnou možnost, jak ovlivnit jeho průběh. Navíc nejsou nijak dlouhé a přímo by se dalo říct, že jsou krátké. Ačkoliv to pro milovníky adventure možná nezní jako ráj na zemi, ve skutečnosti to na hratelnosti nijak neubírá - stačí si uvědomit, že dobrý příběh s sebou prostě jen nese nutnost určitých pevných kontur, od kterých není možné nechat hráče zajít příliš daleko.
To, co bude na ICB nejvíc zajímat každého adventuristu, je určitě poměr mezi akcí a adventure. Musím říct, že odpověď nelze formulovat jednoznačně. Faktem je, že likvidace nepřátel si v Cordově kůži užijete dost - valnou většinu vojáků a strážných musíte buďto zastřelit nebo aspoň omráčit. V některých případech se sice můžete fyzickému kontaktu vyhnout tím, že se kolem liknavých vojáků proplížíte, ale tu možnost nebudete mít často.
Díkybohu se autoři dokázali udržet na uzdě a nezahltili agenta množstvím nejrůznějších zbraní - k dispozici máte jen jednu a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí je to tak v pořádku. Když si představím, že bych byla nucena po všech úrovních vyhledávat samopaly a pancéřové pěsti, a pak s nimi ve vypjatých momentech žonglovat podle toho, jestli střílím na vojáka v maskáčích nebo v ocelovém skafandru, jímá mě hrůza. Na druhou stranu je většina likvidačních akcí velmi snadná, stráže jsou hluché jako poleno a s inteligencí na štíru - stačí je chvíli pozorovat, abyste pochopili algoritmus, podle kterého se pohybují. Jakmile ho pochopíte, není už žádný problém vytipovat si místo, odkud bude jejich zneškodnění dílem okamžiku.
Poněkud spornou úlohu hrají v ICB časové limity. Několikrát se ve hře objeví situace, kdy je vám na určitou akci vyměřen omezený čas, který pak na spodním okraji obrazovky odtikává a znervózňuje. Protože nevíte, kolik toho ještě máte před sebou, nutí vás to postupovat co nejrychleji a dávat tak prostor možným přehmatům. To je aspoň můj případ, ale věřím, že co je pro mě stresujícím faktorem, může být pro jiné příjemnou výzvou. Naštěstí si v Revolution Software nemyslí, že vůbec největší zábava vypukne až tehdy, když si svojí pozici můžete uložit jenom jednou za dvě hodiny, takže save funguje klasicky a vy můžete ukládat, jak často (nebo jak zřídka) chcete.
A že taková potřeba vyvstane, to se můžete vsadit, a to dokonce i ve chvílích, kdy vám kolegové agenti nebudou nic platní. ICB disponuje několika místy, přes které bez záseku projde jen málokdo.
Některá zatuhnutí jdou na vrub tomu, že ještě nemáte osahané všechny fígly, které se ve hře dají používat, ale dojde i na takové, kde byste někoho z Revolution Software rádi dostali do ruky, abyste se ho mohli osobně zeptat, jestli se inkriminovaná situace nedala vyřešit nějak jinak.
Poslední část recenze bude patřit technickým záležitostem a začnu hned kritikou. Rozpohybování hlavní postavy není nijak světoborné. Cord ovládá kromě chůze ještě běh, podřep, plížení v podřepu, vytasení zbraně, ránu pěstí, lezení po žebříku a zrychlené klouzání dolů ze žebříku. Přitom právě chůze ze všech vyjmenovaných činností vypadá nejhůř - agent se pohybuje tak nějak prkenně a ještě jakoby obkročmo, zkrátka nepřirozeně. Ostatní postavy jsou na tom o něco lépe - strážní předpisově korzují, vojáci se legračně ošívají, když si myslí, že je nikdo nevidí, a technický personál si při střelbě s oblibou lehá na zem nebo se aspoň přikrčí a schová hlavu. Nedobrý dojem z animace hlavní postavy se snaží vylepšit videa a grafika, seč můžou, a docela se jim to daří. Na videosekvence se budete dívat často a rádi, nejen proto, abyste se dozvěděli, jakým směrem se děj ubírá, ale i proto, že vypadají dobře. Grafika klade důraz na detaily, na předrenderovaných 
pozadích (i když jen v 640x480) je vidět každá maličkost a v podání Revolution Software vypadá i hangár jako úžasné místo plné tajemných beden, tlačítek a pák, natož teprve některé exteriéry s romanticky začervánkovanou oblohou a snášejícími se sněhovými vločkami. Samotné postavy už na tom tak dobře nejsou, kontury se ani při nejlepší vůli nedají nazvat hladkými, ale není to nic, co by vás při hraní bilo do očí. Speciální pochvalu si zaslouží práce s kamerou, kdy právě dokonale pospojované záběry mají velký podíl na atmosféře hry. Tatáž chvála může beze změny zaznít i při hodnocení ozvučení. Na zvucích jsem nenašla ani jednu nepatřičnost a hudba evokuje filmové postupy - ve většině běžných situací ji skoro nevnímáte, v napínavých momentech nervózně trylkuje a při působivých scénách teatrálně hřmí (a to dokonce i na mých dvou plastových repráčkách).
Největší výhradu vůči ICB jsem si nechala až na samý konec a to ze dvou důvodů. Jednak spadá do oblasti technického zpracování a jednak ji ani nepovažuji za až tak zásadní, abych se s ní vytasila hned někde na začátku. Stejně jako jiné tituly z PlayStation, trpí i ICB ne-tak-úplně-dobrým ovládáním. Je sice pěkné, že si můžete všechny akce namapovat na libovolné klávesy, ale způsob, kterým Corda vodíte, by potěšil jen málokoho. Myš je ze hry úplně a klávesnice na všechno sama nestačí, takže výsledkem jsou chvíle, kdy se s Cordem motáte mezi krabicemi a ne a ne dojít tam, kam byste 
chtěli. Obtížná je i navigace ke schodům a žebříkům, nemluvě o tom, že prohledat některé mrtvoly se mi vůbec nepodařilo (jejich ležící tělo totiž Cord nedokázal zaměřit). Zcela odstrašujícím příkladem je pak běh, který je použitelný pouze v případě, že poběžíte pořád rovně - každý složitější manévr vyvolá sérii akcí a reakcí v podobě nárazů do stěn a nekoordinovaného otáčení do všech stran.
I přes všechno nedobré, co jsem v recenzi zmínila, se pro mě ICB spolu s The Longest Journey stala hitem několika posledních let a mám-li být upřímná, nevěřím, že Monkey Island 4 nebo Simon the Sorcerer 3D budou schopni moje dva oblíbence porazit. ICB by sice mohla být o něco delší, devět misí poskytuje zábavu tak maximálně na dvacet hodin, ale je to zábava, ve které nenajdete ani přiblblý humor ani bezcílné bloumání po úrovních ani nesourodé akční vsuvky. Tohle je podle mě konečně titul, který dává označení "akční adventure" nový smysl a to rovnou takový, který všem Tomb Raiderům a zmutovaným Indiana Jonesům odebírá právo na používání stejného žánrového zařazení. Jestli tohle nepohne s oblibou adventure žánru, pak už asi nic.
| In Cold Blood | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
