Když jsem před necelým půlrokem psal pro magazín Level recenzi na IGI 2 (z oficiální review verze – navzdory různým spekulacím), přihodila se zvláštní věc. Bylo po uzávěrce, časopis šel do tiskárny, když se výrobce rozhodl hru stáhnout a více propracovat. Stalo se tak, že se Level ocitl mezi těmi, kteří přinesli recenzi na hru, jež oficiálně podruhé vychází až nyní – samozřejmě mi to nedalo. Půl roku lze považovat za velmi dlouhou dobu, během které může dojít k mnohým změnám, což rozhodlo. Před půl rokem se IGI 2 svíjel v jistých porodních bolestech, které sice neměly vliv toliko na hratelnost, jako spíše na celkový dojem. Podařilo se je odstranit?
Série IGI si kolem sebe dokázala vytvořit specifickou skupinku hráčů, které hra přímo magneticky přitahuje. Aby ne – téma speciálních jednotek patří mezi populární a oblíbená témata, nicméně IGI (I am going in) představuje stupínek ještě o něco vyšší. Namísto celé jednotky hráč zkrátka ovládá pouze jediného specialistu, jenž zosobňuje celý tým. Spoléhá se 
pouze sám na sebe – udělá-li chybu, nikdo jej nezachrání. Přiznávám, že první díl mi k srdci příliš nepřirostl, poněvadž obtížnost způsobená nemožností uložit si pozici, přičemž jediná kulka vás dokázala poslat k zemi, mi nevyhovovala.
IGI 2 přichází a s ním i změny, které by – teoreticky – měly otevřít bránu do světa zábavy mnohem širšímu publiku. A opravdu – ledacos se změnilo. Příběh tentokrát operuje s ruskou mafií a ukradeným čipem využívající nano-technologie, přičemž se dočkáme i „povinné“ zrady na nejvyšších místech ve vlastních řadách. Až nebezpečně často agent Jones uslyší „ruce vzhůru“ - ne, příběh nelze považovat za kdovíjak realistický, nicméně na druhou stranu výborně stmeluje jednotlivé mise. Ty na sebe skutečně navazují, často i v rámci jediného komplexu, čili po této stránce autoři obstáli. Dotáhli do konce tehdy ještě nekompaktní rozhraní, během nějž hráč komunikoval s velením.
Skutečná podstata IGI 2 spočívá v nenápadné infiltraci. Úkoly se tváří různorodě, přesto se většina případů omezuje na stahování či nahrávání dat do počítače, umísťování náloží, krádeže důležitých dokumentů a podobně. Různorodě to pouze zní, prakticky děláte stále tytéž operace – a je jedno, jestli zrovna umísťujete nálož, nebo získáváte důležitý kufřík (snad kromě vyhazování mostu a střelby z vrtulníku). Celkem se dočkáme devatenácti misí. Na mapě vidíme označená místa, pořadí, v jakých je potřeba akci vykonat... jde o to být chytřejší než počítačem řízení strážci. Plížit se podél stěn, plazit se a především mít schopnost rychlého a analytického uvažování. Vedle přesných zásahů hra vyžaduje ocelové nervy, zkouší, jestli si správně poradíte v situaci, kdy vás zpozoruje strážce, kterého jste přehlédli. Zkouší vaši pozornost – musíte se bezvýhradně vyhýbat nainstalovaným kamerám, či je ničit tichým výstřelem, aby nevyhlásily poplach. Nelze uvažovat v jedné rovině, protivník se skrývá skutečně kdekoli – například míjíte-li nějaký žebřík vedoucí nahoru, buďte si jisti, že tam 
někdo číhá. A s tím vším zkrátka MUSÍTE počítat.
Na druhou stranu vás coby speciálního agenta nepouštějí do akce nevyzbrojeného – vedle klasické M16 ještě držíte často o něco užitečnější pistoli s tlumičem. Možná rádi hrajete klasické 3D akce plné střílení – toho si zde užijete dosytosti také, jenže prostě nejde jen tak vyběhnout a všechny postřílet. Buďte si jisti, že již tři protivníci dívající se vaším směrem představují velký problém. Jediné zaváhání, jediný granát, jediné přehlédnutí strážní věže s odstřelovačem – smrt. Proto se dozajista hodí další dvě věci – jednak dalekohled pro monitoring okolí, bez kterého prakticky nelze hrát. A za druhé, možná ještě důležitější kamera pro termální snímání. Dalekohled vám sice ukáže, že v budově v horním patře stojí sniper, jenže už neprozradí, že hned za dveřmi hlídkuje další stráž. Maximálně důležitým společníkem se stává mapa v podobě satelitních záběrů (lze po skocích přibližovat!) na místo určení. Díky tomu lze odhalit všechny 
nepřátele, pozorovat jejich zvyky v hlídkování a odhalovat jejich slabiny (samozřejmě nefunguje na nepřátele v budovách :-). Cíle mise se schovávají vždy pod několika očíslovanými body a jednou až dvěma větami komentáře. Skvělé ovšem je, že stačí na bod kliknout a na mapě se okamžitě zobrazí místo (označené číslem), kde se má ona akce provést. Prakticky se tak hráč nemusí namáhat s nudným zjišťováním „kde?“, ale soustředí se na důležitější „jak?“.
Mazaným způsobem autoři vyřešili indikaci vašich akcí – vše soustředili do levého dolního rohu. Větší silueta panáčka zobrazuje aktuální stav zdraví (tedy výplň), menší pak naznačuje, jestli agent zrovna stojí, klečí, leží či běží. Povšimněme si ikony oka a naznačeného pravítka, podél kterého se vystřeluje různě vysoký proužek reprezentovaný malými čárkami. Čím více se proužek blíží k ikoně oka, tím větší je pravděpodobnost, že vás nepřítel zaregistruje. Říkat vám nějak obšírněji, že střelba bez tlumiče či chůze bez přikrčení vás skoro stoprocentně prozradí, či že kulka do hlavy je účinější než do hrudi, mi přijde 
zbytečné. V zájmu zachování reality postava při doskoku dokonce péruje v kolenou.
Drobet si ještě polepšila inteligence počítače, zvlášť ve venkovním prostředí. Počítačem řízené postavy se snaží chovat realisticky – vystřelíte-li z pistole s tlumičem, stráž se ohlédne po místě, kam dopadla kulka. Vystřelíte-li z AK 47, hledají strůjce výstřelu vaším směrem. Zastřelíte-li některého z nepřátel, nic se neděje. Alespoň do doby, než si mrtvého kolegy všimne spolubojovník – ten nejprve běží k mrtvole, vyburcuje ostatní (rojnice) a běží spustit alarm. Pokud k tomu nemají důvod, nikdy neběží rovnou k vám. Přiblížit se k někomu zezadu a ulámat mu vaz – žádný problém. Když vás spatří, snaží se krýt, dokonce předvádějí elegantní kotouly stranou. To není špatné, i když samozřejmě čas od času mají protivníci svoje úsměvné úlety. Co se týče přesnosti střelby, dokonce i obyčejná ochranka z vidlákova střílí (na střední obtížnost) až podezřele přesně. Tím s dostávám k dalšímu důležitému bodu – 
ukládání pozice. Tady autoři vyšli vstříc lidem, kterým první díl přišel ukrutně tuhý – oproti verzi před půl rokokem omezili libovolné ukládání pozice na tři možnosti v každí misi (na normal tři, na easy na pět, na hard vůbec). Záleží jen na hráči, kdy se rozhodne, že už zvládl hodně a raději si uloží – maximálně však pětkrát. Intuitivní ovládání se rychle dostává do krve, veškerá možné akce a manipulace s předměty indikuje zobrazená ikona. Prováděná akce, například otevírání dveří paklíčem, vyvrtávání pantů, nabourávání se do počítače a podobně probíhá přepnutím to 3rd pohledu a jistou dobu, po kterou jste zranitelní, trvá.
Zatím vesměs chvála, ovšem i přes poměrně dlouhou dobu, jakou půl rok dozajista nabízí, se nepodařilo zapracovat na některých chybkách (některé jsou dokonce nové!). Začněme spornou náročností – mise: hráč vesměs operuje na velmi malém prostoru. Autoři zkrátka navrhli komplex a umístili do něj šílené množství vojáků, přičemž nechali jednu až dvě bezpečností skulinky v systému. Hráč je objevuje, což v 
kombinaci s neustálým opakování mise pro BĚŽNÉ hráče příliš zábavné není. Navíc díky možnosti pouze třikrát si uložit hru je stále se opakující činnost dosti frustrující. Chápu, že funkcí uložit si kdykoli pozice by utrpěla atmosféra, kdy se s oroseným čelem plížíte podél stráží, jenže alespoň na tu nejjednodušší mohli autoři povolit. Ale, jak říkám, co hráč, to jiný názor, jdeme dál. Během testování jsem dost často narážel na vznášející se mrtvoly nepřátel a problémy s vpíjením se v malých místnostech, což nezanechává dobrý dojem. Další věc se týká rozlišování zásahů – do hlavy jasná smrt na jeden výstřel, kdekoliv jinde na dva. Výstřel do ruky zabíjí – u realistické hry? Přitom v půl roku staré verzi dva zásahy do hrudi rozhodně nestačily, pokud měl nepřítel neprůstřelnou vestu. Dále, pokud se tiše vyšplháte na strážní věž, BEZ povšimnutí strážce mu najednou stojíte na hlavě :-). Mrtvoly nelze odtáhnout stranou, aby si jich kolegové na hlídce nevšimli – to mi přijde nedomyšlené!!! Z hlediska grafického zpracování se jedná o průměr, interaktivita prostředí se nenosí. Kromě 
oken a k tomu určených objektů nelze zdemolovat vůbec nic – ani hrníčky na stole. Na P4 2,4 Mhz 512 RAM a GF4 jsem si našrouboval všechny detaily na high (včetně 6x antialisasing atd.) a v některých misích ani náznak cukání. Jenže pak přišla rozlehlá venkovní prostředí (ačkoli se operuje na malé části) a i po očividném snížení detailů vás IGI 2 nechává ve štychu. Optimalizaci, zvlášť při vykreslování velkého počtu objektů naráz, autoři příliš nezvládli a ve chvílích, jako je venkovní odstřelování, to situaci příliš nepomůže.
Naopak potěší snadný multiplayer, kde konečně vynikne různorodost zbraní a hlavně schopnost unést pouze jednu od každého typu (!). Hra po internetu se pomalu rozbíhá – stačí založit, či se připojit k některému ze serverů. Mapy nejsou vůbec špatné, každopádně hraní se přiklání k mnohem větší akčnosti. Jenže - trumfy ve hře více hráčů drží jiné hry a tak si troufám prorokovat, že IGI 2 se stane - přes nesporné kvality - "jen" jednou z mnoha. Ve výsledku dostáváme zajímavou stealth hru, která se však nevyhnula některým nešvarům. Na jednu stranu se jedná o jasnou volbu pro příznivce hardcore stealth akcí (nechť si k výslednému hodnocení přičtou libovolný počet bodů), ovšem běžní hráči akčních 3D her, mezi něž se počítá i autor recenze, by mohli být rozčarováni. Koneckonců – singleplayer i multiplayer demoverze je k dispozici.
Alternativní ukázku toho, jak lze hru hrát, nám poslal Stoupa IGI Master - zajímavé, opravdu zajímavé.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
