RECENZE: Hrot je geniální české retro z éry tvrdého socialismu

Nad socialistickým Československem se stahují černá mračna. V ulicích Prahy se děje cosi zneklidňujícího. Místo soudruhů a soudružek se po městě potulují podivná monstra a bytosti v plynových maskách. Kdo jsou a co chtějí? To se asi nedozvíte. Ale dobře se do nich střílí.

Jak popsat pocit, když jsem zapnul první kapitolu Hrotu? Objevil jsem se na místě, které jsem moc dobře znal. Ve vzpomínkách nebylo tak hnědé, nepotulovala se tam monstra v plynových maskách a nebe nepůsobilo tak zlověstně, přesto jsem poznával každou stylizovanou píď. Celý život žiji v okolí Jižního města, pěkně dlouho jsem z okna koukal na jeho betonový majestát s ikonickým hotelem Kupa trčícím nad tím vším. V raném dětství jitřil Jižňák mou představivost. Připadal mi jako obří kosmická loď vznášející se na horizontu, jako něco z jiného světa. Jižňák nejspíš probouzel představivost i v autorovi hry Hrot Spytihněvovi.

První level je zasazen do okolí stanice metra Kosmonautů, dnes známé jako Háje. Hra začíná bez jakéhokoli uvedení do děje, i když rok 1986 mnohé napovídá, stejně jako frekventované cvakání dozimetru. Poté, co jsem se vypotácel z kupodivu funkčního krytu v útrobách metra, našel jsem Jižní město obsazené nepřáteli. Jak se bezpečnostní dveře metra otevřely, pouť do minulosti pokračovala.

První úroveň hry pro mě byla nostalgická pouť, plná rozpomínání na tamní komunistické architektonické a umělecké majstrštyky i na onu dobu. Dokonce i hospoda, kde jsem každý týden hrával kulečník, stála na svém místě i s kulečníkovým stolem. Znovu jsem si zašťouchal koule do děr, posteskl si, že hospodu před pár lety zavřeli, a svou frustraci z nedostatku kulečníku v životě šel vybít na rudých nepřátelích demokracie.

Hrot je pro mě osobnější, než jsem čekal, a tuším, že tomu tak bude i pro mnoho dalších pamětníků. Titul v každé ze svých úrovní zpracovává nějaké význačné místo České republiky. Proto je velká šance, že i vy zažijete při bloumání low poly scenérií kanonádu vzpomínek.

Pořádná doomovka z tuzemska

Nechci, aby to vypadalo, že se rozplývám nad hrou jen proto, že jsem se mohl znovu projít po Jižňáku v dobách, kdy vegetace a zeleň byly při územním plánování sprosté slovo. Hrot se v první řadě výborně hraje. Konečně máme podařenou českou doomovku nebo quakeovku? Inspirace hry je zjevná.

Hrot lze shrnout jako Wolfenstein 3D s komunisty ve vizuálním stylu prvního Quakea. Také by se dal popsat jako horečnatý sen. Vedle sebe můžou být rudí pohlaváři, zmutovaná zvířata, kultisté, husité, český folklór a ještě oživlé sportovní náčiní a pořád to bude držet pohromadě. Nepřijde vám divné ani to, že vás honí přes hřbitov ze Svatební košile nakladač schopný šplhat po žebřících. V této hře nedává smysl skoro nic, a tak si toho může dovolit hodně.

Hrot na první pohled působí jako tupá střílečka, ale je chytřejší, než se zdá. Titul je záměrně jeden velký kreativní binec. Utahuje si nejen ze sebe, z minulého režimu ale i žánrových klišé. Příběh neexistuje, přesto cítíte, že se na pozadí asi něco děje. Dokonce i v původním Doomovi byla aspoň krátká sumarizace příběhu na konci kapitol. Zde vás v závěru kapitol čeká jeden z dobových receptů – například hovězí stroganov. To je krutější manifest „žádný příběh nechci“ než Doom slayerovo naštvané rozbití interkomu na začátku Doom 2016.

Hrot dovede budovat unikátní atmosféru bez jediného slova či komplikovanější skriptované sekvence. I když úplně němý také není. Jednou za čas uslyšíte české drmolení veřejného rozhlasu. Autorův lehce nonsensový styl mi sedl a rozhodně navnadil na jeho starší počiny: Tragédie Ruprechta Falckého – arkáda inspirovaná výtvarným stylem Karla Zemana – a dungeon Legie.

Za českým kulturním bohatstvím

Titul příliš nevybočuje ze zažitých pravidel žánru retro stříleček. Není inovativní jako hratelnost modernizující Cultic. Klasické ovládací schéma WSAD, myš a pár tlačítek na změnu zbraní, baterku, skok, kop nebo provedení akce. Nic víc nepotřebujete. Žádné parádičky jako zpomalování času nebo slide. Dokonce ani přebíjet nebo skrčit se nelze. Nefalšovaná čirá old school hratelnost ovšem titulu sedne a vy se můžete naplno ponořit do akční řeže. Hra dovede překvapit i tempem. Obzvlášť v druhé a třetí, finální kapitole s ním titul hodně experimentuje.

Některé úrovně jsou jako z čistokrevné frenetické doomovky, jiné se blíží víc arénovému stylu Serious Sam. Dojde i na ryzí survival pasáže s pomalým postupem, kde se budete proklínat za každou ránu vedle. Nepřátelé umí být hodně zákeřní. AI je agresivní, je schopna vás neúnavně pronásledovat celým levelem. Někteří nepřátelé se dovedou i teleportovat a moc rádi tak činí vám do zad. A to i v místech, kde byste to nečekali.

Level design je povětšinou výborný. Úrovně jsou komplikované, ale dobře čitelné. Prakticky každá nově otevřená zkratka vás chytře dovede k místu postupu a tvoří samostatné okruhy v jednotlivých úrovních – backtrackingu s klíčem v ruce ke správným dveřím je díky tomu poskrovnu. Avšak prolézat úrovně křížem krážem stojí za námahu. Každý level je prošpikovaný skrýšemi a easter eggy. Na vyšší obtížnosti už je prohledávání tajných místností skoro nutnost. Jak střeliva, tak lékárniček spotřebujete hodně. Běžným tempem dohrajete hru zhruba za čtrnáct hodin, pokud ale budete chtít objevit všechna tajemství, doba se protáhne. Hra má i dva tajné levely, které jsou sice krátké, ale povedené, a režim bitky – souboj na vlny na čtyřech mapách.

Úrovně jsou rozmanité, nápaditost však kolísá úroveň od úrovně. Když je kreativita úplně utržená ze řetězu, tehdy Hrot září nejvíc. Navštívíte historické památky, hrady, vojenské pevnosti, vesnice, hřbitovy, továrny a další. Autorovi se daří podchytit genius loci zpracovaných míst. Pokud je místo něčím pověstné, je velká šance, že to hra bere na vědomí, i když dost po svém. Mnoho levelů navíc oplývá širokou mírou interaktivity. Krom možnosti jezdit na motorce nebo si začutat s mičudou lze také hrát na elektrické piano. Nabízí se budovatelské písně, pokud na to máte nervy.

I arzenál se povedl. Mimo tradiční zbraně – brokovnice, samopaly a kanóny – lze narazit i na husitskou kuši, paprskomet nebo sovětskou variaci na BFG. To, že zbraní na blízko je srp, asi nikoho nepřekvapí. Pocit ze střelby je slušný. Nejlépe se povedla brokovnice – nejuniverzálnější zbraň napříč hrou. Nejhorší je pistole, která střelbou připomíná kuličkovku. Je škoda, že Hrot lépe nedávkuje zbraně. Velmi rychle získáte skoro vše. Zbytečně se hra připravila o ten pocit napětí, co za další hračku dostanu do ruky, který byl tak příjemný v kultovních devadesátkových střílečkách.

Jediné, co Hrotu opravdu schází, jsou lepší bossfighty. Bossů je relativně dost, což je dobrá zpráva, jsou i vizuálně nápadití, ale od hry tolik překypující kreativitou bych čekal i originální přístup k samotným soubojům. Až na světlé výjimky jsou na jedno brdo. Řadoví bossové jsou to nejméně nebezpečné v celé hře. A to i na vysokou obtížnost. Opak platí o finálních bossech na konci kapitol. Když jsem pokořil závěrečného záporáka druhé a třetí kapitoly, byl to podobný pocit euforie a uspokojení, jako když jsem dal poprvé finální ránu Cyberdemonovi a Spider Mastermindovi v Doomovi.

Vlastní hnědý engine

Spytihněv se nespokojil s řadovým enginem. Hra neběží na Unity, Unreal Enginu ani Buildu. Autor si „zbastlil“ vlastní v Pascalu a ani se neobtěžoval ho pojmenovat. Engine pohánějící hru je velmi schopný, svižný a ušitý na míru titulu. Estetika Quakea je citelná, přesto je vizuální stránka osobitá a nezaměnitelná. Hrot poznáte na první pohled nejen pro svou hnědou paletu, ale i unikátní design nepřátel a prostředí.

Ultimátní herní kvíz 1983 až 2023. Prožijte 40 pozoruhodných let videoher

Nemůžu říct, že by mi hra přišla ihned líbivá. Ale hodně rychle jsem si na svéráznou stylizaci zvykl. Originální je i ozvučení. Připomnělo mi „kokosy místo koní“ z Monty Python and the Holy Grail. Zvuky nepřátel jsou nejspíš remixované chrochtání psích hraček a různých pazvuků. Zbytek ozvučení je v podobném značně improvizovaném duchu. Výborně do hry sedne dramatický hudební doprovod.

Engine má pár zajímavých „trhlin“, které jsou možná stejně jako většina podivností záměrem autora, ale v tomto případě zážitku neprospívají. Jakákoliv textura s alfa kanálem se pro projektily chová jako vzduch. V praxi vás může trefit nepřítel granátem přes hustou stropní mříž, kterou by stěží prošla kulka. Ještě nepříjemnější je, že přes takovou mříž nepřítele sotva vidíte. Prazvláštně se chová i zábradlí, které je průchozí. Než na toto podivné fyzikální pravidlo přistoupíte, hodněkrát žuchnete někam, kam jste nechtěli. Také UI by mohlo být čitelnější, texty nejsou pořádně vidět.

Jděte do Hrotu

O které hře můžete říct při procházení úrovní: tady si to pamatuju z dětství? Hrot bude pro mnoho hráčů nezapomenutelná nostalgická jízda. A pro ty nepoznamenané minulým režimem půjde „jen“ o výbornou retro střílečku. Autor nejen že zvládl sám prakticky z ničeho udělat skvěle hratelnou old-school 3D FPS, ale navíc jí ještě vtiskl nezaměnitelnou duši doby. Opravdu unikátní a intenzivní zážitek.

KVÍZ: Vyznáte se v klasických střílečkách z devadesátek?