Legendární novela The Hellbound Heart (volně přeloženo jako Srdce pekelného), jenž v Česku vyšla kvůli slavnější filmové adaptaci jako Hellraiser, patří k těm nejlepším hororům, které jsem kdy četl. Mistr žánru Clive Barker v ní pustil svou zvrácenost na plné obrátky a stvořil dílo, které se vymyká svou brutalitou a perverzní sexualitou.
Do paměti se mi vtiskl nejenom kvůli svému extrémnímu obsahu, v němž nechybí stahování z kůže zaživa ani trhání lidského masa, ale i proto, že jsem ho četl v nemocnici, kde do mě řezali doktoři.
Z knižního Hellraisera se stal právem kult, po němž následovalo s velkým odstupem nejenom literární pokračování Šarlatová evangelia, ale mnohem dříve i výborné filmové zpracování, které režíroval sám Clive Barker. To bylo natolik úspěšné, že k dnešnímu datu natočili dalších, teď se podržte, deset snímků s tématikou Hellraisera. Celkem tedy existuje 11 filmových zpracování, byť z nich dobrá polovina stojí za starou belu a jde o nehorázná béčka.
Nechybí Clive Barker i Doug Bradley
Obrovskou měrou se na popularitě filmových Hellraiserů podepsalo i obsazení Douga Bradleyho do role Pekelného kněze, vůdce Cenobitů, kterého zná celý svět jako Pinheada. Sám Clive Barker ale tuto přezdívku, kterou vymysleli fanoušci a stala se ve filmovém světě jeho kanonickým jménem, nenávidí s vášní. Spisovatel svůj nesnášenlivý postoj k tomuto jménu promítl i v Šarlatových evangeliích.
Bradley ztvárnil postavu v úctyhodném počtu osmi filmů, než hřebíky v hlavě převzali jiní herci. Stal se nefalšovanou ikonou hororu. Nyní se ke své nejslavnější roli vrátil v nové videohře Clive Barker’s Hellraiser: Revival. Pekelnému knězi propůjčil podobu i svůj démonický hlas.
Vrátil se dokonce i samotný Barker, který na celý projekt dohlížel a působil jako konzultant. A ještě že tak, protože nová videohra je až překvapivě povedená a svými kvalitami si nezadá s knižní předlohou ani původními, dejme tomu čtyřmi, pěti filmy. V něčem je dokonce i překonává.
Videohra děsí víc než filmy a knihy
Zatímco při čtení knih jede vaše představivost na plné otáčky, film je čistě pasivní zábavou. Interaktivní videohra, v níž se dějí všechny ty hrůzy, třeba mučení, stahování z kůže a další hnusy kolem vás, je úplně jiné kafe než sledování filmu. Pořádně silná káva.
Děj je zcela původní, ale odehrává se ve stejném vesmíru jako původní filmy s Dougem Bradleym. Hlavním hrdinou hry je trestaný kriminálník, narkoman a člen motorkářského gangu Hellraisers Aidan Lynch. V úvodu ho zastihujeme při sadomasochistické souloži s jeho milou Sunny. Ale kromě jehel si k hrátkám vybrali i záhadnou kostku. V případě hry je to Genesis konfigurace, jejímž použitím přivolali Cenobity vedené Pekelným knězem. Vzali si tělo i duši Sunny do Labyrintu a zanechali Aidana bezradného a osamělého. V rukách mu ale zůstala kostka, s jejíž pomocí se vydává po stopách Cenobitů.
Jakmile se sadomasochistická stvoření z jiné dimenze objeví na obrazovce, musí zákonitě srdce každého fanouška Hellraisera zaplesat. Včetně Pinheada se dostaví všichni z původní čtveřice známé z prvního a druhého filmu. Tedy i Deepthroat: chraptící Cenobitka s roztaženým hrdlem tak, aby záměrně deformací připomínalo vagínu. Ve hře vám bude chvílemi i nápomocná, ale její motivy jsou zřejmé.
Dále se objeví Butterball – obtloustlý Cenobite, u něhož je lepší si nedomýšlet, z čeho se tak vyžral, a Chatterer – zuby klepají tvor se zdeformovanou hlavou. Druhý jmenovaný mě vždy ze všech Cenobitů děsil nejvíc. Potkat ho ve hře je o nervy a příčetnost. Scény, ve kterých se s ním setkáte tváří v tvář, ve mě vyvolávaly vždy největší mrazení v zádech a zděšení. V Hellraiser: Revival plní roli stalkujícího monstra, tedy konceptu, který známe především ze série Resident Evil.
Zrůd je ve hře hodně, ať jde o Cenobity, nebo lidské členy šílené Šarlatové církve a její zdeformované oběti, jež vám půjdou po krku. Jejich umělá inteligence není kdoví co, a většinou zatopí, když na vás naběhne jejich výrazná převaha.
Umělé prodlužování herní délky
I když si většinou s děsivě vyhlížejícími protivníky poradíte, místa, kdy na vás nabíhají jeden za druhým, jsou zbytečně frustrující. Okatě tím prodlužují herní dobu. To samé platí o dostaveníčkách s bossy. Jsou velmi obtížná, což by nevadilo. Zjištění taktiky, kterou je porazíte, obvykle zabere jenom pár opakování.
Problém u bossů často je, že nejde o to, abyste používali tu či onu taktiku směřující k jejich smrti či poražení. Spíše se jedná o zástupce tzv. bullet sponge, tedy nepřátele, kteří sežerou nesmírně velkou dávku vystřelených kulek nebo dalších útoků, než se odeberou tam, kam patří.
Další problém bossů je, že se souboje s nimi až příliš často opakují. To je další důkaz umělého prodlužování životnosti, které nebylo zapotřebí. Je totiž solidní. K závěrečným titulkům jsem se probojoval za 10 hodin čistého hraní, s připočtením umírání to byl dvojnásobek.
Jak znáte z Resident Evilu
Jak jste jistě poznali z okolních screenshotů, Hellraiser: Revival je survival horor snímaný z pohledu první osoby. Vydal se cestou hororových videoher jako Resident Evil 7: Biohazard, Resident Evil Village nebo nedávné Silent Hill: Townfall.
Z Resident Evilu si toho přitom bere mnohem víc. Ve skutečnosti je to docela hodně mechanismů. Tím prvním je inventář a jeho management. Ten byl z Resiho okopírován 1 : 1 a jsme s tím v míru. Jasně vidíte, co se kam vejde, můžete použít automatické rozmístění předmětů, abyste využili každou skulinku. Je to prostě fajn. Velikost inventáře lze v průběhu hraní rozšířit, stejně jako lze vylepšit všechny zbraně.
Další prvek, který si Hellraiser: Revival neskrytě propůjčuje z Resiho, je pojízdný obchod. Jen si vzpomeňte na maskovaného obchodníka ze čtyřky, nebo morbidně obézního Dukea z Village. Zde narazíte na Zoru Beckett – výřečnou postarší obchodnici, která vám dá zdarma mnoho dobře mířených rad a za nějaký ten peníz cokoliv, co budete chtít.
Ani omylem nejde o tupou střílečku
Z Resiho nechybí dokonce ani truhla na odkládání předmětů do beden. I když je Hellraiser: Revival sice snímám z pohledu první osoby, není to klasická doomovka alias střílečka s tímto pohledem kamery. Nejednou se vám podaří projít skrze nepřátelské řady sadomasochistické Šarlatové církve kradmým postupem a se zabíjením ze zálohy.
Když už se rozhodnete pro otevřený konflikt, nebo vám plížení nevyjde, lze si s bezbožnými neřády poradit třemi zábavnými způsoby. I když mají způsoby boje každý své minusy a nedodělky, všechny baví. Střelné zbraně jako pistole, revolver, samopal nebo brokovnice přijdou vždy vhod při útoku z dálky. Jelikož však nejde o klasickou střílečku, jak jsme poznamenali, ne vždy je snadné něco trefit. Ve skutečnosti to chce cvik.
Oceňujeme, že se Hellraiser: Revival nikdy nezvrhne v obyčejnou akci a tupou střílečku. Nabízí i boj na blízko se sečnými i tupými zbraněmi. Tento boj je náročný, protože se nejednou zaseknete o okolí a předměty v něm, kolem kterých se pohybujete.
Nádherně ale ukazuje brutalitu celé hry, protože se sečnou zbraní můžete nepřítele připravit nejenom o končetiny, ale i o hlavu. Posledním způsobem, jak se vypořádat s nebezpečím, je samotná kostka – Genesis konfigurace. Ta totiž oproti Lament konfiguraci (alias LeMarchandově kostce, jak ji znají diváci) slouží nejenom jako hlavolam otevírající cestu do Labyrintu, ale i jako zbraň.
Nejdřív s ní dokážete zvedat předměty jako pilové kotouče a benzinové kanystry, které budete házet po nepřátelích ve stylu gravity gun z Half-Life 2. Následně s ní lze načerpat oheň a hrát si na pyromaniaka se zápalem. Plameny dokážou napáchat v řadách nepřátel pořádnou paseku a rychle se šíří.
Nakonec se naučíte díky kostce ovládat řetězy jako Pinhead a trhat s nimi zástupy sado maso kreatur na jeden zátah. K použití ale musíte mít nabitý ukazatel utrpení, který naplníte tím, že budete protivníkům způsobovat, ehm, utrpení.
Nebyl by to ale správný survival horor, kdyby v něm chyběly hádanky a hlavolamy. Během hraní Hellraiser: Revival narazíte na celou řadu z nich, ale upřímně řečeno nejsou příliš nápadité. Většinu z nich vyřešíte během několika okamžiků selským rozumem nebo prohlídkou okolí. Průzkum prostředí je potřebný, protože právě šmejděním v prostředí najdete náboje, léčivé předměty a další věci.
Zajímavější jsou spíše environmentální hádanky, na něž většinou narazíte v záhadném Labyrintu. Právě střídání děje ve skutečném světě a Labyrintu dělá ze hry poutavou výpravu do světa Cliva Barkera. Příběh rozhodně není špatný, i když nošení srdcí Sunny, aby dorostla masem a krví, nám až příliš připomínalo první film a dodávku obětí pro nemravného a perverzního Franka.
Hodně technických problémů
Co se týče technického stavu, je zoufalý i po vydání prvního patche. Hra je plná celé řady grafických glitchů i horších bugů, které zablokují postup hrou nebo zapříčiní její pád. Restart však vždy pomohl.
Ukázka bugů ve hře
Hra běží na Unreal Enginu 5 a na PlayStation 5 Pro vypadá graficky k světu. Tedy, pokud si potrpíte na lidské utrpení. Nabízí dva režimy zobrazení – kvalita a výkon, přičemž první nabízí lepší rozlišení, ale naprosto nehratelných, trhaných 30 fps. Oproti tomu má režim výkon nižší rozlišení, které však díky technologii dopočítávání rozlišení obrazu PSSR (PlayStation Spectral Super Resolution) vypadá stále dobře a nabízí plynulých 60 fps.
Hrůzností se Hellraiserovi vyrovná jen Outlast
Hellraiser: Revival dokázal, že tvůrci ze Saberu za pomocné ruky Cliva Barkera rozumí zdrojové látce a svět Cenobitů dokážou ještě rozšiřovat. Příběh sedí do celé franšízy jako vyšitý, jako survival horor hra uspěla, i když si toho vzala hodně z Resident Evilu. Jen škoda, že je mnohdy až moc lineární. A zatím rozbitá.
Sluší se také dodat, že se Hellraiser: Revival neprodává za plnou cenu, takže fanouškům hororů zbude ještě na jiný herní horor. Ten, kterému se nejvíc podobá, je také jen pro ty, co mají silné žaludky. Jmenuje se Outlast. Bez legrace si nyní přejeme pokračování herního Hellraisera, které by toho přineslo ještě víc.




























