Homeworld 2 – trpký návrat krále

Ačkoli bývá význam Homeworldu díky svému 3D zpracování volného vesmíru přehnaně přeceňován, přesto tato realtimová strategie patří k tomu nejlepšímu ve svém žánru. Po několika letech vychází očekávané pokračování.

Vývojáři z Relic Entertainment jsou zvláštní lidé. Mají rozhodně své zásluhy na tom, že v roce 1999 dostal v té době ospalý žánr realtimových strategií díky hře Homeworld šťávu a že se tímto titulem inspirovala celá řada dalších kopií, z nichž některé svou originalitou posunuly vesmírné realtimovky ještě dál. Jenže: po Homeworldu přišel lehce nadprůměrný datadisk a pak přehypovaný titul Impossible Creatures, který se tvářil jako zábavná a originální hromádka softwaru, přitom při něm člověk poklidně usínal. Nyní vychází Homeworld 2 – fanoušci jej zřejmě hladově zhltnou, nicméně od tohoto pokračování se čekalo více, a ne jen recyklace starých (byť sebelepších) nápadů.

Černobílý příběh
Děj lehce navazuje na původní hru, ale o souvislost s ní ani moc nejde – příběh se line takovým způsobem, aby jej pochopili i lidé Homeworldem netknutí: Desítky let poté, co Hiigarané našli svůj domov a usadili na nové planetě, na ně dostala chuť agresivní rasa Vaygrů, která díky obrovské přesile a překvapivému útoku vyhnala Hiigarany z jejich domoviny. Jednu z mála nadějí v sobě skrývá nově postavená gigantická mateřská loď, jež ani nestačila otestovat všechny své systémy (náplň první mise) a hned musela utéct před útokem, aby postupem času začala shromažďovat mocnou armádu k odstartování protiofenzívy. Do příběhu se navíc zapletou mnohá tajemství, která musí Hiigarané odhalit, aby se dozvěděli, jak to vlastně bylo s jejich exilem a předky.

Příběh vypráví černobílé animace a také o mnoho lepší in-game záběry s mluveným slovem doplněným titulky. Děj má příjemný spád, místy se ovšem táhne až s umělou přímočarostí – řada věcí se děje jen tak bez příčiny; polopatické vysvětlení některých souvislostí znehodnocuje lehce tajemný nádech hry, a tím člověku předkládá některé zvraty v příběhu patřičně přežvýkané. Přesto děj vytváří poutavou atmosféru, díky níž se hráč nenásilně přenese do prostředí Homeworldu 2 a hltavě se zakousne do plnění úkolu – a to umí málokterá RTS.

Náplň misí s prošlou trvanlivostí
Novinky či snad originální nápady se konkrétně v náplni misí hledají těžko – zatímco například ovládání přineslo zásadní a ryze pozitivní změny, úkoly se vesměs odehrávají v duchu „zničit všechny“. Mise většinou začínají nějak nepředvídaně nebo nápaditě, nicméně skoro pokaždé se zvrtnou v bezhlavou honbu za nepřátelskými krky. Naštěstí není třeba hledat zbylou zatoulanou lodičku nepřítele a hra po splnění posledního úkolu přenese hráče do další mise i s jeho flotilou a zdroji. Škoda jen, že lodě nedostávají zkušenosti, čímž by měl člověk aspoň nějakou výhodu proti gigantickým armádám Vaygrů, jež mají leckdy ze začátku takovou přesilu, že se byť i trochu nápaditá mise mění v honbu za přežitím.

Vše jinak nápadně připomíná starý Homeworld a rozhodně by neškodilo přidat nějaké ty nové prvky – opět se válčí ve volném vesmíru, daleko od planet a hvězd, a tím pádem v prostoru neomezeném překážkami. Strategické možnosti se tak radikálně omezují (flotily na sebe nalétávají zásadně přímo tou nejkratší cestou), ale právě díky 3D zpracování se dají kocábky posílat na nepřítele zezdola nebo z výšky – ne, že by to k něčemu bylo, ale bitvy aspoň vypadají atraktivněji. Celkový počet misí se hýbe okolo patnáctky, což by mohlo navádět k malé hrací době, leč díky obtížnosti a velkému počtu úkolů si každý s Homeworldem 2 vystačí klidně i týden. Hlavní kampaň doplňuje skirmish, zatím ale s hrstičkou ne moc zajímavých map, a také multiplayer, jenž se bohužel na testovaných konfiguracích nepodařil spustit.

Homeworld a jeho následovníci

Vesmírné strategie se už odjakživa dělí na dvě velké skupiny – na ty složitější tahové (z nichž Master of Orion nebo Imperium Galactica zná určitě každý) a na akčnější realtimové. Homeworld bývá často označován jako mezník ve vývoji tohoto žánru a něco na tom určitě je – kompletní 3D zpracování sice nebylo v té době až takovou ojedinělou výjimkou (např. fantasy strategie Myth), nicméně teprve ve volném vesmíru vyznělo tak úžasně a polétávající lodě daly hráčům pocit volnosti. O rok později vyšel titul Star Trek: Armada, jež ještě nečerpal z Homeworldu a nutno říct, že byl i o něco nápaditější, bohatší a strategičtější, jenže si díky kulisám zasazeným do obyčejného 2D plackovitého prostoru nezískal takovou popularitu. V dalších letech vývojáři občas vychrlili nějakou tu vesmírnou strategii (Conquest: Frontier Wars, Star Trek: Armada 2 nebo Hegemonia), přičemž v případě béčkovějších her O.R.B. a Project Earth: Starmageddon se jejich výrobci vůbec netajili s tím, že kopírují – a taky dost neúspěšně – legendární Homeworld, jež se pro ně stal až moc velkou inspirací. Nadějně vypadal titul Galaxy Andromeda, který měl letos vyjít a podle informací od vývojářů a podle hratelného dema mohl být daleko větší peckou než právě vydané pokračování Homeworldu. Po finančních problémech vydavatele byl ovšem jeho vývoj zastaven.

Stíhače, fregaty, korvety a mateřské lodě
Ačkoli se arzenál jednotlivých dvou stran zásadně neliší, Homeworld 2 si na rozdíl od jiných RTS vystačí s tak vyváženou paletou jednotek, že i ten nejprimitivnější, či spíše nejlevnější stíhač najde dokonce uplatnění v misích, kdy se už vesmírem prohánějí mamutí torpédoborci doprovázení tlupou fregat. Každá loď slouží ke svému jasně vymezenému účelu, a aby vůbec v boji ustála pár ran, musí být jednak nasazena ve velkém počtu a jednak na správném místě. Neexistuje žádné sebesilnější plavidlo, které by kosilo nepřátele rychlostí blesku. Tři třídy lodí (stíhače, fregaty a korvety) obsahují vždy několik typů plavidel sloužících pro boj proti ostatním třídám – jednoduše řečeno, jde o takovou vesmírnou parafrázi na kámen, nůžky, papír. Samozřejmě, taková vypasenější fregata ověšená zbraněmi zvládne daleko více práce než pidi stíhače, nicméně jakmile se k ní přihrne roj stíhacích bombardérů, dostane takovou nakládačku, že nemá šanci. Novinkou je rozčlenění větších lodí na jednotlivé subsystémy; největší význam v boji má očesávání výrobních stanic mateřských lodím, čímž se aspoň dočasně zamezí přílivu nepřátelských sil.

Pekelná obtížnost
Ne zrovna originální design misí doplňuje i opravdu přehnaná obtížnost, která z některých úkolů dělá nehratelné scény plné vybuchujících lodí (bohužel těch vlastních), které v moři nepřátelských sil stačí maximálně jednou dvakrát prsknout nějakou tu raketu a ihned jsou sežrány rojem nepřátelských plavidel. Podobný přístup k umělé inteligenci byl už k vidění v Impossible Creatures; a není zrovna moc zábavné se koukat na to, jak si počítačový oponent cucá z prstů desítky a desítky lodí, zatímco člověk poctivě těží z asteroidů a musí si vystačit se svou malou armádičkou. Jelikož v Homeworldu chybí jakékoli překážky, nepřítel přímočaře posílá své kocábky na uzoufaného hráče, jenž se nestačí bránit – AI se sice omezuje na bezhlavé útoky, ale z počátku má takovou přesilu, že tu a tam není možné se prvním náporům vůbec ubránit.

Zdrojů však bývá naštěstí dost, jde hlavně o to vydržet úvodní útoky (což dá docela velkou práci) a následně se pustit do výroby své vlastní armády. Veškerá strategie se omezuje na uvažování nad tím, jestli do útočné skupiny vecpat deset nebo raději patnáct korvet a kolika fregatami je posilnit. Hrubá síla jasně vede a někdy prostě dojde k tomu, že vlastní lodě díky svému počtu překonají obrannou hráz nepřítele a zvítězí. O formace nebo nastavení chování se nikdo starat nemusí, vždyť se lodě v boji stejně rozpadnou a dělají si, co chtějí.

Geniální ovládání
Homeworld by asi nebyl Homeworldem, kdyby si nenesl pro sebe typické ovládání – druhý díl zachází ještě dál, výborně zpracované hlavní menu nebo ikonky jsou jenom jakýmsi předkrmem k přehlednému a intuitivnímu ovládání samotné akce. Druhý díl se už ovládá výhradně myší, a aniž by bylo nutné někam složitě klikat, člověk může v klidu obstarávat základní úkony: posouvání, rotaci a přibližování obrazu a posílání lodí do všech stran. Chvíli dá práci zvyknout si na to, že se pravým tlačítkem určuje cílové místo v horizontální rovině a následně levým kliknutím třetí osa, ovšem celý proces je prostý a hlavně rychlý.

Herní rozhraní se celkově zpřehlednilo, průhledné obrazovky s výrobou a výzkumem nezabírají celý obraz, a tak má člověk stále přehled nad situací. Méně používanější funkce (formace, nastavení chování, seznam počtu a typu vyprodukovaných jednotek atd.) se pak schovávají ve výsuvných panelech a nikdy proto nepřekážejí. Minimapu nahrazuje jednoduchý radar, který v symbolických ikonkách znázorňuje polohu a typy lodí.

Pestrá grafika, pestrá hudba
Technické zpracování, jak už bývá u Relicu pravidlem, je výborné a už díky efektně vybuchujícím korvetám, kolem nichž prolétávají stíhače táhnoucí za sebou světelnou čáru z motorů, přiláká Homeworld 2 i ty, kteří holdují náročnější zábavě. Některé mise spočívají v bezduchém (ale nádherném) koukáním na to, jak mateřské lodě na pozadí barevných mlhovin posílají do vesmíru nová plavidla nebo jak fregaty mocnou raketovou palbou očesávají menší lodičky. Místy hra spíše připomíná film – člověk jej pouze spustí výrobou své armády a nastavením cíle útoku a pak sleduje obrovské bitvy s oslnivými světly a originálně nadesignovanými loděmi. Hudbu zajišťuje živě nahraný sountrack s melodickými motivy držícími atmosféru i v místech, kde se Homeworld 2 opakuje nebo kde hráče bublá překypující obtížnost.

Větší polovina fandů původního Homeworldu se v diskusních fórech vyjádřila, že pokračování je hezká podívaná plná kvalitních efektů a dobré hratelnost, ale že od druhého dílu čekali víc. S tím se dá stoprocentně souhlasit, snad by se mělo ještě dodat, že Relic ani nemohl přijít s ničím extra novým – systém hry se jasně osvědčil a nebyl důvod jej zásadně měnit. Design misí nebo umělá inteligence působí zastarale, nicméně známé prostředí a kvalitní hratelnost spoustu lidí donutí, aby Homeworld 2 dohráli jedním dechem.

Homeworld 2

Minimum:	procesor 833 MHz, 256 MB RAM, 32 MB grafická karta
Optimum:	procesor 1,4 GHz, 512 MB RAM, 64 MB grafická karta
Multiplayer:	ano (max. 6 hráčů)
Další informace:	screenshoty, video, demo
Výrobce/distributor:	Relic Entertainment / Vivendi
Distributor v ČR:	Cenega
Oficiální stránka:	Homepage
Verdikt:	Vcelku kvalitní pokračování bez nových nápadů.
Hodnocení:	70%