RECENZE: Horizon Forbidden West naplnil očekávání a kandiduje na hru roku

Druhý díl očekávaného Horizonu je konečně tady. A my už můžeme potvrdit, že v drtivé většině ohledů je přesně tím, na co se příznivci jedničky těšili. Takže vzhůru zpátky do budoucnosti, robotické šelmy si už na vás brousí zuby.

Horizon Zero Dawn je bez pochyby jedním z nejzásadnějších titulů minulé generace, o čemž svědčí nejenom fakt, že sbíral výborné známky od kritiků, ale podle posledních dat prodal už 20 milionů kopí. Hráči na PlayStationu 4 jej měli loni dokonce krátce možnost získat zdarma a Sony jej nakonec předloni propustilo ze sevření exkluzivity i na PC. Byl to samozřejmě z části taktický tah, jak přilákat ke značce nové hráče a donutit je, aby si na dvojku koupili konzoli od Sony.

Dvojka s podtitulem Forbidden West je každopádně ostře sledovaným titulem. V sestavě Sony letos hraje společně s God of War Ragnarök a Gran Turismem 7 hlavní roli. Ačkoliv jsem studiu Guerilla věřil o něco více než jiným tvůrcům, jejichž vysoce očekávaný titul nakonec spíše zklamal, stále se nedalo vyloučit riziko, že Forbidden West může nakonec stát jen ve stínu svého předchůdce. Loňský odklad hry naznačoval, že sami autoři tehdy ještě s hrou spokojení nebyli.

Nebudu vás ovšem napínat, protože už po přečtení titulku vám musí být jasné, že obavy se nenaplnily. Horizon Forbidden West je naprostá paráda a povinnost nejenom pro příznivce prvního dílu, ale i pro většinu majitelů konzolí PlayStation 4 a 5, kteří nepohrdnou nějakým delším RPG s otevřeným světem. PC hráči si bohužel zatím musí nechat zajít chuť, jenže kdo ví, třeba se také jednou dočkají.

Horizon Forbidden West začíná přesně tam, kde jednička končí. Tím by se tedy slušelo varovat všechny, kteří by chtěli přeskočit první díl, že se ve dvojce nejspíš hodně rychle ztratí. Úplný začátek hry sice obsahuje i rekapitulaci děje jedničky, ovšem pro úplné pochopení všech souvislostí a odkazů ve dvojce bude i tak absence znalosti prvního dílu docela překážkou. I já jsem hrál Zero Dawn v roce 2019 a pak si ještě před obdržením kopie k recenzi stihl na YouTubu zhlédnout pár detailnějších rekapitulací, ale stejně jsem měl v určitých momentech ve Forbidden West mezery v paměti. Zkrátka si nejdřív tu jedničku zahrajte, přišli byste jinak opravdu o hodně.

Úvod Forbidden West v jistém ohledu působí skoro tak, jako kdyby prvních pár hodin (připomenutí ovládání, navázání příběhu) měli autoři ještě schovaných z nějakého epilogu k Zero Dawn. Je to zkrátka taková povinnost, jak vás vhodit zpátky do děje, ovšem v případě, že jste právě jedničku dohráli či dokončili studování detailních rekapitulací ve videu, vás možná bude trošičku nudit.

Bohužel, a to je, předem upozorňuji, asi jediná trochu znatelnější vada na kráse hry, velice pomalé tempo hry se táhne i po opuštění úvodní části. V první otevřené lokaci hry se toho opět moc neděje, a ani poté, co vás hra vypustí do zbytku otevřeného světa, tempo příběhu hry nijak dramaticky nezrychluje. Najednou jste na zhruba pěti hodinách herní doby a říkáte si, že už by to chtělo nějakou pořádnou akci, kdy se najednou nemůžete odlepit od obrazovky. A ona tam opravdu je, věřte mi. Hra naplno zapne motor zhruba někde na šesti hodinách a už ho prakticky do konce nevypne.

Nechci nic moc vyzradit, ovšem alespoň si dovolím připomenout, že se opět ujmete role Aloy a budete se snažit dále rozkrývat tajemství budoucnosti lidstva. Váš cíl je primárně vystopovat tajemného Sylense, známého už z prvního dílu, který opět o samotě kuje cosi nekalého, a také začít pracovat na posbírání uprchlých umělých inteligencí, které se starají o příznivé podmínky pro život na zemi. Vedle toho prozkoumáváte také život jednotlivých kmenů obývajících území západu Spojených států – zhruba někde mezi Coloradem a Kalifornií.

Hra vás v úvodu ještě chvíli drží v údolíčku mezi horami, pak vás však vypustí do opravdu propracovaného otevřeného světa, kde najdete jak zasněžené hory, tak pouštní duny a nakonec na úplném západě i prales a pobřeží moře. Mapa je opravdu veliká a byť nedosahuje tak gigantických rozměrů, jako například u posledních dílů série Assassin’s Creed, i na hřbetu robotického oře to bude z jednoho konce na druhý pořádně dlouhá projížďka. Naštěstí je k dispozici i systém rychlého cestování mezi jednotlivými ohništi vyznačenými na mapě, případě pomocí speciální „jednorázové cestovní sady“ i odkudkoliv jinud.

Zábavnou novinkou v cestování po mapě je však jakýsi „kyberpadák“, díky kterému hra trochu více připomíná dobrodružný styl z Breath of the Wild. Kopcovitá mapa hry k plachtění často vybízí a občas se přistihnete, že padák roztahujete jen tak i při každém druhém malém skoku. Z trailerů bylo ještě hodně poznat, že Aloy se naučí více potápět. Z mého pohledu však není potápění ve hře až na dvě příběhové mise zas tak velkým prvkem. Pod vodou navíc nelze bojovat, takže když už na něco takového přijde, bude to hlavně o tom dostat se z bodu A do B a nenechat se přitom načapat robokrokodýlem.

Na herní mapě samozřejmě potkáte i menší osady a ruiny staré civilizace. Tentokrát zde není žádné větší město, jako byl Meridian v jedničce, autoři se zaměřili spíše na vybudování vícero menších osad, které náleží různým kmenům. Architekturou a prostředím se od sebe hodně liší: najdete zde kulturní centrum farmářského kmene obestavěné okolo ohromných satelitů, bojovou arénu v bývalé letecké základně a samozřejmě i osady v ruinách známých měst, jako je třeba San Francisco.

Pokud jste hráli jedničku, budete co se hratelnosti týče ve dvojce jako doma. Herní základy jsou úplně identické. Hra je opět z pohledu třetí osoby, Aloy běhá, skáče, šplhá, používá tzv. Focus ke zkoumání okolí, v boji na blízko se ohání svým kopím a vedle toho si může také vybrat z celého repertoáru zbraní na dálku. Ve dvojce najdete podobný výběr, k dosud známým lukům, prakům a vystřelovacím pastím, zde najdete nyní také třeba rychlopalnou kuši nebo házecí kopí. Spousta z nich je navíc vylepšena o nějaký určitý typ poškození (kyselina, oheň, mráz, elektřina apod.), které jsou obzvlášť účinné proti různým typům robotů.

Je opravdu zásadní se do boje s divokými roboty nehnat bezmyšlenkovitě a snažit se je udolat jen obyčejnými šípy či kopím. Opět platí to, že je třeba nejprve identifikovat slabá místa a jaký typ poškození na ně platí a ideálně třeba ještě přidat nějaké pasti, plíživý útok nebo staré známé ochočení, kdy můžete i robota „přeprogramovat“, aby bojoval dočasně za vás. Pokud půjdete do boje bezhlavě, může se lehce stát, že vás roboti snadno přemohou a nebo v boji strávíte pěkně dlouhou dobu.

Oproti tomu lidé ze znepřátelených kmenů nejsou žádná velká hrozba. Celou hru jsem dohrál na střední obtížnost a zatímco z robotů jsem měl po většinu herní doby celkem velký respekt, u osad obsazených nepřáteli tomu bylo přesně naopak. Měl jsem často pocit, že plížení je zbytečné a rychlejší bude nakráčet dovnitř hlavní branou a zkrátka umlátit vše, co se hne. Když jsem si navíc ještě dopředu vytipoval náčelníka dané osady a sebral mu jeho těžký samopal či kanón (už byly také v jedničce), tak se z Horizonu na chvilku stala poměrně jednoduchá akční střílečka.

Právě osady se znepřáteleným (rebelským) kmenem je jedním z mnoha typů vedlejších misí, na které ve hře narazíte. Jsou tu také ruiny staré civilizace, které většinou obnáší řešení hádanek s poněkud okoukaným posouváním krabic na správná místa, abyste dosáhli výš či doskočili dál. Nechybí ani staré známé „cauldrons“, tedy fabriky na roboty (vypadající jako ty z Matrixu), kde se můžete naučit ochočovat nové stroje. Budete znovu šplhat i na ohromné žirafí roboty, abyste si odhalili mapu či cvičit boj v arénách.

Novinkou je potom minihra – deskovka Machine Strike, kterou můžete hrát ve volných chvílích. Je to zhruba jako kdybyste zkřížili Hearthstone a šachy. Hra vám ji každopádně vůbec nenutí a pokud vás tento typ rozptýlení nebaví, můžete Machine Strike s klidem ignorovat.

Grafika je další silnou stránkou Horizon Forbidden West. Vzhledem k tomu, že jde stále o cross-gen titul, který si zahrajete i na PS4, jsou zde pořád poměrně znatelné mantinely toho, nakolik se autoři hry mohli po této stránce odvázat. Na otázku, zda je Horizon Forbidden West opravdový next-gen titul bych odpověděl, že spíše není. Hru bych přirovnal spíše k něčemu jako je Ghost of Tsushima Director’s Cut, pozdní PS4 titul se zatraceně hezkou grafikou.

Hra stejně jako Ghost of Tsuhima místy pracuje s velice sytými a kontrastními barvami prostředí a mnohokrát se mi stalo, že jsem se v některé scenérii musel zastavit a chvíli nasávat atmosféru. Třeba západ slunce na břehu jezera nebo noční pohled na hvězdnou oblohu nad zasněženými horami. Horizon Forbidden West je přesně ten typ titulu, kde budete nejspíše celkem často zapínat fotorežim, protože spousta herních panoramat si o to vyloženě říká.

K onomu nedostatku next-gen pocitu bych dodal, že autoři celkem takticky pracují s mlhou či oparem ve vzdálených lokacích, aby ušetřili hardwaru práci s vykreslováním. I zde jsem se párkrát setkal se situacemi, kdy část textur doskakovala až na poslední možnou chvíli. Nahrávací časy při přesunu po mapě jsou rychlé, ovšem ne tak prakticky okamžité, jako jsou třeba v Ghost of Tsushima. Je samozřejmě možné, že všechno časem vyladí aktualizace. Asi bych se tím ani tolik netrápil.

Trochu rozporuplná pak je i mimika a gestikulace postav při cutscénách a konverzacích. Někdy vám bude připadat, že se postavy hýbou a mluví naprosto přirozeně, jindy si naopak všimnete, že Aloy při konverzaci kouká úplně jinam, než by měla, a nebo se jí výrazy ve tváři mění až podivně rychle. Jsou to takové drobné detaily, ale nelze si jich nevšimnout.

Opravdovému next-gen pocitu překáží i na PS5 stále přítomný výběr grafického nastavení. Na výběr máte totiž mezi 4K/30 FPS a nebo 60 FPS s nižším rozlišením (1440p). Na 120 FPS si zatím musíte nechat zajít chuť. Každopádně za mě je čistě subjektivně jedinou správnou volbou 60FPS režim, kdy se hra nejenom hezky hýbe, ale i pořád skvěle vypadá. Vizuální vylepšení ve 4K režimu nejsou tak znatelná, aby ospravedlnily znatelně méně plynulých 30 FPS. Samozřejmě chápu, že někdo to může mít přesně naopak, proto tu ta možnost koneckonců je.

Hra nakonec také potěší i českými titulky. Naopak nikoho asi moc těšit nebude vyšší pořizovací cena, která činí v digitálním obchodě Sony 2 119 korun. Je tu ovšem trik, jak ušetřit: k levnější PS4 verzi dostanete zdarma vylepšení na PS5. Stačí tedy koupit levnější PS4 edici za 1 849 korun a výsledná hra na PS5 bude stejná, jako kdybyste si koupili rovnou dražší PS5 verzi.

I když je Horizon Forbidden West dražší, pořád to není ten pravý next-gen a má pomalejší start, stejně musím bez váhání hru doporučit. Pokud nebudete nijak extra spěchat (hlavní mise plus většina vedlejších úkolů), hru dohrajete za asi 50 hodin. A to už je pořádná nálož zábavy, přičemž až na onen trochu táhlejší úvod se opravdu nudit nebudete. Hra parádně vypadá, nabídne poutavý příběh, sympatické postavy, boj a průzkum mapy patří k tomu nejlepšímu, co žánr RPG s otevřeným světem nabízí. Sony má tímto první letošní pecku úspěšně stvrzenou a jsem si už teď jistý, že nebude chybět v seznamech adeptů na titul hry roku.