RECENZE: Virtuální realita potřebuje více her, jako je Hubris

Není to každý den, aby pro virtuální realitu vyšla hra srovnatelná s vysokorozpočtovými mainstreamovými hity. Trh je pro tuto technologii stále příliš malý. Když tedy jednou za čas vyjde něco výpravnějšího, je to vždy svátek a Hubris je přesně takový případ.

Hubris je lineární akcí s arkádovými prvky, která sice není ve své podstatě ničím moc originální, nicméně to hlavní se podařilo. Je totiž zábavná.

K tomu přispívá celá řada věcí, kterou vývojáři ze studia Cyborn B.V. udělali dobře. Hned po spuštění mě potěšilo přehledné meníčko nastavení, kde si každý nastaví své preference, zejména pokud jde o ovládání a intenzitu VR zážitku.

Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil s plechovým žaludkem (nedělá mi ani problém, když mě ve Skyrimu obr odpálkuje svou palicí přes půl mapy), takže mě dost často podráždí, když VR hry nenabídnou jiné než „komfortní“ režimy hraní.

Hubris umožňuje nastavění plně plynulého pohybu a otáčení i vypnutí tzv. viněty. Paráda. A byl jsem opravdu rád, že to šlo, protože to, co následovalo, byla vysloveně pastva pro oči. Screenshoty v tomto článku té podívané neučiní zadost. Nevím, jestli je to tím, jak jsou generovány (jakoby se do nich nepromítly shadery), ale v helmě ten svět vypadá naprosto nádherně. Realistická krajina, textury, světlo, to všechno spolu hraje jako symfonie barev a za povšimnutí stojí i čistý a výrazný výtvarný design. Zkrátka lahoda. Už jenom kvůli tomuto Hubris stojí za pořízení. Prostředí je poměrně rozmanité, ale i když se člověk dostává znovu na povrch planety, který je víceméně všude stejný, tak se to neokouká.

Naprosto skvěle je zpracovaná voda, která nejen, že se hezky blýská a odráží, ale skutečně se vlní. To je něco, co dodnes neumí ani mnoho „palačinkových“ titulů.
Cvičené oko sice uvidí, kde autoři šetřili polygony, aby hra mohla ve VR běhat plynule, ale zážitek to nijak nenarušuje. Jediné, co mi v tomto ohledu vadilo, byla skutečnost, že nepřátelé se ihned po zásahu rozplývají. Přitom to nevypadalo, že by jejich přítomnost nějak snižovala výkon. I když jich bylo mnoho najednou a živých. Je fakt, že posuzovat toto s RTX 3080Ti nemusí být úplně objektivní a u někoho by to problém být mohl, ale to mohlo vyřešit jediné políčko v nastavení.

Tam by rovněž neuškodilo ještě přidat volbu na vypnutí vibrací v ovladačích. Neduh nepřítomnosti této možnosti je naprosto nepochopitelný. Byť jsou u této hry vibrace zvládnuté celkem dobře a nejsou jako u tolika jiných her vysloveně protivné, stejně pokaždé, když se spustí, musím myslet na to, jak se mi v ovladačích kvapem vybíjí baterky.

Ovládání je jinak poměrně intuitivní a rychle se na něj dá zvyknout. Velmi se mi líbí, že mám k dispozici celé paže, a ne jen jakési levitující rukavice. Ocenil bych sice celé tělo, ale i paže jsou dnes výhra.

Hra je hlavně ze začátku velmi zatížená na různé lezení a šplhání až do té míry, že to místy působilo vysloveně samoúčelně. S postupem času se mi to zdálo být čím dál méně a méně rušivé. Bylo by ovšem dobré, kdyby hráč během lezení mohl otáčet hlavu joystickem. Lezení je v této hře asi hlavním zdrojem frustrace i proto, že ne vždy ovládání zareaguje přesně, a i když byla ruka ve správný čas na správném místě, nezachytí se, což má za následek smrtelný úraz. To naštve zejména potom, co se konečně podaří pokosit větší vlnu nepřítel. Hru totiž nelze ukládat. Ukládá se sama v checkpointech, které jsou občas rozmístěné celkem nelogicky.

Snad nejhorší na lezení je, že když při něm člověk strčí hlavu do zdi nebo do stropu, svět zčerná a objeví se hláška „mimo rozsah“. Pokud se v takovém případě hráč okamžitě (během asi 2 sekund) nezorientuje a hlavu ze zdi nevytáhne, je to jako smrt a vesele se vrací k poslednímu checkpointu.
Ale i s tímto se dalo nakonec žít, protože jsem si na to rychle vypěstoval podmíněný reflex.

Střelba funguje dobře. Zbraní je sice málo a muška na zbraních je titěrná, takže je nejjednodušší střílet prostě od boku, ale i tak je z nějakého důvodu uspokojivá. Snad i proto, že nepřátelé nejsou houby, k zemi jdou poměrně rychle a záleží i na tom, kam je člověk trefí.

Munice je nekonečno a zbraň se dobíjí podržením u hlavy, což problém s muškou do značné míry kompenzuje.

Inteligence nepřátel je prakticky neexistující a většina z nich o sobě dá dlouho dopředu vědět různými zvuky. Často do sebe nechají jen tak střílet a ani se nepokouší uhnout. Občas překvapí a chovají se nečekaně iniciativně. I tak je boj s nimi díky jejich množství celkem výzva a přes převažující jejich hloupost stále zábavný.

Hubris

Zbraně se dají vylepšovat prostřednictvím poměrně jednoduchého a zbytečně zdlouhavého systému craftingu a opravdu se vyplatí posbírat každou trošku surovin, na kterou člověk narazí. Hlavně tu, která se nazývá „cyanׅ“, tedy tyrkys.

Tyrkys je vůbec dosti výrazným motivem této hry, která by se dala stručně popsat jako souboj tyrkysových s fialovými. Všichni „hodní“ členové humorně pojmenovaného Řádu objektivity (Order of Objectivity), neboli OOO, potažmo jejich spojenci používají tyrkysově světélkující věci, zatímco u nepřátel (vyjma domorodých zviřátek) je vše fialové.

To je další věc, která se mi na Hubrisu líbí, že v něm, jako v tolika jiných hrách, člověk není sám. Byť jsou společníci zcela skriptovaní, nepřiměřeně optimističtí, smrtelným nebezpečím naprosto nevzrušení a jen minimálně interaktivní, jejich přítomnost dodává hře ducha, svět nepůsobí tak prázdně.

Je tedy pravda, že jsem mariňačku, nebo spíš dron, který na dálku ovládá, měl snad stokrát chuť zastřelit (neustále dává pokyny k věcem, které jsou na první pohled jasné, ale když nastane nějaký zákys, tak mlčí).

Animace i vzhled postav je opět na poměry VR zcela na špičce a agentka Cyanha je vyloženě kočka.

Příběh, jakkoliv není revoluční, si dokáže udržet svojí napínavost po celou dobu. Snad by bývalo bylo na místě dát na začátek trochu expozice k tomu, co to ten Řád objektivity, za který bojujeme, vlastně je. Jako jeho rekrut, který navíc netrpí amnézií, by to člověk nejspíš vědět měl.

Koridorový průchod úrovněmi je čas od času přerušen úrovněmi s jízdou na jakési vznášedlové motorce, které jsou zde zjevně za účelem narušení stereotypu, osvěžení, účel to plní výborně a veskrze pomáhají udržet tempo a motivaci hrát dál.

Když to shrnu, tak musím říci, že mě mrzí, že Hubris není něčím víc, než čím je. V té nádherné grafice bych si rád zahrál nějakou komplexnější, hlubší hru, zatímco Hubris je ze všeho nejvíc arkáda přenesená do virtuální reality. To ale na druhou stranu ani neurazí. Je to oddechovka, která ale není zas tak primitivní, aby byla nudná. A vždy je čím se kochat. Lze tak říci, že Hubris rozhodně patří k těm lepším VR titulům, i když měl na víc.

Druhý pohled

Hubris jsem sehnal z obchodu Viveport a vyzkoušel na VR brýlích HTC Vive Cosmos, které na kvalitní zobrazení hry plně postačí. Ačkoliv autoři uvádějí jako minimální nároky na hardware grafické karty GTX 1080 / RX 580, hra dá na vyšší detaily zabrat i sestavě s lepší grafickou kartou řady RTX 3000. To proto, že opravdu dobře vypadá, v tom s kolegou rozhodně souhlasím.

Co jsem zahlédl z ostatních dojmů ze hry na internetu, má však Hubris právě problém v tom, že jej všichni srovnávají se špičkou aktuální VR nabídky, jako je třeba Half-Life Alyx. A to je vlastně dost nefér, jelikož tým stojící za touto hrou je podstatě menší než ten ve Valve. Dostat tak podobnou kvalitu co se grafiky týče, je výkon hodný hlubokého uznání a to, že se zbytek hry drží už takového lepšího průměru, je také vlastně na pochvalu.

Ondřej Martinů